Vatín 3

Ještě ten samí den (poté co mi trošku slehlo) jsem v doprovodu auta svého strýce zamířil do obce. Všichni dostatečně pochopili vážnost mé žádosti (i když jsem jim nic o rozvodu a bytu, do kterého již nesmím nic neřekl). Byl jsem pro ně jen trochu známý spisovatel, který holduje alkoholu a potřebuje klid na psaní, který v Praze nemůže najít. Pouze má mí rodiče znají pravdu. Starostlivá matka si mě vzala stranou a zeptala se mě. Nemohl jsem ji lhát. Musel jsem s pravdou ven. Tedy s částečnou pravdou. To že se chci po dopsání knihy zabít jsem si už nechal pro sebe.

Mé zcela naložené BMW těsně sledovalo strýcova Megana a čím blíže jsme bili u vesnice, tím více vzpomínek se mi vybavovalo. Odbočky na polní cesty, most nad tratí se svým charakteristickým ochranným hrázděním, svažující se silnice a konečně, starý dřevěný plot. Blížíme se k babiččině domu, který se nachází jako první po pravé straně vozovky. Pravda, vypadá v té okolní novější zástavbě jako relikt z dřívějších časů a on to vlastně relikt je. Přímo u domu není kde zastavit a tak pokračujeme v jízdě a zastavujeme až v jedné postranní uličce před dvoupatrovou bytovkou. Vystupujeme z aut a mě se zmocňuje neklid.
,,Tam není jen tak možný zaparkovat,´´ řekne strýc.
,,Hele já ti odemknu a odevřu vrata a ty tam pak vopatrně ale rychle zajeď. Tedy je ten provoz někdy šílenej.´´ Věděl jsem, o čem mluví. Po silnici, která vedla jen několik metrů před okny domu projelo za den opravdu značné množství aut a kamionů. Vzpomínám si, jak jsem je jednou, když jsem tu byl na prázdninách počítal. Během chvíle jsem překročil stovku. Strýc opatrně ve správný moment přeběhl silnici a začal odemykat. Popravdě měl, ač jsem z Prahy, tak jsem měl z tohoto parkování lehce řečeno vrásky na čele. Sedl jsem do auta, popojel k silnici a čekal na okno. Pokud něco zrovna nejelo zleva, tak jelo něco zprava a naopak. A nakonec, prázdná silnice z obou stran. Zaradoval jsem se s autem přejel silnici. Dvorek před domem byl na rozdíl od okolního terénu a silnice asi o čtyřicet čísel níže a nájezd byl prudký. Trochu mi dělalo starosti, abych spodkem nevzal o zem ale pak jsem si uvědomil, že mi to může být vlastně celkem jedno. Ozvalo se zařachtání a já nepochyboval co se děje. Mé BMW mělo zkrátka malou světlou výšku. Bez problémů by se sem dostalo snad pouze vysoké terénní auto, osobní muselo vzít vždycky bez ohledu na model břichem o zem. Jakmile jsem se s autem octl na dvorku bylo už vše dobré. Díky dostatku prostoru jsem se zde otočil a nasměroval auto zase čumákem k vratům, která již strýc zase zavíral.
,,Až odtud budeš vyjíždět, tak mi musíš zavolat, protože to jinak nevyjedeš.´´
,,Je mi to jasný,´´ potvrdil jsem mu a rozhlížel se po dvorku.
,,Slyšel jsem, jak to štrejchlo,´´ řekl strýc a zkoumal mé auto.
,,Takový pěkný auto, jak ho máš vůbec dlouho?´´
,,Kupovali jsme ho v roce 2000 z autobazaru takže to už bude pět roků.´´ Nešťastných pět roků, pomyslím si a hned se mi onen nákup vybavuje. Vybavuje se mi manželčino těhotenské bříško.
,,Nepojedeš doufám nikam autem?´´ zeptal se mě strýc s obavami a vytrhl mě ze zamyšlení.
,,Ne,´´ odpověděl jsem, ,,nikam se nechystám.´´ Strýc zapustil do země armaturu a došel ke mně.
,,Tady jsou klíče,´´ ukazoval, ,,tenhle je od těch velkejch dveřích,´´ pohodil hlavou a mě nezbývalo, než se podívat také i když jsem věděl, které myslí.
,,Tenhle je pak od normálních dveří a tenhle od vrátek. Jiný nejsou potřeba, jako třeba klíče od maštale a záchodu, to všechno je na petlici.´´
,,Hele strejdo,´´ přerušil jsem jej, ,,Já vím, nemusíš mi to takhle vysvětlovat. Já mám sví problémy to sis asi všimnul ale jsem taky dospělej a trávil jsem tu nejedny prázdniny takže si ještě vzpomenu.´´
,,Tak dobře,´´ řekne strýc a konečně mi klíče přenechá.
,,A teď, co tu mám dělat?´´ zeptal jsem se.
,,Jo, no... nechtěl bych, aby si kvůli těm činnostem na baráku musel nějak omezovat své psaní...´´
,,To je v pořádku,´´ uklidňuji strýce, ,,Já si na to čas mezi psaním najdu. Vlastně je to dobré protože alespoň budu mít nějakou činnost, při které budu moci vypnout. Bude to lepší, než sedět u televize.´´ Asi jsem ho svým sdělením dost uklidnil protože po něm vypadal daleko spokojenější.
,,No co se týká vnitřku tak bys mohl, tedy já to všechno chtěl udělat sám ale já jaksi taky nemám čas a taky nebydlím úplně blízko a když tu teď budeš ty a bude se ti chtít...´´
,,Bude a budu mít čas, nijak mě to nebude otravovat,´´ ubezpečuji znovu staršího muže.
,,Dobře, takže vevnitř, kdyby si, to ani moc nespěchá, uklidil, jo... pavučiny co tam sou...´´ Souhlasně jsem přikyvoval.
,,Jenom to tam nějak poklidit. Pod postelema bude určitě nepořádek, tam se neuklízelo leta takže na to nezapomeň. Nábytek ten jestli budou nový obyvatelé chtít a já myslím, že jo tak jim celej necháme. Vono taky kam s tím že jo. No... pak tady když se koukneš,´´ ukazoval na okapy, ,,tak by je chtělo znova natřít.´´ Okapy sice nebyly výše jak pět metrů, u stodoly pak šest ale mě to stejně připadalo jako neřešitelný úkol, vzhledem k mému strachu z výšek. Nicméně i tentokrát jsem souhlasně pokýval hlavou.
,,Barvu tu mám v autě pro tu pak dojdu a žebřík ten je v maštali ale to bychom udělali pak společně až někdy přijedu.´´ Tímhle mě zase uklidňuje. Strýc se zahledí na dvorek.
,,Pak je třeba shrabat listí a posbírat spadaný jabka tady a za domem. Pak, vidíš jo,´´ ukáže na seschlé houští a květiny,´´ to je třeba zlikvidovat a naházet na kompost a to samí je taky na zahrádce před domem. Všechny kytky co měla uschly. Pak je nutný zastřihnout strom. Už zasahuje dost do silnice, přes plot. Takže to je další úkol. Píšeš si to?´´ Usměju se na něho.
,,Ne ale pamatuju si to.´´
,,No jen aby. Jo pak nezapomeň, poď se mnou, sklidit brambory.´´ Vypravil jsem se za strýcem přes dvůr okolo bývalého kotce pro prasata, který těsně přiléhal k maštali až k dřevěným vrátkům, které oddělovaly dvorek od zadní části.
,,Taky by to chtělo celé znova nahodit,´´ posteskne si, když uvidí opadanou omítku.
,,Tak to už si udělal voni ne?´´
,,Záleží ale, kdo budou ti oni, protože víš von bude trochu problém to tu prodat. Na vesnici, práce tu nikde není takže snad jen někomu z města, kdo sem bude jezdit na víkendy. Teď silnice těsně před barákem, nevim, jestli to vůbec půjde prodat,´´ vysvětluje mi. Přišli jsme k haldě písku, která tu stávala už od dob, co jsem byl malý.
,,Tady na tom písku jsem si hrál s vašima dětma,´´ neodpustím si trochu sentimentu.
,,Vzpomínám, jak nás odtud babička vždycky vyháněla,´´ dodám ještě.
,,To si mi připomněl další věc, víš zbyla tady trocha uhlí tam...´´
,,Já vím kde,´´ ujišťuji znovu strýce.
,,Ale není ho dost a v baráku bude hrozná zima a i když tu budeš jen tři měsíce nebo než napíšeš tu svojí knížku tak to nevystačí. Nový už objednávat nebudeme, takže jestli nechceš zmrznout tak budeš muset pálit dřevo.´´ Okamžitě se podívám k plotu, u kterého se vypíná souvislá dva metry vysoká hradba polen a špalků. Strýc to zaregistruje a okamžitě mě opraví:
,,Né tamto dřevo, jak je u plotu. To tě nesmí ani napadnout, to podpírá celej plot a navíc si tu spokojeně hnije už několik desetiletí. Dřevo na topení najdeš v maštali. Bude ho třeba naštípat. no... pak by si mohl posbírat ty brambory a vykopat. Byla by škoda to nechat v zemi shnít. Když tak já přijedu a uděláme to společně s těmi okapy,´´ navrhuje.
,,Proboha, jak mohla ve svým věku ještě mít energii...´´
,,No tenkrát byly jiný ženy,´´ začne strýc, ,,život je naučil. Byly pilný, pracovitý, skromný a pobožný. Prostě pravej opak těch dnešních fiflen. Ty by tu chcíply. Bejvala iná doba a iný lidi no.´´
,,A kdybych náhodou neměl nic jiného na práci a chtělo by se mi kopat, kam je mám dávat?´´ ptám se.
,,Tak to hned lifruj do sklepa, tam najdeš na to bedničky. Ale jenom, kdyby se ti chtělo.´´ Pohlédneme si se strýcem do očí.
,,Tak to je asi všechno, tedy vono by to chtělo komplet rekonstrukci a vokna pořádně utěsnit a střecha pomalu taky hnije, dyť tenhle barák pamatuje ještě, když bylo Franci Jozefovi dvacet let a kdo ví, na jakejch eště mnohem starších původních základech stojí.´´ Zavírám za námi opět dřevěnou branku a vracíme se zpět k domu.
,,Hele může se stát, a vono se to stane, že zamrzne voda nebo že se nedej bůh rozbije čerpadlo. Na to buď připravenej a když tak zavolej. No na půdu asi nepolezeš, co bys tam dělal, tam se to ani uklidit všechno nedá... A co to bude?´´
,,Co?´´ zeptám se nechápavě.
,,To co píšeš.´´ Najednou mě popadne velmi nepříjemný pocit.
,,No bude to, nebo je to o otci od rodiny, kterej je sériovej vrah a nemůže s tím přestat.´´ Strýc se zatváří, že ho to jakoby zajímá ale já vím, že jeho zájem je hraný.
,,A máš už vymyšlenej konec?´´ zeptá se.
,,Ještě ne úplně do detailů ale nakonec pochopí, že to nejlepší pro jeho rodinu bude když spáchá sebevraždu.´´
,,Proboha to bude asi příjemná věc, a až to bude vytisklý tak mi jednu nezapomeň poslat, rád si ji přečtu. No a domluvíme se, že já někdy na konci listopadu přijedu a, ještě než snad napadne sníh a uděláme ty okapy. A co žena a dítě, nebude se jim po tobě stýskat?´´
Můžou sem čas od času přijet.´´ Lžu sám sobě.
Tak jo, měj se tu a piš,´´ nabádá mě strýc a loučí se.
,,A co ta barva,´´ připomenu mu. Přiloží si dlaň k čelu.
,,Vidíš, úplně bych na ní zapomněl.´´

4
Zadívám se na stříbrnou plechovku, která stojí na schodu. V ruce si přehazuje s klíči a zase to na mě dopadá. Prázdnota, beznaděj. Auta přestala jezdit a na dvorku se rozhostí absolutní ticho. Posadím se na ledově chladný schod a zadívám se okolo sebe. Je to tu mrtvé. Doba, kdy tu kypěl život a kdy tu radostně pobíhaly děti je už v nenávratnu. Odlupující se omítka, zrezivělá dávno nepoužívaná plechová garáž a pomalu umírající záhonek s růžemi. Nemohl jsem si najít lepší místo pro sebevraždu. Hlavně nesmím myslet na rodinu protože to by mě okamžitě odrovnalo. Dám se do psaní a co nejrychleji do dodělám. To je plán na zbytek života.

Dveře do domu byly dvojité. A zvláště ty horní dalo práci otevřít. Celé otevírání se odehrávalo navíc na schodech, ze kterých nebylo obtížné při troše neopatrnosti spadnout. Opět se musím podivit, co moje stará babička byla schopná zvládnout. Druhé dveře byly červené, tedy červené v době mého dětství dnes o dvacet let později jejich barva zřetelně vlivem slunečního záření vybledla. To co se nezměnilo a na co nikdy nezapomenu byl jejich zvuk při odemykání. Byl to takový štěkavý zvuk, dosti nepříjemný. Jakmile jsem otevřel dveře, dýchlo na mě nezaměnitelné aroma domu. Nebylo nepříjemné, nebyla to zatuchlina bylo to prostě svébytné aroma sto padesát let staré stavby. Ten dům se vůbec nezměnil. Pořád to tu vypadá naprosto stejně. Stejný závěs, který za sebou ukrýval botník a dveře na půdu, stejná plastová postavička Pinocchia, sedící na stolku u dveří, a stejná také plastová a také sedící postavička králíka se žlutým bubínkem. Otevřu dveře do kuchyně. Taktéž beze změny. Pořád to samé umyvadlo polepené samolepkou s nasranou tváří Mr. T a Jeepem, za kterým něco vybuchuje, pořád ty stejné nástěnné hodiny a pořád ten stejný velký obraz s dvojicí koťat umístněných v košíku. Jedinou změnou, kterou se minout byla nová a jistě úspornější lednička. Dveře do obýváku byly otevřené. I zde bylo vše takové, jak jsem si pamatoval. Stará televize, na níž jste musely přepínat programy přímo tlačítky umístněnými na ní samotné, Dlouhá prosklená stěna s hrníčky a skleničkami, křesla s tím samým červeným přehozem, který byl tak nepříjemný na dotek a na stole u okna pak nesmí chybět miska s umělým ovocem. Krátce jsem se zamyslel, kde budu vlastně psát a jako jediná vhodná místa se mi jevila dvojice stolů – jeden v kuchyni a druhý před televizí. Po zkontrolování starých dobrých míst jsem se opět vydal ke dveřím, abych si mohl vše nezbytně potřebné přinést z auta. Těsně před dveřmi jsem se ale zastavil. Ještě byl zde v domě jeden pokoj – ložnice, kde babička zemřela. Podíval jsem se na ty dveře a zvažoval, zda mám nahlédnout dovnitř. Měl jsem určité nutkání tam kouknout ale to se ve chvíli, kdy má ruka ucítila chlad kovové kliky najednou rozplynulo. Kašlu na to. Nemusím přece spát zrovna v ložnici, když byl v obýváku dostatečně prostorný kavalec.

Jako první se na stole v kuchyni octl můj notebook. Pak jsem si přinesl do obýváku krabici s nejnutnějším oblečením, které mi snad na několik týdnů vydrží (nevím, zda zprovozním starou Tatramatku, která se nachází nenápadně ukrytá v chodbě. Teprve teď si uvědomím, že by se babičce asi nelíbilo, kdyby zjistila, že zde chodím v botách. Důvod, proč jsem si nevzal domácí bačkory byl stejný jako ten proč jsem si stále ještě nesundal bundu – v domě totiž panovala neskutečná zima. Venku byl studený podzim, do starého domu odevšad táhlo a vytápět se dalo pouze třemi kamínky, která se nacházela v rohu každé ze tří místností. Přitopil bych si (v ložnici ne) jenomže jsem neměl dřevo ani uhlí a chodit se mi pro ně nechtělo. Řekl jsem si, že první noc nějak přežiji.

Tak co ještě nemám? Zamyslel jsem se. Kartáček a holení, svitlo mi náhle. Venku se již docela zešeřilo a tak jsem si musel dávat pozor na trojici nestejných schodů, které se nacházely pod dveřmi. Otevřu dveře a sáhnu za zadní sklo pro připravený sáček. Snad mám už všechno, zamyslím se a zamknu vozidlo. Chci už odejít z té ještě větší zimy, která panuje venku, když spatřím něco cizorodého, co hyzdí kapotu. Se zájmem i obavami se k tomu přiblížím. To, co se mi zprvu jeví jako obří ptačí výkal je ve skutečnosti bílá spodní krabička od bonboniéry. Několik čokoládových bonbónů je rozsypaných po kapotě ale většina je stále uvnitř bonboniéry. Někdo mi ji sem musel hodit přes plot. A muselo to být relativně nedávno. Když jsem sem šel pro krabici s oblečením ještě tu nebyla to bych si jí jistě všiml. Zkoumavě a s obavami se podívám na mé dřevěné hradby. Je možné že mě někdo škvírou mezi prkny či dírou po vpadlém suku sleduje? Kterej debil by mi sem kurva házel bonboniéru? Odemknout a podívat se ven opravdu nechci. Raději rozsypané bonbóny opět sesbírám do spodního dílu krabičky a doma vyhodím.

Poprvé otevírám notebook a čekání na jeho spuštění si krátím vyznačením předpokládaného (optimistického) dne dokončení knihy (25. prosince) na nástěnném kalendáři. Pokud půjde vše dobře, budou mi stačit necelé dva měsíce. Nakladatel knihu očekává v lednu nového roku, kdy bych měl být už po smrti. Kliknu na rozepsané dílo a čas, než se text otevře využívám pro zatažení závěsů. Silnice je od oken vzdálená jen asi tři metry, okna jsou nízko a nalézá se před nimi pouze běžný pletivový plot. Takže do obýváku může každý velmi snadno vidět. Textový program se mi už otevřel a já si sedám do křesla pokrytého tím nepříjemným červeným přehozem.

Radek slyšel jejich smích. Stále se k němu přibližoval. Už to dlouho nepotrvá a vyrazím, říkal si v duchu Radek. Řeka byla od něho vzdálená asi jen dvacet metrů. Nepoběží. Půjde klidně a rozvážně. Dopřeje svým obětem možnost ho vidět. Vidět jejich budoucího pána, kterak kráčí k nim. Uvidí jej vystupovat ze zelené džungle. Okamžitě upoutá jejich pozornost. Smích a hlasy sílily. Radek Veber neposlouchal, co si ty rozjařené létem a alkoholem ovládané hlasy říkají. Nezajímalo ho to. Maximálně se soustředil na to, co provede. Naposledy se podíval do zelených korun stromů, tu a tam uviděl problesknutí paprsku slunce. Slyšel jí. Podporovala ho v jeho úsilí. Nabádala ho. Zas a znovu. Byla všude kolem. Byla v zelených korunách, byla v paprscích slunce byla v mohutném kmenu, za kterým se Radek ukrýval, byla ve vzduchu, který vdechoval. Udělej to! Udělej to! Vezmi si to co jsem pro tebe sama stvořila.
,,Už si pro to jdu,´´ řekl Radek tichým hlasem a jeho paže se pustily stromu. Rázný krok jej nesl k řece, na níž pluly kajaky, rafty a kánoe. Bez rozhlížení došel až těsně k řece. Díval se na její klidně tekoucí hladinu, blyštící se hladinu. Teď už slyšel co si říkají. Připadal jim neobvyklí. A jistě taky neobvyklý byl. Mít na sobě v pětatřiceti stupňovém horku bundu byť slabou, mít na hlavě kuklu a na rukou rukavice, je hodno pozornosti. Nějaká žena zaječela. Stále se neotočil a stále hleděl bez hnutí na vodní hladinu. Smích? Zděšení? Koho to zajímá? Vždyť už jsou moji. Teprve nyní se celým tělem otočil. Pravou ruku schovával za zády. Lodě k němu pomalu pluly. Posádky jednoho kajaku a jedné o trochu dál plující kánoe už pádly nezabíraly. Nechávaly proud řeky, aby je dovezl vstříc jejich osudu. Prohlédl si během vteřiny každého z nich. Starší polo svlečený muž s částečně bílým plnovousem a s kloboukem na hlavě, za ním zachovale vpadající čtyřicátnice ve dvoudílných plavkách. Na kajaku pak plešatý muž středních let s čím dál zneklidněnějším výrazem v obličeji, žena, velice mladá s blond vlasy na nichž měla nasazené sluneční brýle, opálená mladík v tílku, který má pádlo v jedné a flašku piva ve druhé ruce, Mile vypadající silnější bruneta s vlasy uvázanými do culíku a nakonec na pozici kormidelníka opět muž okolo třicítky. Nikdo z obou lodí nepádluje. Smích vystřídal úžas a ten zase panika. To když Radek namíří na vodáky zbraň. První kulka jde těsně nad lem klobouku. Starší muž ještě chvíli sedí i s pádlem v ruce a tváří se překvapeně. Pak mu okolo oka proteče rychlý pramínek krve. Obrátí oči v sloup a bezvládně padá dozadu. Druhou ranou Radek zkušeně zasáhne žena sedící za ním. Ač ji zasáhne do krku, domnívá se, že mu jeden výstřel na ní nestačí. Střílí proto podruhé a kulka skončí kdesi v ženině pravém prsu. Kánoe se překlápí a obrací dnem vzhůru. Lidé na raftu zpanikaří a začnou řvát. Nevědí co mají dělat. Holohlavý muž na přídi stává a chce z lodě vyskočit. Radek ho zasahuje dvěma ranami do břicha. Muž se za něj stihne ještě chytit a následně přepadne do vody. Kormidelník a mladík skáčou také do vody. Dvě slečny, které paralyzoval strach zůstávají sedět a řvou. Ty si Radek nechá na konec. Mladý muž v tílku se pokouší ponořit ale Radek jej s největší pravděpodobností dvakrát zasahuje. Kormidelníkovi se daří kdesi zmizet. Buď je pod raftem nebo pod převrženou kánoí. Radkova zbraň ráže 7,62 milimetrů vystřelí poosmé. Kulka zasáhne blondýnku přímo doprostřed čela a ta padá dozadu na svou silnější kamarádku. Radek musí znovu nabít. Vytahuje ze zbraně prázdný zásobní a dává si jej do volné kapsy. Nespěchá. Není kam. K smrti vystrašená dívka na kterou dolehlo tělo její zabité kamarádky stále vřeští. Loď na které sedí se pomalu přibližuje k Radkovi. Osm metrů, sedm. V tom se na protějším břehu vynořuje poslední žijící muž. Snaží se co nejrychleji vydrápat na břeh ale nově vypálená kulka ho zasahuje do lopatky. Pak přijdou ještě dvě další, které směřují do oblasti zad. Muž se pouští břehu a jeho bezvládné tělo začne unášet proud. Radek musí mezi tím trochu poodstoupit protože raft s jeho poslední žijící obětí již již dojel až k němu. Zasáhne tedy dívku ze stran. Klepe se, vřeští a máchá pokrčenýma rukama. Klid nastává až poté, co ji kulka trefuje blízko ucha. Radek si ještě dopřeje chvíli tu podívanou, kdy jsou lodě a nehybná těla unášena pomalu dál po řece...

Protáhnu se, v rukou mi křupne a já konečně vyslyším volání své potřeby, které jsem během psaní tak dlouho ignoroval. Vstanu z křesla a opět si uvědomím svou chybu – okamžitě ztrácím zrak. Celý pokoj se náhle zalije neproniknutelnou tmou. Naštěstí to netrvá dlouho a tma začíná ustupovat. Nesmím vstávat tak prudce. Pokaždé na to zapomenu. Vydávám se přes kuchyň, kam ještě dolétnou paprsky světla z rozsvíceného lustru, který je v obýváku a jdu do chodby, kde již začíná být o poznání temněji. Nepociťuji žádný strach. Šňaf – šňaf! Ozve se při odemykání dveří. Venku na mě dýchne noc. Studená a nehostinná. Můj první pohled míří na kapotu auta. Zdalipak na ní není opět něco, co tam nepatří ale nic neobvyklého nevidím. Sejdu opatrně tři schody a rychlým krokem se přemisťuji po dvorku. Hledám vhodné místo na močení. Žádné ale neshledávám ideálním a tak otevírám dřevěnou branku a jdu okolo hromady s pískem za rezavou garáž. Teprve tady a při pohledu na hvězdy začínám s vyprazdňováním. Daří se mi rozeznat Pegasův čtverec ale nic dalšího. Za dřevěným plotem dál projíždějí hlučné tahače s návěsy. Možná že i díky jejich přítomnosti nepociťuji strach, který bych jinak měl. Strach, že tu někde je ten člověk, který mi hodil přes plot na auto bonboniéru. Močení trvá již dost dlouho a já bych s ním nejraději co nejdříve skončil. Jednak kvůli zimě, která mě obklopuje a pak také kvůli své pracující fantazii, která si začíná vyrábět děsivé obrázky a situace. Leč bohužel proud, který ze mě vychází nebere konce. Zadívám se na opodál stojící navezenou haldu písku. V té tmě vypadá jako černé cosi. Nejraději bych se zase začal dívat na hvězdy ale ta pitomá hromada stále přitahuje mojí pozornost. Do mysli se mi dere další hloupá ale zároveň děsivá představa – že z toho sypkého materiálu najednou vystřelí lidská ruka. Snažím se tu představu zahnat ale nedaří se mi to. Dál si představuji, jak by mě zasáhl rukou vymrštěný písek a jak bych se přitom lekl. Přestaň s tím! Konečně je můj měchýř prázdný a já můžu odejít. Přiznávám, že jsem tu hromadu obešel co možná nejširším obloukem. Co nejdále od ní jak to jen bylo možné. Jakmile mám hromadu za sebou, přichází nová hrozba. Tentokrát se obávám samotného mnou vymyšleného sériového vraha Radka. Opět se mi tuto hloupou představu nedaří zahnat. Čekám, že na mě ten debilní bankovní úředník co nevidět odněkud vyskočí. Třeba právě z těch seschlých růží. Opět dělám co největší možný oblouk a jdu téměř u stěny stavení, o které párkrát nechtíc zavadím. Chci už být zase uvnitř. V bezpečí (pochybném, protože jsem nechal po celou dobu mé noční procházky odemčené dveře) a hlavně ve světle. Když procházím okolo auta, raději se na jeho kapotu ani nedívám a zakazuji si vzpomenout, co jsem tam měl před chvílí. Rychle mizím za dveřmi a zamykám. Šňaf - šňaf!