přidáno 08.09.2013
hodnoceno 4
čteno 1044(9)
posláno 0
Mlha se vlní,
stromy šumí,
obloha z inkoustu
na ně mluví.

Tiše a tiše,
ať nevzbudí se les,
krajina ulehlá ke spánku,
ospalá, vylidněná ves.

Tráva vysoká,
co pod stromovím se vleče,
tam sedí celá v polospánku,
zamyšlené děvče.

V kleče se postavila,
věneček co z kvítí si uvila,
právě ted háže po hladině jezera.

A malinovými rty,
osměleně se ptá:
,,Kde jsi lásko má,
kam si mi jen zmizela?"

Do dáli hledí,
a ví, jak je jí vzdálený,
ten, koho v srdci nosí,
i ten věneček uvitý.

Dlaněmi bílými do vlasů si sahá,
ptá se sama sebe,
jak je pro něj drahá.

A odpovědi
ani na dně vody,
není, není a stále není.

A tak otrhává sedmikrasou paní,
v rukách svírá srdce
a též lásku ve svých dlaních
a jak moc dobře ví, nikdy nezapomene na ni,
ulehne si do trávy a čeká na svítání....
přidáno 13.09.2013 - 17:06
Meluzina: Děkuji :)
přidáno 13.09.2013 - 17:04
Dlouhá, komplikovaná a dobře napsaná báseň. :)
přidáno 09.09.2013 - 21:02
Miro Sparkus: Díky moc :)
přidáno 09.09.2013 - 11:10
Povedená, nejvíce se mi líbí ten závěr. Pěkná báseň :-).

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Čekání na svítání : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Spověď upířího neštěstí
Předchozí dílo autora : Je jedno když.....

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming