Odsouzení V: Odražení útoku

Rozjela jsem se opačným směrem než Jakub. Hnala jsem svého koně šílenou rychlostí. Funěl a svaly pod kůží mu hrály. Seskočila jsem u další věže a znovu vyběhla nahoru. Věže už si dávaly signály a tady připravovaly těžký mechanismus plamenometu. Uvnitř oválného přístroje to začalo vrčet a postupně se rozsvěcovaly kontrolky ohlašující míru nabití přístroje.
"Liliano," kývl na pozdrav jeden z mužů.
Kývnutí jsem oplatila: "Nemáte tu trochu vody?"
Hodili mi flašku kofeinového extraktu. Na strhaném obličeji se mi objevil široký úsměv.
"Myslel jsem, že by ti to bodlo. Vypadáš na to," řekl znovu ten muž, mrkl na mě a znovu se otočil se zpět k plamenometu.
"Taky že jo, díky. A věž, která spálí nejvíc těch opeřenejch hajzlíků má u mě odměnu," začala jsem sbíhat shody a dolehl ke mě jásot mužů.
Motivace je potřeba a tihle muži ji dostali. A i šanci k životu. Budou žít. Postarám se o to, že přežije co nejvíce lidí.
Jetště na schodech jsem otevřela flašku s kofeinem a celou do sebe nalila. Okamžitě jsem pocítila příval energie i odhodlání.
Do jedné ruky jsem popadla svou mačetu a do druhé jeden ze svůch nožů. Vyběhla jsem ven. Další vlna ptáků už byla na dosah. Ze všech věží, které byly schopné obrany, vykukovaly hlavně plamenometů, vzduch vibroval spolu s nimi a muži i ženy se s noži, mačetami, pistolemi a dalšímu zbraněmi ředily na volném prostranství. Viděla jsem i několik dorostenců a i mladších dětí, kteří se odhodlali bránit svůj domov. Nikdo jim to nezazlíval, prostě se k nám přidali. Bylo jich jen pár, ale ve tvářích měli stejné odhodlání jako ostatní. Nebránili jsme jim. Sami se rozhodli. Mohli jsme se odvézt do Domu, ale každá ruka se v boji hodila.
Postavila jsem se do čela zástupu: "Díky všem, že jste se tu sešli, že jste odhodlaní zemřít za jiné, za budoucnost lidstva a našeho Hradiště. Pokud tu ještě někdo z nás zemře, tak pro dobro ostatních a nezemře zbytečně, to vám slibuji!" dav se utišil a někteří znejistěli. "Ale také vám slíbím, že zemže co nejméně lidí. Protože budeme bojovat jeden za druhého a za děti z Hradiště, které jsou v bezpečí. Jsou naše budoucnost! My se nedáme!"
Dav zajásal a pozvedl zbraně nad hlavu. Oddechla jsem si. Většina lidí, kteří tu stáli už byla zraněná z předchozího boje, ale byli tu i nové tváře, které byly zmobilizovány z celého komlexu. Věží zbylo z několika set jen pár desítek, ale doufala jsem, že nové plamenomety s větším účinkem nám pomohou zvítězit.
Upřela jsem oči na blížící se ptačí hejno. Byla to jedna pestrobarevná masa mávajících křídel. Bylo jich tolik! Ale věřila jsem v to, že to dokážeme. V naději v budoucnost lidstva...
A najednou přišel útok připravovala jsem se na ten okamžik a když přišel, byl nečekaný. PLameny vyšlehly z věží a vzduch se naplnil pachem spáleného peří a bylo nesnesitelné horko. Ale plameny nedokázaly zasáhnout všechny ptáky. Ostatní se jako útoky kamikaze řítily přímo k zemi na vyděšené lidi. Zobany a drápy útočili a lidé sekali a řezali kolem sebe. Ozýval se křik raněných lidí i ptáků.
Sekala jsem kolem sebe do změti křídel a zbraněmi si chránila své tělo před jejich údery. Porařilo se mi probodnout několik ptákům, několika dalším rozpárat hrdlo.
Někde za mými zády vybuchla jedna ze strážních věží. Výbuch způsobil tlakovou vlnu a s ní se řítily úlomky dřeva, kamene a kovu. Naštěstí okolo této věže nebylo příiš lidí a do těch nejbližších se zabodaly jen malé úlomky. Ucítila jsem, jak se mi jich několik zabořilo do zad. V tu chvíli jsem ztratila ostražitost a jeden pták se po mě vrhl. Vyrazil mi z ruky mačetu a sekl mě do zdravé ruky. Zavyla jsem a tasila druhý nůž. Pták odlétl o kus zpátky a zůstal viset ve vzduchu. Byl stejně velký jako jeden z těch, se kterými jsem bojovala před chvílí. Upřel na mě své jediné oko.
A vyrazil proti mě a ze zobáku se mu vydral skřek. Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem mu rozumněla.
"Lilianoooooo!" zaskřehotal a drápy napřed se na mě vrhl.
Vrhla jsem mu nůž do jeho rozšklebeného zobáku. Díky setrvačnosti padlo jeho bezvládlé tělo na mě. Nastavila jsem předloktí, abych si kryla obličej, ale z jeho zobáku se na mě vyvalilo neskutečné množství krve. Natekla mi do úst, no nosu i do očí. Zvedl se mi žaludek. Odhodila jsem jeho tělo stranou a vyzvracela jsem se.
Pak jsem rychle vytáhla z jeho chřtánu svůj nůž a vřítila se znovu do boje.
I když mi docházely síly, bezhlavě jsem se probojovávala dál a dál. Zabíjela jsem ptačí stvůry všech barev i velikostí a zachraňovala tak bojující lidi.
Pak jsem zahlédla černý chuchvalec kus ode mě. Slétali se tam další a další ptáci. Ozýval se z toho chuchvalce mužský řev. Vybavil se mi obraz zohavené ženy, jaký se mi naskytl chvíli po tom, co jsem se probrala. Okamžitě jsem k němu vyrazila. Sekala jsem kolem sebe meči, ulpívalo na mě čím dál víc krve, svaly mě od té námahy bolely. Ale ptáků odpadávalo víc, než jsem zabíjela já. Takže ten dotyčný ještě žil. Ještě jsem ve svém úsilí zachránit ho přidala.
Konečně se to povedlo. Uprostřed kopy mrtvol ležel Honza. Srdce se mi sevřelo a okamžitě jsem se k novému lovci vrhla. Dýchal, takže žil. Ztěžka otevřel oči a podíval se na mě.
Celé tělo měl poseté hlubokými ranami, ktreré krvácely. Začala jsem mu pomáhat na nohy.
"Nech mě být, stejně už sem mrtvej," zakašlal.
"No to tedy nejsi a nenechám tě tady," odsekla jsem a přehodila jsem si jednu jeho ruku kolem ramen.
"Ale jo... Já... Chtěl bych se ti omluvit."
"To uděláš později a s plnou parádou," zavrčela jsem a táhla ho ke vchodu do podzemního komplexu.
Proplétali jsme se mezi hloučky bojujících lidí i ptačích bestií. Komečně jsme dorazili ke komplexu a já ho předala do rukou jedné z ošetřovatelek.
Vrátila jsem se do boje a dál nemilosrdně sekala a bodala do bestií, které skřehotaly mé jméno. Přikázala jsem si nad tím nepřemýšlet. Po chvíli boje jsem měla pocit, že snad omdlím, že nemám na to, abych bojovala dál. Celý svět se přede mnou začal rozmazávat, ale já se nehodlala vzdát, dokud neuvidím, jak moji lidé vyhráli. Jeden druhému opravdu pomáhali, mrtvých jsem viděla jen pár. A strážní věže dál chrlily plameny. Přišli jsme jen o jednu. ve srovnání s ptačím útokem jsme neměli skoro žádné ztráty. Naděje mých lidí je hnala dál a dál do boje.
Odhodlaně jsme se byli dál. Až dokud nezačala obloha chytat oranžový nádech od přicházejícího večera. V tu chvíli už byli všichni ptáci pobyti kromě těch, co se rozhodli odletět. Ty si podaly plamenomety věží.
Znavené tváře lidí z Hradiště se rozzářily úsměvy a úlevou. Padla jsem na kolena a jen poslouchala jásot ostatních. Jak se bratři, sestry, příbuzní objímali a veselili se. A jako by se jim vrátila energie, začali všechna ptačí těla nosit na hromady a ty za válečného pokřiku spalovat. Všichni vědci s úsměvy ošetřovali raněmé. A tři mrtví byli odnesení do podzemního komplexu. Později jim bude připraven působivý pohřeb.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a oddechovala. Byla jsem na své lidi hrdá. Připadala jsem si jako matka, jejíž dítě vyhrálo nějakou obrovskou cenu.
"Lili, tys to dokázala," vytáhly mě na nohy čísi ruce a následně mě schovaly do pevného obětí.
Celá jsem se třásla a zabořila hlavu do jeho hrudi. Pohladil mě po hlavě.
"Jakube?" zkusila jsem to a zvedla hlavu. Byl to on a jeho ztrhaná vlídná tvář se na mě široce usmála.
Lidé kolem se na mě začali otáčet a skandovat mé jméno: "Liliana, Liliana."
Pocítila jsem nevýslovnou pýchu nad sebou a hlavně mými lidmi. Přicházeli další a další, aby mi potřásli rukou a provolali slávu.
...A pak jsem omdlela.