Příběh Mary

Byl pátek..
Stromy šuměly podivnými zvuky, z nedalekých ulic se ozýval řev motorů aut, která parkovala nedaleko supermarketu. Pršelo a byla zima. Davy lidí se řinuly ke dveřím a mezi nimi byla i pohublá dívenka s tmavě kaštanovými vlasy a jemně nazelenalými oči, byla nervozní, její ruce se chvěly, když sáhla po plastovém oranžovém košíku.

Všude kolem bylo děsně plno, každý se vtěsnával jak mohl aby si vyhlídnul přesně to, co hledá. Ale mladá dívka byla výjimkou, přesně věděla kam má jít. Šla rovně a čím byla blíže tomu, po čem toužila, tím se cítila vyrovnanější a klidnější, sotva sáhla po prvních třech flaškách alkoholu, zachvěl se jí úsměv na rtech, dnešní noc může klidně spát a probudit se až pozdě odpoledne následujícího dne. Stějně jak rychle přišla, tak i zmizela.

Bylo jí sotva dvacet a žila se svým otcem v malém útulném bytě v centru města. Vlastně by se dalo spíše říci, že v tom bytě žila sama,
protože její otec neustále pracoval, nikdy na ni neměl čas, vůbec nikdy a jí už to ani nepřišlo. Na svůj život nahlížela jako na nutnou a otravnou samozřejmost, výzvy brala jen jako překážky, možná k tomu měla důvod, ale ten si nechávala pro sebe. Prostě se uzavřela před okolním světem a aby žila tak, jak by chtěla, prostě vesele, radostně a bezstarostně, tak se opíjela lacinými víny a podobnými driáky.

Celkově se tak zmýlila, doufala, že ji bude líp, že zapomene, ale nezapomněla....
Teď už asi leží v koupelně jako obvykle, to aby večer nepozvracela celý byt. V hlavě jí přitom probíhaly myšlenky na to, jak byla šťastná.

Je rok 2006, je jaro a prudce svítí slunce. Rodina je pospolu ve svém velkém dvoupatrovém domě, úplně to tam nasává všechnou tou atmosférou.
Mary je štastná, protože slaví své 18 narozeniny a její táta na ně zázračně nezapomněl, je tady a hlavně...
Máma je tady, objímá ji a jako vždy je ze všech stran slyšet její radostný smích, oslava vrcholí přípitkem šampanského a podává se poslední chod večera, Maryin oblíbený čokoládový pudink.
Pak se sklízí ze stolu a úzký kruh rodiny odchází, jen rodiče zůstaly dole, v kuchyni. Oba drží v ruce sklenku vína a nálada se přiostřívá, po srandičkách a veselení dojde k přehnané úpřímnosti, rodiče se nepohodnou a Mary slyší, jak se roztřískne sklenice o podlahu, vylekala se tak, že se běžela podívat, co se stalo.
Dole byl už jen otec a krčil rameny, určitě si zase řekli něco, co bylo na ně oba příliš, pomyslela si a zapadla do svého pokoje se sluchátkami v uších.
Matka odjela, nastartovala otcovo auto na kterém si tak zakládal, snad to udělala aby se naštval a tak opustila město. Dělala to často, častokrát na večer, když se blížilo k další hádce, která byla opět nevyhnutelná. Když ujela prvních 12 km, pocítila pocit svobody, už je konečně za hranicemi svého vlastního vzteku, dokonce přemýšlela nad tím zda se má vrátit zpět. Ale na to byla příliš tvrdohlavá a jela dál. Její rádio hrálo na plné pecky, proto možná neslyšela to troubení auta na vedlejší straně silnice.
Muži v protějším pruhu silnice bylo jasné, že je žena až příliš nebezpečně kraje vozovky a že se může stát, že s autem sjede z mostu až do vodní přehrady, proto trochu přibrzdil a stáhnul okénko. Už už se chystal mladou ženu pobídnout, ale rozum mu na tu chvíli přestal pracovat.
To co v té chvíli spatřil,
si bude do konce života pamatovat. Mladá žena sjela z mostu, přesně tak, jak předpokládal.

Přivolaná záchranka přijela už pozdě. Žena se utopila v přehradě a její dcera Mary to má pořád před očima. Osmnácté narozeniny, den který má být nezapomenutelný a štastně prožitý se jí vryl do paměti jako hrot pod kůži. Tehdy věděla, že zůstane na všechno sama a jejího otce to prostě nezajímalo, byl příliš zaneprázdněný. Věděl, že se Mary trápí, ale jediné čeho byl schopen bylo, že za ni uklidil koupelnu a doprovodil ji ke své psycholožce. Mary ale chtěla aby si s ní on sám popovídal, chtěla zpátky to o co přišla, chtěla zpátky svou rodinu.