Jeden život 23

Ferenc měl plnou hlavu plánů do budoucna. Vracel se právě z Budějovic, kde oprášil pár známých kontaktů z drogového světa. Zjistil, že poptávka po pervitinu sice klesla ale že také klesl počet varen. Dokonce i několik jeho starých známých s výrobou už seklo ale Ferenc nepochyboval, že se mu podaří opět se dostat na vrchol. Přece nebude až do konce života rozebírat auta. Teď, když má stálou desetitisícovou rentu se může odhodlat k riskování. Varnu bude mít tentokrát v jedné soukromé diskotéce, kde bude nějaký čas i bydlet, než si najde něco lepšího. Opět si bude moci dovolit drahé auto a novou kurvu každý den. Ještě dnes v noci to oznámí Gabovi. Jistě do toho půjde s ním. On se bude starat o výrobu a Gabo o distribuci. Jako za starých časů. Ví, že Růžičkovi se zpočátku nebude chtít. Ne teď, když má jistý příjem ale on ho přemluví. Naslibuje mu ty hromady peněz, co je čekají.

Zlatá Lancia, odbočila z hlavní silnice a projelo okolo osvětlené čerpací stanice. Zastavila před bránou autobazaru. V jednom okně kancelářské budovy se stále svítilo. To Ference překvapilo protože už byla skoro jedna hodina ráno a zítra museli oba chtě nechtě vstávat do práce. No alespoň nebude muset Růžičku budit, aby mu mohl oznámit ty dobré zprávy. Ferenc neochotně vystoupil z vyhřátého auta a došel k brance. Chtěl na Gaba zazvonit, aby mu odemkl ale ještě předtím přece jen zkusil vzít za kliku. A k jeho překvapení bylo odemčeno. Ferenc se nad tím dlouho nepozastavoval, prošel a otevřel si vjezdovou bránu, která byla také odemčená. Stačilo vytáhnout aretaci. Vjel dovnitř a zaparkoval před vstupními dveřmi, od kterých už měl klíč.

,,Už jede,´´ vyhrkla Martina, která seděla na majitelově židli v jeho potemnělé kanceláři.
,,Určitě?´´ zeptal jsem se z chodby.
,,Určitě, je to on.´´ Ujistila mě. Vyhlédl jsem také z okna a spatřil zastavující auto. Tu Lancii jsem bezpečně poznal, stejně jako obtloustlou osobu, která vystoupila. Nechali jsme Ferencovi odemčeno. Chtěli jsme ho dostat uvnitř domu. I kdyby zvonil, nikdo by mu neotevřel ale on nezazvonil ani jednou. Zkusil branku a když zjistil, že je odemčená, přestali jsme ho pozorovat a přesunuli se na chodbu nad schodiště. Martina se třásla ale o jejím odhodlání jsem nepochyboval. Postavil jsem se těsně za ní, položil si hlavu na její rameno, tak aby naše oči byly v přibližně stejné výšce a pak jsme společně uchopili zbraň.

Aby výstřel nikdo neslyšel, opatřili jsme zbraň improvizovaným tlumičem v podobě izolepou připevněné litrové PET lahve. Hůře se sice se zbraní mířilo ale naše oběť neměla být dál jak pět metrů. Dalším důležitým bodem bylo osvětlení. Ferenc si jistě rozsvítí na schodech ale mi na něho zaútočíme ze šera chodby. Navíc většina lidí, a Ference jsem na to obzvláště typoval, se při chůzi do schodů kouká dolů.

Dole se ozvalo odemykání dveří.
,,Připravená?´´ špitl jsem Martině do ucha.
,,Připravená,´´ odpověděla mi šeptem a já o tom ani trochu nepochyboval. Zbraň jsme měli prozatím sklopenou. Dole pod námi se zavřely a zamkli dveře. Nevím, co mě to v tuto vypjatou dobu napadlo ale začal jsem své spolupachatelce líbat krk. To jsem prováděl až do chvíle, než se na schodišti rozsvítilo světlo. Dunivé kroky se blížily a já cítil, jak se Martina s každým zaduněním zatřese. Ferenc pomalu stoupal k nám. Viděl jsem, jak se zábradlí otřásá. Slyšel jsem jeho funění. Sto dvacet kilo masa a tuku nám šlo pomalu na ránu. Pevně jsem sevřel Martiny ruce a přiložil zlehka svůj ukazovák na její. Od zdola se začala pomalu vynořovat tmavá plešatá hlava. Všiml jsem si, že Martina přestala docela dýchat. Pak se na zábradlí objevila mohutný ruka. Hlava toho monstra (nešlo přesně určit, kde končí krk a začíná trup) naštěstí podle předpokladů hleděl dolů. Teď nastal správný okamžik. Výstřel, který mě zbaví všech starostí. Zdvihli jsme zbraň a namířili jí od oka na jeho čelo. Vzdálenost mezi námi a jím byla tak malá, že jsem nepochyboval o zásahu. Zatlačil jsem na ukazovák, který se nacházel pod mým. Ve zbrani cvaklo ale výstřel nevyšel. Ta chvíle, kdy se všechno zhroutilo patřila k asi nejhorší v mém životě a v Martině nejspíš také. Ta zbraň byla vždy tak spolehlivá. Staral jsem se o ní a čistil jí a nyní se mi takto odvděčí. Ference jsem přes bílý plast lahve sice neviděl ale věděl jsem, že cvaknutí slyšel. Věděl jsem, že se na nás podíval. Zpočátku musel být maximálně zmatený, kdo je ta žena a ten muž v kukle? Proč na mě míří tou PET flaškou? Ale jistě mu to brzo došlo. Pochopil, že ho chceme zabít a spustila se u něho automatická reakce – utéct nebo bojovat? Vzhledem k tomu, že na něj mířící zbraň selhala a neměla se k výstřelu a vzhledem k tomu, že se nacházel na schodech, po nichž by byl i pro normálního člověka útěk obtížný a nebezpečný, rozhodl se pro druhou možnost. Věděl jsem, že nestihnu znovu zbraň natáhnout ani vyndat zásobník a nabít zbraň rezervním. Ferenc se rozeběhl. Nechal jsem zbraň Martině a odstrčil ji stranou. Hlavou mi proběhlo, že nyní mám na výběr buď nůž (pevně zajištěný v pouzdru) nebo železnou tyč, která byla opřená o stěnu za mnou.

Bohužel Ferenc byl tak rychlý, že mě dříve, než jsem jí stačil použít, nabral vahou celého svého pohybujícího se těla a div mě nerozplácnul o stěnu za mnou. Přišlo mi, jakoby do mě najel v plné rychlost vlak. Zezadu jsem se silně udeřil do hlavy. Nepochybuji, že by to pro mě byl za normálních okolností konec. Prostě bych ztratil vědomí. Naštěstí jsem měl stále na sobě svou lyžařskou kuklu, která náraz trochu ztlumila. Ferenc mi předloktím drtí ohryzek a já se ho několikrát bez většího efektu snažím tyčí udeřit do zad. Co dělá Martina netuším. Vůbec ji nejsem schopen vidět. Mé vidění se teď pod Ferencovým náporem omezuje pouze na úzký tunel, který zcela vyplňuje Ferencům zkřivený obličej, vyceněné zuby a žhnoucí černé oči. Podaří se mi chytit tyč i druhou rukou a zatlačit jí proti Ferencovu čelu. Trochu to sníží tlak na můj krk ale řešení to není. Jsme moc blízko u sebe, takže se mi nedaří ani ho pořádně kopnout. Opouštějí mě síly a vím že tu tyč, která se už Ferencovi zařezává pomalu do čela dlouho neudržím. Mojí poslední nadějí je nůž. Popadne mě beznaděj, když si představím, jak bude obtížné ho vyjmout z pouzdra. Vím také, že jakmile tyč pustím, tlak působící na můj krk opět vzroste. Přesto to musím udělat. Pouštím tyč a ta padá s rámusem na zem. Pravou rukou se snažím vyndat nůž a levou se zatím nějak bránit. Napadne mě vypíchnout mu oči ale v tutéž chvíli mě přepadne i strach, že by rozzuřený Ferenc udělal totéž i mě. Přesto, pokud nic to neudělám určitě brzo ztratím vědomí. Zatlačím tedy palcem do protivníkova oka a bělmo se mu vylije z důlku. Ferenc zařve a snaží se totéž udělat i mě. Daří se mi jeho ruku zastavit před mým obličejem ale je prostě silnější. Zapřu si ruku loktem o zeď a jeho napřažené prsty mám skoro u oka. Levá ruka se mi klepe a jakoby říkala té pravé: Tak už to sakra bude?! Teprve teď se pravé ruce povedlo vyndat nůž a bodnout jej s co možná největší silou do protivníkova boku, někde do oblasti ledvin, řekl bych. Ferenc, kterému po pravé tváří tekl sklivec smíchaný s krví však ve svém úsilí o zbavení mě zraku (ze kterého mi toho stejně moc nezbývalo) nepolevil. Nůž jakoby do jeho masitého těla nechtěl zajet. Znovu jsem ho tedy vytáhl a zabodl jeho část do Ferencova podpaží. Bylo mi jasné, že do úderu dávám směšně málo síly ale víc jsem jí prostě neměl. Začínalo mě opouštět vědomí a já si uvědomil, že je to asi dobře protože alespoň nebudu cítit tolik bolesti až se mi Ferencovi prsty zaboří hluboko do oka.

V tu chvíli se ozve tlumené bouchnutí, připomínající dupnutí na nafouknutou krabičku od džusu a můj tlustý protivník sebou trhne. Tlak, který působí na můj krk poleví až úplně zmizí. Najednou má levá a oslabená ruka začíná získávat navrch a odtlačovat nepřítelovu. Prakticky nevidím takže nevím co se děje ale černá silueta začíná padat na stranu. Pak mi zmizí ze zorného pole a ozve se dunivý zvuk. Jakmile zmizí moje opora, začínám se sesouvat i já. Mám stále v ruce nůž a vím, jak jsem slabý. Totálně vysílený. Mozek není schopen zpracovat, co se děje a jen čeká, až ta černá hromada, ležící u mě znovu ožije. Vím, že ji tentokrát už podlehnu. Měl bych se dostat co nejdál od ní ale nemám na to sílu. Někdo ke mně promlouvá. Je to Martina ale vidím všechno rozmazaně. Odtahuje mě za mého malého přispění do té kanceláře s pěkným kobercem a stahuje mi kuklu.

Několik minut jenom ležím. Pak se přinutím za Martina vydatné pomoci částečně zvednout abych se podíval na tu ležící hromadu. Nyní už vidím lépe a rozeznávám Ferencův obličej s chybějícím okem. Z pravého spánku mu vytéká pramínek krve. Bezpochyby je po něm. Nicméně rozzuřený výraz z jeho tváře nezmizel. Jakoby byl stále připravený se na mě vrhnout. Pociťuji ohromnou bolest v krku a také mi třeští hlava. Ruce naopak necítím vůbec. Jako bych je ani neměl.

Dalších několik minut ležím a nabírám síly. Martina se mi omlouvá za pozdní pomoc ale vysvětluje, že zbraň byla zkrátka zaseknutá a jejímu opětovnému natažení bránila také nalepená láhev. Chci jí říct, že to nevadí, hlavně že to dopadlo takhle ale zjišťuji, že nemůžu mluvit. Naznačím tedy Martině, že je čas zmizet. Postavím se na nohy a hlava se mi zatočí tak moc, že se musím chytit za vyražené dveře.
,,Mám vzít obojí?´´ ptá se a drží v jedné ruce zbraň a ve druhé prostřelenou a izolepou omotanou láhev. Vzmůžu se jen na kývnutí. Pomalé kývnutí a překročím Ferencovu na boku ležící, objemnou mrtvolu. Vzpomenu si na kulku, kterou musím z těla vyndat. Martina mé úsilí pochopí a vybídne mě, ať se podívám na zeď. Kulka Ferencovi musela prolétnout hlavou a zarýt se do stěny. Neměla už moc energie a tak její vyjmutí nožem šlo snadno. Strčím si jí do kapsy, rozsvítím na chodbě světlo a hledám nevystřelený náboj a prázdnou nábojnici, které představují mé spojení s minulými vraždami. Obojí se mi daří najít. Krátce se zadívám na nevystřelený náboj. Byl vadný? Vzpříčil se ve zbrani?

,,Už je ti líp?´´ ptá se Martina, když jedeme Bechyní směrem k mému zaparkovanému autu. Znovu pokyvuji. Odřídím to. Krk i hlava mě boleli ale má mysl byla opět funkční. Nejdůležitější věci jako zbraň a noktovizor jsem si vzal k sobě. Zbytek nástrojů bude mít dočasně v držení Martina, která také vyhodí někde u cesty prostřelenou láhev. Pak už nás čekala dlouhá společná cesta nocí. Trvala, že mě ve Favoritu doprovodí až do Říčan a já se jaksi nevzmohl na odpor. Domů jsem se dostal až ve čtyři ráno. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Došel jsem ke dveřím, odemkl je a hned za nimi mě uvítal pejsek. Vzal jsem ho do náručí a nechal se od něho olizovat. Tedy alespoň, než jsem došel ke křeslu.

Musel jsem se vysprchovat a naházet věci do pračky ale ještě tu byla jedna věc, která nesnese zdržení - kontrola mých andílků. Otevřel jsem dveře od Klárčina pokoje a uviděl je. Spali v jedné posteli přitulené k sobě a osvětlené měsícem.
,,Tati?´´ ozve se najednou tiše Klárka. Přitlačím si zraněný krk rukou a pokusím se promluvit. Snad mě pozná a nevylekám ji.
,,Uchš sem doma. Chlidně schpinkej.´´
,,Stalo se ti něco?´´ optá se mě rozespalým hláskem.
,,Asi sem chchitil anginu.´´ Naštěstí jí tato odpověď uklidnila.
,,A vrátí se zítra mamka?´´
,,Jischtě, zítchra si ji přiveseme z ch-nemocnice. Tak schpinkej.´´ A zavřel jsem dveře.

Vše je v pořádku. Ale nemuselo být. Právě ten pohled na ně mě s tím nutil skončit. Nevím, jestli to dokážu ale pokusím se o to. Už kvůli nim.