Afroditina feminizace I. Vybrali mě!

Musela jsem projít spoustou náročných testů, abych se sem dostala. Na Afroditu. Na první kosmickou meziplanetární loď, která sloužila k transportním účelům. Měla přepravit jednu civilní posádku přímo na planetu, která byla vybrána jako nový obyvatelný svět.
Jako malá jsem snila o tom, že budu astronautka, že se podívám do vesmíru. Když mi bylo 7 let, projekt Deimos byl teprve v první fázi svého zrození- objevení planety kdesi daleko, miliony světelných let od Země. Už tenkrát se na té planetě vyskytovala voda a zeleň. A lidé ji začali zkoumat. Zatím co já jsem malovala obrázky samy sebe jako kosmonautku, posádka rakety s názvem Herculaneum se vypravila na svou první cestu. Tenkrát byly použity první stázové komory, které měly žel bohu trvanlivost jen 2x 5 měsíců, zatím co Deimos ležel něco kolem 8. Posádka se proto střídala ve stázích v komorách, vždy po dvojicích. Tenkrát nebyla technika ještě schopna se po takovou dobu ovládat sama. Když Herculaneum přistála n planetě, tým složený z vědců a mariňáků se dal do práce. Prozkoumával nový svět. Po třech letech se bezpečně vrátili domů. A celá planeta je vítala jako hrdiny. Na Deimosovi objevili vše potřebné k životu a žádný ze vzorků nebyl lidskému organismu škodlivý. Proto se na vzdálenou zemi vydávaly další a další týmy, aby prozkoumaly celou planetu. Po pár letech se k nim přidali i inženýři a nejlepší architekti, aby se pustili do výstavby základen. Vše šlo bez potíží. Na planetě neexistoval kromě rostlin žádný život. Mluvilo se jen o jakési síle, kterou nikdo nikdy neviděl. Všichni si mysleli, že je to jen přelud.
A za tu dobu, co se pracovalo na projektu Deimos, jsem studovala. Základní, střední a nakonec vysoká. A pak jsem začala pracovat. Bohužel pro mě se mé sny rozplynuly jako pára nad hrncem. Stala se ze mě kadeřnice. Milovala jsem tu práci, ale stále jsem snila o tom, že se zapojím do projektu Deimos.
Nedávno jsem se přeci jen naděje vyskytla. V televizi jednoho dne vysílali reportáž přímo z centra pro operaci Deimos. Zrovna jsem ve svém soukromém salónu neměla žádnou zákaznici, tak jsem zesílila zvuk a napnula uši.
„Planeta, kterou jsme před dvaceti lety objevili je zcela nezávadná. A jak se zdá, pro člověka zcela ideální,“ hlásal mladý muž s pečlivě zastřiženými vousy. Byl to jeden z těch typických zmanipulovaných moderátorů. A pak pokračoval:
„ A proto program Deimos vyhlašuje konkurz. Ze všech zájemců se vybere desetičlenný tým civilistů, kteří poletí na pět let na vzdálenou planetu.“
Pak diktoval jakési číslo. Popadla jsem telefon a okamžitě jsem ho vytočila. A to změnilo můj osud. A splnilo můj sen. Přesně si pamatuji, jak jsem se přihlašovala do výběru. Žena, která mi telefon zvedla, byla opravdu milá a příjemně jsme si poklábosily (i když to znamenalo pořádně tučný účet za telefon). A nakonec se mě zeptala, proč bych si přála právě já letět na Deimos.
„Protože jsem o tom od malinka snila. Když se tenhle program rozjížděl, bylo mi sedm let. Někde pod postelí mám stále ještě schované obrázky, kde jsem já na Deimosu,“ odpověděla jsem jí.
Zasmála se a pak jsme se rozloučily.
Po pár týdnech mi přišel dopis, že jsem byla vybrána mezi stovku finalistů. Zavřela jsem dočasně svůj krám a vydala se do centra programu. Nastartovala jsem své oprýskané zelené autíčko, sbalila si pár svých osobních věcí a mezi nimi bylo i pár mých starých obrázků.
V centru prohledali obsah mého kufru a pak mě uvedli do mého pokoje. Byl zařízený jako kajuta, aby si vybraní mohli zvyknout na možnou „výhru“.
Kajuta byla celkem prostorná s pohodlnou měkkou postelí ve stěně naproti dveřím. Všechno bylo zařízené v poněkud melancholické šedobílé barvě. Do malé skřínky jsem naskládala své věci, především hygienu a pár kousků nejlepšího oblečení. Víc nám nebylo dovoleno. Technika, jaká byla v kajutě, byla mnohem pokročilejší než ta, která se běžně používala, ale rychle jsem se jí dokázala přizpůsobit. Prohlédla jsem si kajutu. V jednom rohu byl jakýsi psací stůl, nad kterým byla umístěna zvláštní oválná lampička. V druhém rohu byl zvláštní přístroj. Člověk si mohl objednat, cokoli chtěl, co se týkalo jídla. Jak jsem se později dozvěděla, pracoval na systému přeměny vody. která byla odsáta z vlhkosti vzduchu v jakoukoli libovolnou potravinu pomocí mutace. Když jsem to uviděla, široce jsem se usmála. Rozhodla jsem se přístroj otestovat a objednala jsem si musli tyčinku s kousky sušených jablek a sklenici mléka. Pokrm v ústech zanechával jemnou pachuť čeho si, ale rozhodně se to dalo jíst. A bylo to i celkem dobré.
A posledním objektem zařízení byla dlouhá vestavěná skříň s několika typy uniforem a dokonce i se skafandrem. Ale už se ani zdaleka nepodobal skafandru, který se používal za mého dětství. V dnešní době dokázali vědci vyrobit odolné a pohodlné mikrovlákno, které bylo hustě spleteno do obleku, který vypadal podobně jako potápěčský neopren, jen měl žlutomodré vzorování. K tomu byla ještě helma a boty s přiléhavým vázáním. A na všem bylo číslo. Číslo, pod kterým jsem se později musela všude prezentovat: 014.
„Žádáme všechen personál opatřený čísly, aby se oblékl do uniformy typu B678CKL a nasadil si sluchátka. Později budete dovedeni do auly, ve které se dozvíte bližší informace.“ oznámil nám robotický hlas, který vycházel odkudsi ze stěn. Byl to zřejmě mužský hlas.
Název uniformy mě samozřejmě zaskočil, ale záhadným způsobem jsem si ho dokázala zapamatovat. Mávnutím nad senzorem jsem otevřela šatník. Zarazila jsem se. Neměla jsem tušení, jak najít správnou uniformu. Zaklela jsem.
Najednou se z boku skříně vysunula nějaká destička. Zamračila jsem se.
A ona na mě promluvila: „Dobrý den 014. Nebo vám mám říkat křestním jménem?“
„Říkej mi jménem. Jsem..,“ ale věcička mě to nenechala doříct.
„Rénathé Stewenová, narozená 16. června 2010 v ČR, město Svébořice. Zaměstnáním soukromá kadeřnice v rodném městě.“
Vykulila jsem oči: „Přesně tak. A jak mám říkat tobě?“
Věcička tiše zabzučela a najednou se na ní otevřely oči a objevila nepřirozená ústa: „Jsem váš soukromý počítač. A můžete mi říkat 54LKM31.“
Zamračila jsem se: „To je číslo a ne jméno. Co kdybych ti říkala Ilil?“
Ústa se široce usmála: „To se mi líbí. A jaké potřebujete šaty?“
„B678C… KL, řekla bych.“
„Nejsze si jistá, že? To se stává. Tomuhle typu uniformy se říká jasoň. Je to přesně ten ,který si máte vzít, slyšela jsem to.“
„Chytrá věcička!“ usmála jsem se.

A pak plynul den po dni. S Ilil jsem si povídala snad o všem, co se za ten den stalo. Většinou se mi dařilo úspěšně plnit testy a všelijaká cvičení. A neustále odpadávali další lidé. Ale já jsem zůstávala. Po půl roce nás zbylo deset.
Měla jsem nevyslovitelnou radost z toho, že mě vybrali. Tak moc jsem si přála, aby mi zbyl někdo z rodiny a já se mohla pochlubit. Ale nikoho jsem neměla. A neměla jsem ani nikoho, koho bych považovala za pravé přátele. Ale to se mým vybráním změnilo.
Dalších půl roku jsem měla strávit ve společnosti ostatních vybraných v centru, kde nás připravovali přímo na cestu vesmírem.
S ostatními jsem se rychle seznámila a k mému překvapení jsem zjistila, že ve 28 jsem byla nejstarší členkou posádky a jedinou ženou.