Odsouzení IV: V nesnázích

Namáhavě jsem otevřela oči. Bolelo mě koukat, hlava mě třeštila a ruka nesnesitelně pálila.
Jak dlouho jsem jen mohla spát?
Po notné chvíli se mi pohled konečně zaostřil. Oči se setkaly s nemilosrdným ledovým světlem zářivek a jejich tichým vrčením. Ve vzduchu byla cítit až nepříjemná sterilizovanost páchnoucí podobně jako savo.
Namáhavě jsem se posadila, ale jakmile jsem se opřela o poraněnou ruku, sykla jsem bolestí. Sval pod vrstvou obvazů začal bolestivě pulzovat. Pro příště si budu muset dávat větší pozor.
Rozhlédla jsem se po okolí. Byla sem na ošetřovně, jak mě napadlo už podle zářivek a sterilního pachu okolí. Ošetřovna byla v jedné z místností v podzemním komplexu, to znamenalo několik metrů pod zemí.
Shodila jsem nohy z postele a vyškrábala se na ně. Musela jsem se přidržovat postele, protože jsem byla stále ještě příliš slabá.
Otočilo se ke mně několik obličejů. Ty lidi jsem znala z komplexu. Byli to většinou strážci, leželo jich tam asi deset. Byli různě zavázaní a jen smutně kývli na pozdrav. Odpověděla jsem jim stejně. Leželo tu víc lidí než obvykle. Zranění se stávala docela často, ale nebylo to nic vážného. Tohle nejspíš zavinili ti ptáci…
Zarazila jsem se a vzpomněla si na posledních pár okamžiků, než jsem spadla z koně. Všude se válely tisíce ptačích těl. Musím zjistit, co se děje!
Pomalu jsem se oblékla. Každý pohyb mi působil utrpení, ale byla jsem odhodlaná to vydržet. Moje věci naštěstí ležely na stoličce u postele. Oblékla jsem se a připásala si své zbraně. Trošku jsem protáhla rozlámané tělo. Síly už se mi pomalu vracely. Byla jsem si jistá, že dokážu chodit. Přešla jsem tedy místnost směrem, kde byl východ. Vyšla jsem ze dveří a hned nalevo za nimi byly další dveře. Ty vedly do umýváren. Vešla jsem a hned se setkala se zrcadlem. Znechuceně jsem se na sebe zamračila.
Jak jsem se udeřila o schody, tak jsem si pořádně rozbila hlavu. Na čele se mi táhlo asi osm stehů. Vytáhla jsem z kapsy gumičku a rychle si sčesala vlasy do vysokého ohonu, který se mi pohupoval na zádech. Opatrně jsem z ruky sejmula obvazy.
Kočičí seknutí mu na paži zanechalo čtyři hluboké rýhy, které teď byly poctivě zašité, každá na dvacet pevných stehů. Nakrčila nos. Zůstanou mi nepěkné jizvy.
Otevřela jsem skleněné dvoukřídlé dveře a vešla do chodby. Její část byla ještě osvětlená zářivkami, ale pak už se do komplexu dostávalo ze schodů denní světlo a zářivky se používaly jen v noci. Pomalu jsem vyšla schody. Konečně jsem zase zahlédla nafialovělou oblohu. Ale tentokrát byla protkána černými sloupy kouře.
Vyšla jsem ven. Do nosu mě uhodil příšerný pach. Jako by se škvařil plast a pneumatiky dohromady. Rozhlédla jsem se a zjistila příčinu. Více než stovka lidí snášela obrovská i drobná ptačí těla na hořící hranice. Některá těla s sebou stále ještě cukala, ale to lidé napravili a hrubě jim zakroutili krky. Nevěřícně jsem kroutila hlavou a v očích mě štípal kouř. Po tvářích se mi kutálely slzy.
Ale lidé nesnášeli na hromady jen ptačí těla. Také těla slepic a krav.
A mezi nimi dvojice v bílých oblecích nosili desítky bezvládných lidských těl do jiné části podzemního komplexu. Vyděsila jsem se. Bylo tam tolik mrtvých těl naráz!
Viděla jsem, jak byla velká spousta strážních věží poničená. Nakláněla se do boků, nebo měla pobořenou střechu. Ve vzduchu byla cítit krev, kouř a smrt… Vyrazila jsem k budově rady. K budově až příliš připomínající kostel. Za normálních okolností bych se cestou kochala záhony zeleniny a ovoce. Ale dnes jsem viděla spoušť i tam. Políčka byla rozrytá a místy se v nich stále ještě rochnili ptáci, po kterých lidé stříleli. Ale ptáci zarputile bránili své druhy a tak padalo k zemi více a více mužů. Tasila jsem z pouzder své dva dlouhé nože a rozběhla se na pomoc jedné ženě, na kterou se sesypalo několik ptáků najednou. Slyšela jsem její křik. A uši mi trhal i jekot ptáků.
Popadla jsem nejbližšího za otevřený zoban a rozpůlila mu hlavu ve dví. Druhého jsem odtáhla z chumlu za křídlo a přesekla mu nožem hrdlo. Dalšího jsem probodla. A tak to pokračovalo, dokud všichni ptáci v okolí nepadli. Odházela jsem mrtvá ptačí těla z ženina. Její vytřeštěné oči a pootevřená ústa napovídala, že jsem přišla pozdě. Ptáci její tělo dokonale zohyzdili. Vyrvali jí vnitřnosti, rozervali končetiny až ke kosti. Na okamžik se můj žaludek vzbouřil, ale rychle jsem to potlačila.
Ten marný boj mě připravil o mnoho sil, ale byla jsem připravená udělat cokoli pro to, abych zachránila co nejvíce lidí z hradiště, abych pomohla zachovat lidskou rasu!
Jedno ptačí tělo se otřáslo a ozval se přiškrcený zvuk. Vzdáleně připomínal křik vran. Ale to, co se vydralo ze zobáku toho ptáka, znělo spíše jako slova. Jako by potichu volal mé jméno: „Liliano, Liliano…“
Když jsem to zaslechla, vyděsila jsem se. Ale přinutila jsem se zachovat ledový klid. Otočila jsem mohutné ptačí tělo na záda. Ještě mu z břicha trčel jeden z mých nožů, ten druhý jsem stále svírala v ruce.
Tělo ptáka bylo obrovské. Kdyby se dokázal postavit, byl by jen o hlavu menší než já. Musel měřit necelého půl metru. Jeho tyrkysové peří bylo po celém těle zbarveno rudou krví. Křídla, která musela mít rozpětí snad tři metry, měl nepřirozeně zkroucené pod sebou díky tomu, jak jsem ho otočila. Pták ke mně otočil své černé oči. Pootevřel zobák a znovu zaskřehotal mé jméno. Ale to, co mě přinutilo vyděšeně couvnout, nebylo to, že zopakoval mé jméno, ale to, jak vypadaly jeho oči… Koukaly se na mě s omluvou. A byly až příliš lidské, než by u ptáků mělo být. Koukal se, jak jsem ucouvla. Ještě chvíli opakoval mé jméno a pak mu hlava poklesla do rozbahněné břečky smíšené s krví.
Vytáhla jsem z jeho hrudi nůž. V hlavě mi pořád znělo mé vlastní jméno. To, jak ho říkal. S něhou. Jako by mě znal odjakživa. Jako by doufal, že ho zachráním. A před očima jsem měla ty jeho. Černé jako uhel, ale plné emocí. Ale copak jsou zvířata schopná emocí?
Dříve to tak mohlo být, ale ne v době, kdy se z nich staly krvelačné bestie. Nemohla cítit přece emoce k lidem! A ten pták nemohl znát mé jméno. Jen se mi to zdálo.
Ze zamyšlení mě probralo další zaskřehotání. Přestala jsem se soustředit a málem se mi to stalo osudný. Otočila jsem se, ale už jsem nestihla uhnout ptačím pařátům, které se řítily přímo na můj obličej. Prohla jsem e k zemi, ale ani to mi nepomohlo se těm drápům úplně vyhnout. Cítila jsem, jak mi rozřízly maso na tváři. Ohnala jsem se nožem a pták se zřítil k zemi. Nešikovně dopadl a zlomil si díky té rychlosti vaz.
Štíhlá budova rady byla ještě několik set metrů. Nemohla jsem jít pomalu. Musela jsem rychle zjistit, co se děje. Rozběhla jsem se. Sil mi znatelně ubývalo, ale musela jsem si pospíšit.
Budova rady byla konečně na dosah. Chystala jsem se vřítit dovnitř, ale nejprve jsem se ohlédla. Byla to jen síla zvyku, ale zachránila spoustě lidí život. Na obzoru jsem zahlédla černou masu máchajících křídel. Ptáci chystali další úder!
Nestihnu nikoho varovat… Roztřeseně jsem se ohlédla. Nedaleko mě stál jeden kůň. Na boku měl drobný škrábanec, ale nezdálo se, že by mu to působilo nějaké potíže. Vyhoupla jsem se do sedla a tryskem ho popohnala k nejbližší strážní věži, která nebyla pobořená. Byla jsem slabá, ale nemohla jsem své lidi nechat v běsnícím pekle, zatím co bych sama byla v bezpečí radní budovy.
Vyběhla jsem točité schody a v místnosti nahoře zahlédla několik mužů, kteří si právě ládovali pušky náboji. V obličeji byli bledí, ale odhodlaní bojovat za životy jiných.
„Liliano!“ vykřikl jeden z nich. Poznala jsem v něm svého milovaného přítele Jakuba.
Vypadal strašně. Celé tělo měl plné krvácejících ran. Najednou jsem se ocitla v jeho náručí. Pevně mě objal a začal mě líbat na čelo.
„Co blázníš?“ vyhrkla jsem a na okamžik se mi hrozící nebezpečí vykouřilo z hlavy.
„Myslel jsem, že zemřu a ani tě neuvidím! Bál jsem se, že jsem o tebe přišel. Já… Musím ti něco říct..,“ chtěl pokračovat, ale skočila jsem mu do řeči:
„Teď ne. Musíme zachránit Hradiště. Řekneš mi to potom.“
„Jenže my tu zemřeme, jako ti ostatní venku,“ zesmutnil a pohladil mě po tváři.
Vtiskla jsem mu polibek na tvář: „Neboj, nezemřeme. Od toho jsem tu přeci já!“
Usmál se, ale viděla jsem v jeho tváři pochybnosti. Prohlédl si má zranění a chtěl něco namítnout, pravděpodobně mě chtě osobně dokopat do radní budovy, abych byla v bezpečí a mohla se radit s ostatními, co dál.
„Není čas na slova! Musíme jednat!“ vyhrkla jsem a přiskočila k oknu. Černá masa se blížila.
„Jakube, ať věže připraví plamenomety. Kulky nejsou na ty větší dost účinné!“
Přikývl a seběhl schody. Rychle jsem ho následovala a znovu se vyhoupla na svého koně. Ohlédla jsem se po Jakubovi. Na okamžik se zastavil a se strachem se na mě podíval. Pokusila jsem se o povzbuzující úsměv, i když mě na tváři pálilo nové zranění. V gestu jsem vztyčila palec a pobídla koně ke spěchu.