Vatín 2

Kremace, na níž se sjela celá rozvětvená rodina (babička měla dva potomky a ti už měli dohromady šest dětí, mezi než jsem patřil i já), se konala ve Žďáru nad Sázavou. Okresním městě, které bylo od od babiččina Vatínu vzdálené asi devět kilometrů. Babička byla svéhlavá a odolná žena, která chtěla stůj co stůj dožít ve své vesnici, ve svém domě. Jakékoliv návrhy na přestěhování do Žďáru do domova pro seniory razantně odmítala. A tak i ve svých osmdesáti letech, dál obdělávala své políčko s brambory, dál se starala o své záhony květin a dál sekala ručně svůj trávník. Jediné spojení se světem představoval mobil, který ji její děti pořídili a na který ji ob tři dny vždy volali. Poté, co delší dobu nebrala telefon a ani nevolala nazpět, vypravil se jeden z jejích potomků (můj strýc), který bydlel také na Vysočině přímo za ní. Babička ležela mrtvá ve své posteli. Byla přikrytá peřinou a oči měla zavřené. Nepochybně zemřela ve spánku a tedy nejlepší možnou smrtí.

Cestou z Prahy jsem se zastavil v Modřanech, u Karolíniných rodičů. Přivítání bylo velice chladné až by se dalo říci nevraživé. Nejprve vyšla má tchýně a oznámila mi, že Karolína se se mnou nechce vidět. V jejím hlase byla cítit nenávist. Každý rodič by nenáviděl cizince, který dělá jeho jedinému dítěti ze života peklo.
,,Já, moc se omlouvám ale potřebuju s Karolínou mluvit a moc bych chtěl vidět i Klárku,´´ žadonil jsem ale tchýni to zdá se vůbec neobměkčilo.
,,Hele říkám ti, že ta holka proplakala celou noc. Děláš jí život zbytečně težkej a sví dceři taky. Co já mám asi tomu nebohýmu dítěti říct?! Že jeho matka pořád brečí? Víš vůbec jak jí musí být?´´ Souhlasně jsem pokýval hlavou.
,,Nemáš ponětí. Prostě se rozvedete, ty si klidně nechej byt v Praze a neotravuj je už!´´ Paní Brunclíková byla už na odchodu ale já si musel se svou manželkou promluvit.
,,Prosím vás paní Brunclíková, moje, moje babička, Klárčina prababička... zemřela a dnes bude mít pohřeb. Možná by se s ní chtěla rozloučit, já nevím. Potřebuji se svou ženou naposledy mluvit omluvit se jí za všechno. Pak už jí dám pokoj.´´ Má tchýně se na mě otočila a podívala. Jakoby se chtěla z mé tváře ujistit, že to myslím upřímně. Její pohled trval jen chvíli, i když mě přišel jako celá věčnost. Pak se znovu otočila a zašla do domu. Čekal jsem u branky a doufal že ze dveří nakonec vyjde má žena a třeba i Klárka. Nakonec jsem se dočkal ale pouze mé ženy. Tvářila se nevraživě. Ten pohled mě velice zraňoval. Nešlo mu uniknout. Byl pravdivý. Přišla ke mně, sklopila pohled a ani jeden z nás se neodhodlal pozdravit toho druhého.
,,Já, moc se ti za všechno to nešťastné soužití se mnou omlouvám.´´ Neodpověděla a její pohled dál směřoval dolů.
,,Víš já, chci, aby si dostala byt. Když se to tak vezme, vlastně byl pořízený za tvoje peníze. Já ho pro sebe potřebovat nebudu. Navíc tam má malá všechny hračky... Budu vám posílat peníze jak nejvíc budu moci. Vlastně... něco teď píšu... dělám to pro vás..´´ Karolína se na mě poprvé krátce podívala. Její oči byly plné hněvu a zklamání. Všechno kvůli mně.
,,Moje babička zemřela.´´ Její oči na mě znovu pohlédnou a já v nich spatřím novou emoci.
,,Možná by,´´ pokračuji, ,,malá... mohla být na pohřbu, já nevím. Co myslíš?´´
,,Víš asi, asi by to pro ní nebylo nejlepší. Ona se s ní stejně skoro neviděla nikdy a ani si na ni nepamatuje. Byla by to pro ní další zátěž, když teď budeme žít od sebe.´´ Byla to pravda. Nedomyslel jsem to.
,,Dobře, a pak je tu další věc, jestli chceš tak bys mohla opět bydlet v bytě. Nebudeš muset dojíždět za prací.´´ Už jsem na ní viděl, jak chce namítnout s tebou? To už nikdy! A tak jsem musel rychle dodat:
,,Já tam už bydlet nebudu. Víš než dopíšu to, na čem teď dělám tak budu bydlet v babiččině domě. Alespoň tam budu mít klid. Je to na vesnici, nic mi tam nebude připomínat vás.´´ Do očí se mi pomalu draly slzy. Karolína chvíli přemýšlela a pak souhlasila.
,,Dobře, budeme zase v bytě. A ty si dopiš tu svojí knihu nebo co máš rozdělaný. Jak dlouho ti to potrvá?´´
,,Né více jak tři měsíce, když budu jen psát,´´ odpověděl jsem a chtělo se mi ještě doplnit – Psát a chlastat.
,,Dobře tak počkám s rozvodem až to napíšeš. Nechci ti to psaní ještě více komplikovat, vím jak tě to celé... jak tě můžou i maličkosti rozhodit. Až to napíšeš tak mi zavolej ať to můžeme konečně skončit.´´ Znělo to hrozně. Věděl jsem že tentokrát se to opravdu stane. Ani za ty tři měsíce se její postoj nezmění. Tentokrát ne.
,,Malé řeknu, že si, že si odjel na dlouho ke kamarádovi na venkov, aby si měl klid na psaní.´´
,,Dobře,´´ odsouhlasil jsem.
,,Takže jestli je to už všechno...´´ Karolína chce už odejít ale já ji zastavím.
,,Počkej!´´ Znovu se ke mně otočí. Okolo nás profoukne studený a sychraví podzimní vítr. Seschlé listí zašustí.
,,Prosím, dovol mi ji ještě vidět!´´ Věděl jsem, že jestli všechno půjde tak, jak jsem si naplánoval, malou už nikdy nespatřím. Tohle byla poslední možnost, jak se s ní rozloučit.
,,Prosím...´´ Karolína by nejraději řekla ne ale něco jí v tom brání.
,,Venku je zima a ona není oblečená...´´ pokouší se Karlína.
,,Prosím, dlouho ji neuvidím,´´ zažadoním, ,,počkám tu než se obleče.´´
,,Tak dobře,´´ uvolí nakonec ona.

Čekám venku v zimě dlouhé minuty. Čas od času se bílé záclony v oknech nepatrně pohnou. Není pochyb, že se její rodiče na mě dívají. Že si užívají mé čekání v zimě. Neberu jim tuto nedostatečnou satisfakci, zasloužím si ji. Konečně se otevírají dveře na verandě a po schodech dolů sbíhá Klárka.
,,Klári opatrně, pomalu,´´ varuje ji máma. Skloním se u pletiva branky. Dovnitř mě nikdo nepustí. Dětské ručky se chytnou studeného kovu ale nevydrží na něm dlouho. Je tak roztomilá. Malé stvoření zachumlané v bundě a v čepici s bambulkou.
,,Tati, kdy se zase vrátíme domů?´´ ptá se mě, jakoby to na mě záleželo.
,,Už brzo ale víš, já musím na několik měsíců odjet.´´ Smutek možná až naštvanost rychle ovládnou její obličejíček.
,,A na jak dlouho?´´ zeptá se a já se podívám na manželku. Navždy.
,,Víš na dost dlouho, já musím vydělávat nějaký penízky i pro tebe, aby si měla nové hračky. Takže chtěl jsem se s tebou rozloučit.´´ Ten miloučký obličej opatřený velkýma modrýma očima se náhle zkřivuje. Sakra, má mě možná ráda víc, než jsem si myslel.
,,Notak, neplač, on se ti vrátí ale musí přece taky pracovat jako ostatní tátové,´´ utěšuje Karolína malou.
,,Hele já nechal jsem ti doma dárek. Čeká na tebe hm? Příde ti to jako chvíle. Budeš chodit do školky a pak budeš s mámou a s dědou a babičkou... Uvidíš,´´ uklidňuji jí a narovnávám se. Teď už hledím do očí Karolíně.
,,Co v práci? Jde to?´´
,,V práci to jde,´´ ubezpečuje mě manželka.
,,Dobře tak já se za tři měsíce ozvu. A taky pošlu malé peníze na vánoce, na dárky a až se vrátím, tak to vyřídíme.´´ Slzy mi už začínají stékat po tvářích a tak se urychleně přesunuji opět dolů k dcerce. Nechci, aby mě manželka takhle viděla.
,,Tak jo ahoj Klári,´´ loučím se naposledy s mým andílkem a rychle se otáčím k autu. Vím že mi útěchu a vzpruhu může nabídnout jen další flaška.

V bytě jsem si sbalil všechny mé věci. Chtěl jsem vymazat zcela svou přítomnost v tomto prostoru. Úplně to ale nebylo možné. Nemohl jsem si sebou vzít všechny své knihy a mnou nafocené obrazy, které vysely na zdech. Prožil jsem tady mnoho krásných i ošklivých let. Jsem tu naposledy. Naposledy s Klárčině dětském pokojíku, kde jsem zanechal její dárek, naposledy. Posbíral jsem všechny prázdné láhve a a zamkl byt. V autě jsem se rozplakal znova. Nešlo to zastavit. Lidé chodili okolo a zvědavě se na mě dívali. Jen ať se podívají na největšího vola, který měl všechno, co si mohl přát a celé to hloupě zahodil do koše. Nyní mi je mohla připomínat už jen jedna jediná věc – fotka, na které jsme všichni tři pohromadě. Všichni se usmíváme. Spokojená rodinka. K té fotce se budu obracet ve chvílích, až mi bude nejhůře a až nebudu vědět kam dál. Ale zároveň to bude ta fotka, která, až nadejde čas, bude řvát Udělej to zbabělče! Tu fotku pak najdou u mého vychladlého těla.

Ke krematoriu jsem dojel až ve chvíli, kdy celý obřad začal. Cestou jsem si přihnul a byl jsem lehce opilý. Ještě štěstí, že mě nestavila policie, nebo že jsem nezpůsobil nehodu. Kdybych někoho zabil, ideálně mladou rodinu s dětmi, dalo by to mému posranému životu další rozměr. Takto jsem byl alespoň na místě a ve stavu, kdy bych se nesložil. Babičku jsem měl velice rád a její smrt přišla pro mě ve špatnou dobu. Projížděl jsem přenádherně smutnou dlouhou alejí vzrostlých stromů, které lemovaly hřbitov. Stromy na sobě měly poslední zbytky žlutého listí. Většina ho už ale ležela na cestě, kde si s ním pohrával vítr, který mi jednotlivé listy házel na přední sklo. I díky tomu alkoholu jsem se cítil, jako ve špatném snu. Jak moc by se mi chtělo dopít tu láhev, kterou mám na sedadle spolujezdce, rozpálit to a najet do jednoho z těch staletých kmenů.

Krematorium, okolo něhož stála řada opuštěných aut, se nalézalo v pěkné, bílé, empírovými sloupy zdobené stavbě. Ta stavba krásně zapadala do prostředí. Byla důstojná, což se o mě říci nedalo. Ani jsem se nenamáhal nijak zvlášť s vhodným oblečením. Vzal jsem si jednoduše tmavý oblek nějaké kalhoty a co nejvíc šedivou kravatu. Převlékal jsem se u auta, zatímco uvnitř hrála pohřební hudba. Několikrát jsem se při oblékání musel opřít o vůz, jak jsem se motal. Kravatu jsem si prostě zavázat nedokázal. Vždycky mi ji vázala žena a já se to nebyl schopen naučit . Po několika neúspěšných pokusech jsem ten kus látky jednoduše zahodil na listím pokrytý asfalt a dál se o něj nezajímal. Ještě vydatný lok na cestu a jde se. Na schodech zakopnu ale daří se mi zbrzdit pád rukama. Opět vstávám a otírám si je o kalhoty. Bože, takových aut, pomyslím si. Jsme tak velká a rozvětvená rodina.

Otevírám majestátní dveře a vstupuji dovnitř. Hudba rázem zesiluje. Prostor uvnitř je daleko rozlehlejší, než by se při pohledu zvenku řeklo. Všichni na mě otočí hlavy.
,,Kdo to je?´´ ozve se několikrát. Snažím se mezi těmi lidmi najít své rodiče a sourozence. Tak kde jste sakra? Krátce se zadívám na šachovnicí pokrytou podlahu. Bílá černá, bílá černá. Neměl bych se na ty kostičky dívat, pomyslím si ale je již pozdě. Hlava se mi zapotácí a já mám co dělat, abych nespadl. Znovu upoutám pozornost všech.
,,On je opilý!´´
Přichází ke mně táta (začínající šedesátník s bílými vlasy) a pomáhá mi najít své místo. Nic neříká ale je mi jasné, že jsem to opět posral. Dosedám vedle plačící matky. Ale no tak, dnes už bylo pláče dost!

Daří se mi po zbytek ceremoniálu klidně sedět a neztropit další skandál. Na konci za zvuků klasické hudby, vjíždí zavřená hnědá rakev, na níž spočívá několik věnců, pomalu do otvoru ve zdi. Otvor se zavírá. Rakev mizí kdesi za stěnou. Následuje dlouhé podávání rukou. Má rodina a rodina mého strýce sedí a přijímá soustrasti od těch více vzdálených příbuzných. Většinu z nich vidím poprvé. Patří vůbec do rodiny? Bezmyšlenkovitě podávám ruku. Snad to ze mě není moc cítit. Jedna dáma, která si právě potřásá rukou s mojí matkou a sděluje ji svou upřímnou soustrast, se za ruku drží s malou, do černých šatů oblečenou holčičkou. Je ve věku mé Klárky a velice mi ji připomíná. Nevydržím ten pohled na ni a schoulím se. Nechci už nic vidět, s nikým si podávat ruku. Skrývám si tvář do dlaní a přestávám vnímat okolí. Nevím, jak dlouho takto jsem, nevím ani, zda jsem usnul ale když jsem opět uviděl svět okolo, dobrá polovina lidí už byla ze sálu pryč. Spousta sedadel zela prázdnotou a v mé první řadě jsem seděl sám. Lidé stáli v několika houfech a mluvili. Tu malou holčičku jsem už mezi nimi nenašel. Vstal jsem a okamžitě se mi zatmělo před očima. Chvíli pak trvalo, než se mi opět pomalu vrátil zrak. Musím někomu říct, že chci v babiččině domě nějaký čas bydlet ale nevím, ke které skupince mám zamířit. Nakonec si jednu vybírám, protože v ní vidím jak sou matku tak svého strýce. Přicházím k nim a oni si mě začínají všímat. Nikdo nic neřekne, jen matka mě obejme a přitiskne mi hlavu na rameno.
,,Mami a všichni musím se vám omluvit,´´ začal jsem jako obvykle omluvou, ,,Já, já mám své problémy víte? Víte. No, sakra. Prosím vám mohu vás o něco požádat?´´ celá skupinka lidí na mě upřeně hleděla.
,,Potřebuji dopsat jednu knihu. A... Potřebuju na to klid. Nemůžu psát ve městě. Já potřebuju... Smím se na pár měsíců přestěhovat do Vatína?´´ Lidé na mě dál nechápavě hledí.
,,Jen na pár... tři, dva, tři měsíce víc nepotřebuju. Mohli byte prosím s prodejem chvíli počkat? Moc to pro mě a mojí rodinu znamená.´´ První kdo promluvil byl můj strýc ale promluvil až poté, co se na něho má matka tázavě podívala.
,,Petře dobře. Není nutné s prodejem příliš pospíchat. A když tam budeš bydlet tak by si mi mohl pomoci s úklidem domu a s nutnými opravami, které ta barabizna před prodejí potřebuje.´´
,,Výborně, to není problém. Pomůžu při psaní jak jen to půjde. Slibuju.´´