Archanděl - Okřídlený mstitel 6. Kapitola:

Znovu seděl na střeše. Připomínalo mu to trochu domov, ale ne úplně. Doma měl vždy rozhled na tiché koruny vševědoucích stromů a tady se mu naskýtal pohled jen na město, v tuto hodinu plné jen hulákajících opilců, chladu, strachu a smrti. Udělalo se mu trochu nevolno, jak se na to král může dívat přímo ze své ložnice nebo pracovny a nic neudělat? To má snad okna otočená na tu přívětivější stranu, na oceán? Nebo je slepý? Možná, že chce být v některých ohledech slepý.
Zvedl hlavu a začal se kochat pohledem na hvězdy, ty jediné mu naslouchaly, poslouchaly jeho tužby, jeho neslyšená slova touhy a přání. Přál si být mezi nimi, spolu s otcem a v tuhle dobu už možná i s matkou a sestrou. Strašně mu chyběli, všichni. Dokonce i Yangin, jak dlouho ho už neviděl? Ani nevěděl, kolik času od té osudné noci uplynulo. Měsíce, roky, staletí… Pro něj to byly tisíciletí.
Jediné co teď musel udělat, bylo… rozloučit se s nimi a pokusit se některé z nich ještě najít. Nesmí přestat doufat, ať už on nebo oni.
Kochal se hvězdami už od malička. Uchvátily ho hned první den, co je uviděl. Zamiloval si je. A to doslova.
Matka mu kdysi vyprávěla, že i ty hvězdy mají svůj příběh, jako má každý. Vyprávěla mu, že to jsou ve skutečnosti duše mrtvých a zbloudilých lidí nebo elfů a že dohlíží na své milované. Vždy tady byly, jsou i budou a nikdy nevyhasnou.
,,Baví tě mě pořád sledovat?“ zeptal se jí. Před chvílí slyšel tichounce vrznout dveře.
,,Pravdu?“ zeptala se skoro šeptem a popošla až k oknu. Pomalu kývl, poklepal na místo vedle sebe zbavené sněhu a trochu se posunul.
,,Baví.“ řekla a sedla si vedle něj, přetáhl přes ni deku, kterou měl přehozenou přes ramena a záda. Podívala se na něj a vděčně se na něj usmála. On se ale nesmál, nedokázal to.
,,Proč jsi sem přišla?“ prolomil ticho a přerušil tiché kvílení větru.
,,Chtěla jsem se tě na pár věcí zeptat. Je celkem zajímavé, že jsi mi ještě ráno držel nůž u krku a teď jsi mě přikryl dekou, aby mi nebyla zima. Vžduť ani nevím, jak se jmenuješ.“ Konstatovala.
,,Tak se ptej.“ vyzval ji.
,,Proč si mě ráno nezabil? Mohl si pak svobodně odejít, pokud by tě nezastavili strážní.“ přešla zrovna k věci.
,,Už jsem ti to přece řekl. A za to s tím nožem se omlouvám, myslel jsem si, že jsem…“ nedořekl to, nejspíš ani nechtěl, ale Elejna tu byla pro informace.
,,Že jsi kde? Kde jsi byl?“
,,To je jedno.“ zabručel.
,,Není, já to chci vědět, chci vědět, kdo ti ublížil.“ dotírala na něj. To ho zřejmě hodně popudilo.
,,Neřeknu ti to. Není to tvoje věc.“ Zabručel a poposedl si dál od ní.
,,Já odsud neodejdu, dokud mi neřekneš, co se ti stalo.“ Zaprotestovala Elejna a vrhla ne něj naštvaný pohled.
,,Jsi pořádně tvrdohlavá.“ uchechtl se neznámý, ale jeho tvář zůstávala jako z kamene.
,,To ty taky. Chci vědět, co se ti stalo, abych ti mohla pomoct. Chápu jak se cítíš, zemřel ti nejspíš někdo důležitý ve tvém životě a já vím…“
,,Ty nic nevíš!“ rozkřikl se a zvedl se na nohy ,,Nevíš, čím jsem si za poslední dva roky musel projít! Ani netušíš, kolikrát jsem chtěl, aby mě umlátily k smrti nebo aby mi rovnou vyrvali srdce z TĚLA!! Abych konečně mohl umřít!!! Ty si tady totiž hraješ na nemilosrdnou a nebezpečnou, ale něco ti řeknu. Ani nemáš ponětí, jaké to je… Jaké to je být a duchem chtít být mrtvý.“ dořekl a skočil oknem dovnitř.
Zmateně na něj zírala, neměla na něj tak tlačit. Kdo ví, co si prožil. Podle jeho slov, to nebylo hezké, spíš přímo děsivé. Mechanicky vstala, vzala deku a vlezla dovnitř. Mezitím elf přešel ke zdi, rozmáchl se a pořádně do ní praštil pěstí. Zapraskalo to.
,,Počkej, prosím, promiň. Nechtěla jsem…“
,,Nech mě být, Elejno.“ zaskřehotal zlomeným hlasem. Opřel se čelem o chladnou stěnu a zavřel oči, do kterých se mu valily další slzy.
,,Prosím…“
,,Běž!!“ poručil jí. Nevěděla, co má udělat, tak udělala přesně to, oč ji požádal. Těsně předtím, než zavřela dveře jej uviděla, jek se svezl do sedu a chytil se za hlavu.
Tohle přehnala, měla sto chutí si vlepit facku anebo dvě. Neměla na něj dotírat. Ona byla před pěti lety stejně tak zoufalá. Všechny od sebe odháněla a chtěla do něčeho praštit. Chápala ho. Poznala jeho bolest a chtěla mu jakkoli pomoct, ale on ji od sebe odháněl jako otravnou mouchu.
Vůbec se mu nedivila, kdo by chtěl od ní pomoct.
Rozuměla mu.

Přímo se dusil pláčem. Ani jedna slza ho nemrzela. Jedna po druhé kapaly na zem jako při dešti, ale on byl ten velký mrak.
Nerad plakal, brečel po dlouhé době. Naposled to bylo před šestnácti lety, když jeho otec znovu odjížděl.
Přitiskl si ruce k hlavě, zajel si prsty do vlasů a tahal za ně. Nejspíš to bolelo, ale on bolest už nevnímal.
Nechtěl Elejnu odsud takhle vyhodit, chtěla mu přece pomoct, ale nechtěl se s ní o svém životě bavit. Nechtěl jí říkat, co všechno prožil, protože možná že i jí by se zdály ty hrozné noční můry, co pronásledují i jeho každičkou noc.
Elejna se mu líbila. Ani nevěděl, jak si tím může být tak jistý, vždyť ji potkal teprve dnes ráno. Byla krásnější než jakékoli lidské dívky, co kdy potkal, do posledního detailu. Líbilo se mu, jak se na něj hezky usmála, jak byla statečná a bojácná. Jak se nebála smrti, jak riskovala. Líbily se mu její vlnité měděné vlasy plné všemožných korálků a copánků, stejně to nosila i jeho matka.
Přímo ho uhranuly její temně zelenomodré oči, krásné, ledově klidné a zároveň mírumilovné a láskyplné.
Nechtěl na ni křičet.
Klížila se mu víčka, už se vyplakal do sytosti. Chtělo se mu nesmírně spát, jako nikdy v životě. Ani se mu nechtělo vstávat a jít si lehnout do měkké postele a tak jen zavřel oči a za chvíli se pohroužil do neklidných snů.

***
Ráno ho našly služky, jak spí v sedě opřený o zeď. Jedna z nich se nad ním slitovala a než šla otevřít okno, které se v noci zavřelo, tak ho přikryla tlustou dekou. Neprobudil se, dál klidně a spokojeně podřimoval. Občas něco nesrozumitelného zamumlal a pak zase utichl.

Probudil se rychlým trhnutím. Bolelo ho za krkem, to měl z toho, že celou noc prospal na zemi. Vyhrabal se zpod peřiny. Ani si nepamatoval, že se přikryl.
V hlavě se mu vybalila jeho dnešní noční můra, zase viděl otce a Marna, pořád dokola se to opakovalo, jeho táta znova a znova padal k zemi s ukřivděným výrazem na rtech. Znova znova viděl mámu, jak se snaží odvést Sale a sama jít pomoci Salimovi a jak ji lovci elfů chytili a odtrhli ji od její dcery.
Hodil duchnu zpět na postel a žuchl vedle ní. Musel něco dělat, ale co? Ven ho stejně nepustí. Chtěl by se po dlouhé době procvičit s mečem, to mu nedovolí. Ještě by je mohl pozabíjet.
Nad tou vidinou se křivě pousmál.
Na posteli vedle něj ležela hromádka poskládaného oblečení. Posadil se a zvědavě si prohlédl hromádku. Byla tam dlouhé lněná košile, upnuté kalhoty, které by si na sebe jakživ neoblékl, kožený pásek a vysoké boty. Na košili byl přišpendlený vzkaz a kožený provázek na svázání vlasů.
Obleč se a počkej na mě, král s tebou chce mluvit.
Elejna
Proč s ním chce král asi mluvit? K čemu mu to bude, stejně mu nic neřekne, maximálně své jméno.
Oblékl se, připadal si jako šašek v těch úzkých kalhotech. Provázkem si svázal vlasy stejně, jako to dělal jeho otec a čekal na Elejnu. Ta asi za půl hodiny přišla a ve dveřích se na něj usmála.
,,Ahoj.“ zamumlal a postavil se.
,,Jak se cítíš?“ zeptala se ho a nechala jej vyjít na chodbu.
,,Popravdě, jako blbec.“ řekl a zakřenil se na ni.
,,Proč?“
,,Nikdy jsem nebyl takhle navlečený. Cítím se hrozně.“
,,Jo tohle. Na to si za chvilinku zvykneš a nemůžeš jít před krále oblečený, jak chceš, musí se dodržovat jistá pravidla.“ poučila ho a vyrazila chodbou. Šel vedle ní a pozorně sledoval každý obraz na stěně.
,,Ty jsi tady vlastně za jakého účelu?“
,,Jsem princeznina ochránkyně.“ řekla bez obalu a vedla ho spletí chodeb.
,,Jak se ti to povedlo?“ zajímal se.
,,Táta byl vojákem v královské armádě a párkrát zachránil králi život. Po válce s temnými elfy se stal jeho ochráncem a mě začal učit bojovat, už když jsem dokázala udržet meč, abych se jednoho dne R´Hieninou ochránkyní.“
,,Rodiče na tebe musí být hrdí.“
,,Mí rodiče jsou už dávno mrtví.“ zašeptala.¨
,,To je mi líto.“ Řekl a snažil se, aby to vyznělo od srdce. ,,Můžu se tě na něco zeptat?“
,,Jistě, ale pak mám nárok na otázku i já.“ Řekla a usmála se na něj, byl to úsměv, který vystoupal až k očím a proměnil je na křišťálovou studánku.
,,Co dívka jako ty dělá u koní?“ tou otázkou jí nesmírně zaskočil. Překvapeně se na něj otočila a zvedla jedno dokonalé obočí.
,,Trochu kulháš na levou nohu, takže jsi se musela nějak zranit a to dnes ráno, včera večer jsi nekulhala. Snažíš se co nejmíň pokrčit koleno, nejspíš tě kopl kůň když jsi mu čistila zadní kopyta.“ Dokončil svůj projev elf a díval se před sebe, ani nemrkl. Elejna jen překvapeně pootevřela ústa. Měl pravdu.
,,Ve stájím máme nového koně, co na sebe nenechá ani sáhnou. Chtěla jem mu vyčistit kopyta a on mě kopl. Už hodně dobrých jezdců se ho pokusilo osedlat, ale marvě, pokaždé, když si na něj někdo sedne, tak je za pár sekund na zemi.“
,,Jak dlouho, tam toho koně máte, jak vypadá?“ ožije elf zvědavě.
,,Je to černý valach, je tady snad jen pět dnů, víc ne.“
,,Jak dlouho jsem tady já?“
,,Osm dní. Proč?“ zeptala se elfa Elejna a zvědavě čekala, co jí na to řekne. Začínal jí připadat čím dál tím víc zajímavější.
,,Mohl bych se na něj jít potom podívat?“
,,Jistě, ale jen pokud ti král dovolí pohybovat se po hradě, jinak nemůžu nic udělat.“
Zastavila před velkými okovanými dveřmi, otevřela je a vešla jako první dovnitř.
,,Dobré ráno, mé dítě.“ pozdravil ji David sedící u psacího stolu a ostražitě si změřil elfa, co přicházel spolu s Elejnou..
,,Dobré.“ řekla na oplátku a bez okolků vešla dalšími dveřmi do královy pracovny.
Nowan stál u jednoho obrazu a láskyplně si jej prohlížel. Byl na něm vyobrazen on, nějaké žena s bílými vlasy a rudýma očima – neusmívala se - , která držela za ruku malého chlapce s temně červenými vlasy a s černýma očima, rovněž se neusmíval. Jeho oči byly na tak malé dítě nesmírně chladné a odměřené.
Jakmile si jich král všiml, přehodil spěšně přes obraz černý kus látky a sedl si za stůl. Elejna se uklonila a chtěla odejít, ale on ji zadržel.
,,Elejno, prosím, zůstaň.“ pokynul jí na křeslo vedle jeho, ale dívka pouze zavrtěla hlavou.
,,Ráda postojím, pane.“
Králova pozornost se přesunula na elfa, jenž stál uprostřed místnosti a chladně si krále měřil. Velmi silně se podobal jinému elfovi, kterého před pár lety zahlédl v hlavním městě, ale tento byl oproti němu mladíček. Dlouhé hnědé vlasy měl svázané do ohonu a v jantarových očích se mu zračil velmi velký smutek.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho bez obalu. Chlapec chvíli zaváhal a pak mu odpověděl:
,,Salim.“ řekl a opětoval mu pohled, kterým se navzájem propalovali. Král se zaškaredil. Správně by mu měl říct: ,,Salim, pane.“ a ne tak jak to učinil teď.
,,A jak dál?“
,,Nijak dál.“ odpověděl stroze. Nikdy neměl přímení a nehodlal to teď kvůli tomu šaškovi měnit.
,,Jak se jmenovali tví rodiče?“
,,Myslím, že s tímto rozhovorem to nemá co dělat.“ zasyčel Salim.
,,Já myslím, že má.“ prohlásil Nowan a stoupl si.
,,Mýlíte se, jestli jste se mě chtěl ptát jen na můj osobní život, tak já můžu odejít.“ Řekl vzpurně.
,,Dobrá, to vynecháme. Chci se od tebe dozvědět, jestli hodláš nějakým způsobem poškozovat můj hrad, domnívám se, že by ses nám mohl odvděčit za své vyléčení, za svůj život. Mám pro tebe velmi jasná pravidla, pokud nebudeš nikoho ohrožovat a nebudeš do ničeho zasahovat, tak tě na svém hradě nechám přečkat celou zimu a pak tě nechám volně jít, pokud, ale komukoliv zkřivíš jediný vlásek anebo budeš za něco zodpovědný, tak se osobně postarám o to, aby tě zavřeli do kobky a po zimě propustili, v jakémkoli stavu. Je to celkem dobrý návrh, je jen ta tobě, co si zvolíš.“ Řekl král a nespustil oči ze Salima.
,,Nehodlám nikomu ubližovat a ani nic chystat proti koruně, váš návrh přijímám, ale mám dvě přání, tedy pokud dovolíte?“
,,Jen pokračuj.“ Vybídl ho Nowan a zkřížil si ruce na prsou.
,,Mé první přání je, abych se mohl zdokonalit v boji s mečem nebo jakýmikoliv zbraněmi a je mi jedno, kdo ně u toho bude hlídat.“
,,Dobrá, dohlédne na tebe Elejna, a teď to druhé přání.“
,,Druhé přání je ještě jednodušší, mohl bych se podívat do vašich stájí?“
,,Jistě, proč ne. Dnes nemám mnoho času a tak tě po hradu provede Elejna, můžeš ji požádat o cokoli. Zítra večer je na počest mojí dcery uspořádám velký bál. Myslím, že nikomu nebude vadit, když se tam objevíš, bude to alespoň zajímavější. Teď můžete jít.“