Tata 2

O třináct let později:
Dívám se na máminu a tátovu fotku. Táta ani neví, že ji mám u sebe. Za to bych dostala nejspíš kázání anebo by se táta zase do sebe uzavřel a vypadal by jako po umučení. Je mi ho líto.
Nikdy mi o ní nevyprávěl. Vím, že byly manželé jen dva a půl roku. Vzali se půl roku před tím, než jsem se narodila. Nevím, jak moje máma umřela. Táta o tom nechce mluvit. Ani se mu nedivím. Je to sice už třináct let, ale nemine noc, kdy bych neslyšela šoupavé kroky svého otce, jak se šine chodbou na balkón. Nevím, proč tam chodí.
Máma byla fakt krásná a táta jak by smet. Smějící se máma s rezavými vlasy a pronikavýma karamelovýma očima a můj táta s černými krátkými vlasy, jako lví hříva a uhrančivýma šťastnýma očima modré barvy, jak ji objímá.
Já mám od každého něco, po tátovi vlasy a po mámě oči.
„Helí! Vstávej.“ Volá na mě táta. Odtrhnu oči do fotografie, pohotově po ní chňapnu, otevře šuplík a hodím ji do něj.
Právě v čas. Zrovna, když zaklapne šuplík, tak táta vchází do pokoje.
Můj pokoj není nic moc. Stěny jsou světle modré a všechen nábytek je z tmavého dřeva. Na stěně nad postelí visí zvětšená fotka vodopádů někde na Islandu. Poličky jsou zaskládané sci-fi, fantasy a hororovými knihami, moje nejoblíbenější je knížka s názvem Štvanice z pod pera nejspíš španělského spisovatele Antonia Martína Moralese, název a obal vypadá dost brutálně, ale je to kniha lásky a nesnesitelného odloučení. Nad stolem, jenž je v rohu místnosti visí obrovská nástěnka s nespočtem fotek a obrázků. Plyšáci sesbíraní od mého dětství leží pospolu na hromadě vedle puntíkatého křesla vedle knihovničky.
„Chystej se do školy, dneska tě tam hodím. Snídaně je za pět minut.“ Řekne mi neutrálním hlasem a znovu zmizí na chodbě.
Neochotně se zvednu od stolu a přejdu ke skříni v rohu a vytáhnu z ní svou školní tašku popsanou bělítkem a naházím do ní všemožné hovadiny, třeba učebnici přírodopisu a tak dále. Škola je právě teď to jediné na co nechci myslet.
Odhodím tašku ke dveřím a posunu se o poličku níž, odtud vytáhnu potrhané upnuté rifle, černý nátělník a teplý pruhovaný svetr. Převléknu se a jdu do koupelny. Tam si vyčistím zuby a učešu si vlasy. Sem tam se na sebe podívám do zrcadla a pokochám se svým vzhledem.
Podle mě nejsem tak pěkná jako máma a nebo jako táta před čtrnácti lety. Jsem něco mezi krásou a šeredností. Ze zrcadla na mě občas koukne stejná dívka s dlouhými vlnitými vlasy, které nejdou učesat do alespoň pěkného účesu a se zajímavýma očima. Většina lidí je mají alespoň tmavší, ale ty moje jsou po mámě pronikavé, pichlavé, upřímné a usměvavé. Usměju se na svůj odraz a on mé pohyby napodobí.
,,Helí! Pohni nebo ti to vystydne a přijdeš pozdě!“ štěkne na mě táta z kuchyně a já se konečně proberu a přestanu se prohlížet. Hodím kartáček na zuby do kelímku na okraji umyvadla, popadnu tašku a vyletím na chodbu. Seběhnu schody a když se mé šlapky dotknou koberce v chodbě, tak si nacvičeným pohybem přehodím tašku přes rameno a vletím jako střela do kuchyně, kde zrovna táta pije svoje obvyklé ranní kafe.
,,Za chvíli odcházím, tak si pohni, nebo půjdeš pěšky.“ Řekne monotónně a zahledí se z okna kamsi do dálky. Odkud je vidět do lesa, co je ani ne deset metrů od našeho domu.
Možná zase myslí na mámu. Takhle to bylo vždycky, táta se u každé snídaně potuloval myšlenkama u mámy a nebo u práce a ani o jednom si se mnou nechtěl povídat, celkem mě to jako malou štvalo, ale teď už jsem si na to zvykla.
Dokolébu se ke svému hrnku čaje, jenž je jako každé ráno naplněn lahodnou mátou. Celý teplý nápoj do sebe převrátím jako nic a vezmu si nenamazaný rohlík ze sáčku na kredenci. Pomalu ho koušu a pozoruju tátu. Ten ani nehne brvou a hledí z okna, zrovna prší, je asi polovina podzimu, za chvíli začne zima.
,,Můžeme jet?“ zeptá se a já překvapeně zamrkám, ani ne před dvěma sekundama jsem dojedla svůj rohlík a chtěla jsem mu říct úplně to samé.
,,Jasně.“ Zamumlám, popravím si tašku na rameni a jdu se do předsíně obout. Jednu po druhé si na nohy narvu plátěné tenisky a čekám na tátu. Ten je ještě chvíli v kuchyni a něco tam loví nejspíš v jednom ze zamčených šuplíků, od kterých má klíček jen on. Jako malé mi zakázal se tam dívat a jak jsem rostla spolu se svou nezkrotnou zvědavostí, tak je radši zamknul a přehraboval se v nich jen před odchodem a ne v mé přítomnosti. Nejspíš si myslí, že už mě to nudí a nezajímá, ale moje zvědavost ve mně stále dřímá a právě teď se probudila.
Co nejtišeji se přesunu k otevřeným dvoukřídlým dveřím a vykouknu zpoza rohu. Zatrne mi. Táta se právě přestal přehrabovat ve spodním šuplíku, odkud vytáhl pistoli a ještě něco, což budou nejspíš zásobníky.
Cože? Táta? Jak?... Tyhlety otázky mě zaplaví jako moře pobřeží při bouři. Mi máme v domě zbraně? BOŽE! Táta umí střílet z pistole, co když nepracuje jako účetní, co když je u vlády, v utajení… co to plácám.
Táta si zbraň zastrčí za opasek vzadu na kalhotách a přetáhne přes ni černé tričku a volnou plátěnou košili. Zalezu zase do předsíně a předstírám, že si zavazuju boty. Táta si začne obouvat boty a já mám co dělat, abych se nerozklepala. Má tu pistoli ještě za páskem. Křečovitě se chytnu okraje tašky a čekám, než táta otevře dveře. Nechá mě projít první a zamkne za námi. Na tři západy, vždycky to tak dělá. Dělal to ze zvyku a nebo se něčeho bál?
Sakra Helen, proč jsi se jen tam musela podívat…

Táta mě odveze až ke škole, kde na mě už čeká moje kamarádka a dva kluci, Chris a Jack. Jack je můj přítel už měsíc a zatím nám to klape, před dvěma měsíci přestoupil na střední, kde jsem já a od té doby se spolu bavíme, ale začali jsme spolu chodit trochu pozdějc. Chris je ale jiný oříšek, trochu mi připomíná tátu, je tichý, ale když něco utrousí, tak to stojí za to.
Celou cestu až k parkovišti před střední jedeme mlčky, jen z rádia se na nás valí zprávy. Nevadí mi ticho, jako přátelská, ale takové to ticho před bouřkou nesnáším, to mám nervy nadranc.
,,Budeš teď pár dní sama doma, musím si něco zařídit.“ Řekne táta a já se myšlenkama zase vrátím k té pistoli co má schovanou mezi sebou a sedačkou. ,,Žádný hosty, jasný. Nikoho nepouštěj do domu. Na stole máš stovku, tak si když tak kup něco k jídlu, ale lednice je plná.“
,,Dobře, já to zvládnu, neboj.“ Řeknu a musím si dávat pozor, aby si nevšiml, že se mi třese hlas. A kolena, mám je jak z rosolu. Vylezu z auta, zabouchnu dveře a ustoupím trochu stranou, aby i nepřejel chodidla. Dokážu si celkem dobře představit, jak by to bolelo. Táta se na mě ještě jednou podívá a já v jeho pohledu zahlédnu stopy smutku a starosti. Bezstarostně na něj zamávám a pošlu mu vzdušný polibek, otočím se na patě a jdu ke škole, kde stepuje Ronie.
Poznala bych ji kdekoli, ona je můj přesný opak. Je krásná, krátké rozčepýřené nagelované vlasy jsou ta nejsvětlejší blond jako jsem viděla a k jejím skoro bílým vlasům nádherně kontrastují černé oči schované pod delší ofinou. Dneska má na sobě černé kalhoty, vysoké bílé kozačky a bílý svetr. Sluší jí to, je jako sněhová královna, ale ne tak chladná a zlá. Ronie je hodná a někdy i hrozně naivní.
,,Ahoj.“ Řeknu a stoupnu si vedle ní. Odmění mě veselým úsměvem, to dělá skoro pokaždé, když se dozví nějaký šťavnatý drb.
,,Hádej, co se stalo?“ houkne na mě a já se otráveně zašklebím.
,,Kdo se zase s kým vyspal?“ řeknu suše a hodím na ni znuděný pohled.
,,Jak jsi to věděla?“ vyvalí na mě očka, jenž se každou chvíli začnou podobat sovím.
,,Při mém narození byly velké erupce na slunci.“ Odvětím jí, ale neusměju se na ni moc přesvědčivě. Musím vypadat hrozně, nejspíš jako něco mezi bláznem a králíčkem.
,,Co se děje?“ zeptá se mě Ronie.
,,Slib mi, že to nikomu neřekneš. Dneska ráno jsem načapala tátu, jak ze šuplíku v kuchyni vytahuje pistoli a asi tři zásobníky a pak mi řekl, že si jede něco zařídit a že budu muset být pár dní doma a tu zbraň si bere s sebou.“ Vyvalím to ze sebe.
,,Slibuju, ale nemyslíš, že to trochu přeháníš? Zbraň může mít skoro každý, teda pokud není cvok a pokud má na to papíry… chápeš mě? Tvůj táta nikoho nezabije. Prostě máte…“
,,A nenapadlo tě, že můj táta vypadá na účetního moc nebezpečně a má jizvy? Je namakanej, sice to nevysvětluje vše, ale kolik chlapů v jeho věku vypadá jako on?“
,,Možná máš pravdu, ale žádné unáhlené názory. Tvůj táta sice vypadá nebezpečně, ale není vrahoun. To by se choval úplně jinak.“