Muka havrana

síla - パワー
čest - 名誉
statečnost - 武勇
1. Kapitola: RAVEN
Vítejte v říši pekla!
Mé peklo se rozkládá uprostřed moře, kdysi to prý byla velká prosperující země, se jménem Velká Británie. Vyspělá, krásná země s bohatou historií. A co z ní zbylo?
Ostrov, jenž z toho všeho zůstal jsem si pojmenovala podle sebe. Je mi úplně jedno jak si ho pojmenovali boháči.
Jedno jediné ostrovní město se nazývá Novoko. Je rozděleno do tří různě velkých pomyslných částí. Sektorů, který mají být pro blahobyt společnosti.
V prvním, vzkvétajícím sektoru – Pay – bydlí jen boháči anebo jen ti, co něco ve společnosti dokázali. Neboli, ti co nahrabali nejvíce prachů. Jejich děti můžou chodit do školy, mají právo vyrůstat po boku svých rodičů, mají právo jíst a pít dosytosti. Ti nejspíš nikdy nepoznají, co znamená hlad.
O něco hůř se mají lidi z druhého sektoru s názvem Trust. Ti hlupáci jsou dokonale oddaní prvnímu sektoru. Věří jejich lžím a možná, že díky tomu se taky mají líp. Věří, že tento ostrov má ještě naději. Doufají v jejich jedovaté kecy, představují si, že slova o planinách, parcích a polích, kde svítí slunce a lidé se smějí, je pravda. Poslouchají jejich lži o míru a o tom, že si jednoho překrásného dne budeme všichni rovni. Možná, že ano, ale to teprve až povraždí nás.
No a pak je tady poslední a nejrozlehlejší, nejzalidněnější sektor, Fight. Tam žiju i já. Je to chudinský sektor, kde jsou polorozbořené domy, paneláky a stále funkční továrny, kde za malé peníze a za svůj život pracují stovky dospělých. Jsou tu sirotci, co nemají co jíst, co kradou a podvádějí, co se snaží přežít. Co sní o životě v Payi. Přesně tohle Pay nechce vidět, přesně nad tímto zavírá oči. Nad sirotky, jejichž rodiče zabili stroje v továrnách, černé mračna ze smogu a prachu a zabijácké gangy po celém Fightu.

Stojím na střeše jednoho z nejvyššího domu, co leží mezi imaginárními hranicemi Trust a Fight.
Ani ne před půl hodinou jsem boháčům vykradla jeden malý obchod asi čtyři bloky odsud. Pobrala jsem vše, co jsem potřebovala, jídlo pro mě na tři dny a ještě víc pro sirotky, hygienické potřeby, baterky a nože… no prostě všechno, co bylo po ruce a potřeba.
V dálce odbíjejí hodiny, je přesně šest hodin večer letního času. Ale už i tak je šero, slunce je jako pokaždé zahaleno za neprostupnou zdí z mračen. Teplota pomalu klesá k bodu mrazu, teď může být tak kolem devíti stupňů. V noci zase bude kolem mínus deseti, tak to tady chodí. Buď se schovej, nebo umrzneš.
Utáhnu si culík na temeni hlavy, nasadím si kapuci a kolem nosu a úst si zavážu šátek. Popotáhnu si přezky na starém batohu od Rea a zapnu si všechny přezky, tady budu muset slézt do ulic, kde je nejspíš mnoho hladových lidí a já vážně nepotřebuju, aby mi můj lup někdo sebral, zvlášť když to jsou z větší části věci pro děti.
Přejdu k okraji střechy a podívám se dolů, budu padat jen jedno patro dolů a v zápětí poté se to bude opakovat. Odrazím se, chvilinku letím volně vzduchem a hned přistávám na nohách. Jsem na balkónu, který je ještě kupodivu obehnán zábradlím. Zkusmo s ním zatřepu, jestli je dost pevné a ono se ani nehne. Jsem spokojena, přelezu zábradlí, rukama v rukavicích bez prstů se pořádně chytím co nejníže a pustím nohy. Visím zhruba ve třímetrové výšce v jedné z mnoha uliček, kudy proudí davy lidí. Několik lidí si mě všímá a ukazuje si na mě prstem, některým ty prsty i chybí.
Počkám, až pode mnou nikdo není a pak se pustím. Dopadnu do dřepu na zem a kabát se za mnou zavlní. Musí to vypadat zajímavě.
Zvednu se, ostražitě se kolem sebe rozhlédnu a poté se rozeběhnu. Chci být do půl hodiny doma, abych stihla rozdat nakradené věci, než to bude životu nebezpečné.
Tato ulice je hlavní spojkou mezi obydlenou částí a továrnami. Já bydlím daleko od ostatních, ještě deset minut tímhle tempem a budu doma.
Zahnu doleva a běžím skoro poloprázdnou uličkou. Vpravo hoří malé ohýnky, nad kterými se hřejí bezdomovci spolu se sirotky. Kdysi jsem se taky takhle snažila neumrznout, v noci bdít nad ohněm a přes den spát a žebrat o jídlo.
Odbočím doprava a ocitnu se v osamělé uličce, sem nikdo nechodí, teda kromě gangů a dealerů.
Kousek od sebe uslyším bolestný a naléhavý výkřik a hned poté sprosté nadávky. Zabrzdím se, nevím co mám dělat, pomoct nebo ne. Vraždy, znásilnění a vážné ublížení na zdraví jsou zde na denním pořádku. Tato oblast je jako veliký strašidelný dům. Měla bych se starat sama o sebe, ale to nejde. Mám z tím své zkušenosti…
Zase někdo zasténá. To mě vrátí do reality a já se rozeběhnu jako blesk. Vletím rozbitými dveřmi do polorozpadlé budovy, kde nejspíš kdysi byly kanceláře. Na zemi se strašně moc rozbitých věcí a mě se z toho všeho nejvíc zalíbí celkem dlouhá kovová tyč. Zvednu ji ze země a vsunu si ji do rukávu, přesně pasuje. Ty máš dobré, že v každé maličkosti najdeš jakkoli prospěšnou zbraň. slyším Rea ve své hlavě.
Znovu se rozeběhnu.
Blížím se.
Jsem na chodbě, přímo naproti mně jsou další „prosklené“ dveře ven. Jsou tam. Prosvištím chodbou a vyběhnu do atria. Jsou zde čtyři postavy, všichni chlapci starší než já, nejspíš.
Jeden z nich sedí na zemi, drží se za levý bok a druhou ruku má vztáhnutou v prosebném gestu k útočníkům, kteří se tyčí nad tím chudákem. Měla bych se bát, ale nebojím spíš se ještě víc naštvu.
„Nechte ho!“ zařvu, zrovna když se jeden z nich snaží chlapce kopnout do kolene. Všichni se na mě otočí. Pomalu se k nim blížím.
„Ty se do toho nepleť, brácho. Je z Paye, dáváme mu malou výstrahu.“ řekne mi jeden z nich a zastoupí mi cestu. Je asi o hlavu a půl větší než já. „Stejně nechápu, jak by si mu chtěl pomoct, mi jsme tři a ty jeden.“ zařehtá se a probodává mě očima.
Nedivím se mu, že mě má za chlapce, jsem tak navlečená, aby mi žádný chlap neublížil. Rea vždycky říkal: Když tě budou brát za kluka, tak se tě nebudou chtít zmocnit.
Mám na sobě Reovy staré vojenské boty, kalhoty, tenkou vytahanou mikinu s hlubokou kapucí a kabát. To vše je černé a nebo šedé. Nos a tváře mi zakrývá strakatý zeleno černý šátek.
„Má dost,“ zasyčím „nechte ho odejít se mnou:“
„To nepůjde. Buď nás necháš ho zmlátit a nebo se k němu můžeš přidat, ty skrčku…“ nejspíš by ně chtěl dál urážet, ale já mu vrazím pěstí, do té jeho nevymáchané huby.
SKRČU!?
„Neříkej mi skrčku, ty debile!“ zavřeštím a skočím na něj. Povalím ho na zem a batoh narvaný až k prasknutí všemožnýma „cenostma“ mi ho pomůže pořádně uzemnit. Mocně se rozmáchnu a jednu mu vrazím a pak znova a znova.
Po páté ráně se musím stáhnout, aby mě ti dva zbývající nechytili. Jeden je o něco menší než ten druhý a ten druhý má dlouhé vlasy. Jejich kamarád se teď válí na zemi s natrženým rtem a nejspíš přelomeným nosem, ze kterého mu teče červená.
„Idge, vem si ho zezadu.“ zařve malý na vlasatého a oba se začnou souběžně přibližovat, díkybohu pro vlasatého je malý blíž. „Jasně, Kolline.“
Vyjdu Kollinovi vstříc a ten po mě vystartuje, s klidem se mu vyhnu a jakmile je za mnou, tak z rukávu vysunu kovovou tyčku a přetáhnu ho s ním po hlavě. Oči mu vyletí navrch hlavy a pleskne sebou o zem.
Idge na chvilinku zaváhá, pak si šáhne do kapsy a vytáhne vystřelovací nůž. Cvakne to, když čepel vyskočí na světlo. Mám toho už plné zuby. Odhodím tyčku za zem, sáhnu si dozadu za opasek a vytáhnu nabitou devítimilimetrovku a namířím mu s ní na hlavu. Zalapá po dechu, upustí o krok dozadu a upustí nůž na zem.
„Vem si ty svý chcíplotinky a vypadněte odsud.“ řeknu a vidím, že Idge váhá „Tak DĚLEJ!“ zařvu na naznačím mu, že má spěchat.
Ani ne za minutu jsem tu jen z tím „nováčkem“. Zastrčím si zbraň za opasek a ohnu se pro nůž, co Idge upustil, ten najde prozatím své místo v zadní kapse mých kalhot.
„Proč…“ rozkašle se „proč jsi to udělal?“ zeptá se. Přejdu k němu a dřepnu si mu u nohou.
„Ty si myslíš, že by sis poradil sám?“ zeptám se.
„Možná, ale i tak díky.“ řekne.
„Jak seš na tom?“
„Jsem pořezanej a zmlácenej, nevím, jak bych se měl cítit. Asi hodně bídně, co?“
„To odpovídá.“ zamumlám „Musíme jít“
„Proč?“
„Oni se sem vrátí s posilou ze svýho gangu a ke všemu začíná mrznou. Jestli nechceš umrznout a nebo pozdějc zemřít na otravu krve tak prosím. Nikdo ti v tom nebrání, ale můžeš si vybrat.“ řeknu, stoupnu si a nabídnu mu pomocnou ruku, aby mohl vstát.
„Díky.“ hlesne a taky se postaví. Je další z mnoha co mě převyšují.
„Dokážeš chodit?“
„Jsem pořezanej, nemá polámaný kosti.“řekne.
„Tak si pohni.“

Otevřu hlavní dveře do panelového domu, ve kterém žiju jen s krysami a pavouky, no teď na chvíli nejspíš i s tím klukem.
Na nic se neptá, nejspíš mi věří. Jde celou cestu potichu a snaží se se mnou držet tempo, ale při jeho zraněních se mu to moc nedaří.
„Ještě kousek.“ Oznámím a vyběhnu schody až do posledního patra zchátralé budovy. Zahnu doleva a přejdu až k posledním dveřím na konci dlouhé chodby. Slyším jak chlapec sýpe do schodů. Ze zadní kapsy na kalhotech vytáhnu rezavý klíč a odemknu s ním dveře.
Počkám na něj a nechám ho projít jako prvního, pak vejdu do bytu já a pořádně za sebou zamknu dveře. Je tu tma jak v pytli.
„Jak se tady po tmě vyznáš?“ zeptá se hlas kousek ode mě. Místo odpovědi udeřím pěstí těsně vedle dveří a celá místnost se během chvilky rozjasní. Chlapec se kolem sebe rozhlíží, jako by něco takového nikdy neviděl. Podle mě není ani co vidět.
V malé místnosti je v rohu položená stará matrace, na které spím, kousek od ní je jídelní stůl a dvě rozvrzané židle. Hned vedle dveří stojí ještě špinavá kuchyňská linka, co už neslouží ke svému normálnímu účelu. Mám v ní uschované svoje zbraně a oblečení, nic víc nemám, jen tohle. Jen toto mám díky Reovi. Některé rodiny mají ještě míň, ba některé rodiny nemají už vůbec nic.
„Kdes to všechno vzal, odkud bereš elektřinu?“ zeptá se a dál se překvapeně rozhlíží.
„Kradu ji.“ Řeknu věcně a zuju si boty. Napodobí mě. „Sedni si na matraci a vysvleč si mikinu, podívám se na tebe.“ Řeknu a on poslechne.
Odvážu si šátek z obličeje a sundám si kabát. Mikinu si nechám a na kapuci ani nesáhnu. Přejdu k jednomu z šuplíků a vyndám z něj pár obvazů a malou lahvičku alkoholu.
„Ty-ty-ty seš holka?“ zamumlá.
„Jak jsi to poznal?“
„Holku poznám vždycky.“ ohradí se „I tak nevěřím svým očím.“
„Máš s tím nějakéj problém?“ houknu na něj a otočím se k němu.
„Vždyť jsi zmlátila tři chlápky? Jak jsi to udělala?“ vyzvídá, ale já mu nemám v plánu něco říct.
Kleknu si vedle něj a chci mu vyhrnout tričko. Chytí mě za ruku.
„Co to ksakru děláš?“ vyjede na mě a já se na něj konečně podívám. Má delší světlehnědé vlasy, jako podzimní listí a upřímné zelené oči. Na tvářích se mu tvoří ruměnec. Nevím jak to popsat, ale má dokonalý a teď i nevinný obličej.
„Musím se ti podívat na žebra, jestli nejsou zlomená, pak se ti podívám na ty rány.“ Řeknu a konečně mi dovolí vyhrnout mu tričko. Levý bok mu pomalu natéká, opatrně mu prohmatám hrudník a ptám se ho, jestli ho to bolí. Skoro vždy zavrtí hlavou.
„Jsem Christopher.“ Hlesne a po chvilce sykne bolestí. Docházím k závěru, že nemá nic zlomeného, ale i tak mu pro jistotu začnu obvazovat hrudník.
„Raven.“ Řeknu a prudce zatáhnu za konec obvazu. Christopher sykne.
„Havran?“ zeptá se a já ro prošpikuju pohledem.
„Problém?“ zeptám se a přesunu se k jeho rukám. Má sice jen pár řezných ran na pravé ruce, ale jsou hluboké a snadno by se mohly zanítit. Namočím jeden cíp druhého obvazu do alkoholu a začnu s ošetřováním.