Jeden život 22

Po večeři, kde jsme se snažili zdržet co nejdéle a kde jsem se Martiny znovu zeptal, zda do toho se mnou opravdu chce jí, jsme přeparkovali mojí Octávii do poklidnější části města. Bylo pět minut před osmou. Ve firmě měli mít už hodinu zavřeno. Stále jsem si nebyl jistý, jestli tam ti dva opravdu bydlí. Favorit zastavil na polní cestě, která vedla za areálem firmy. Políbil jsem svou milenku a začal se u auta převlékat do pracovního oblečení. Noktovizor jsem si sice na hlavu nasadil ale prozatím jsem jej neplánoval použít. Za opasek jsem si strčil pistoli, do ruk vzal kleště a tyč (tentokrát ničím neobalenou) a vyrazil. Nakonec jsme se s Martinou domluvili, že počká v autě na polní cestě dokud ji neprozvoním.

Byl již podzim takže se začínalo smrákat. Přešel jsem rychlím krokem osmdesát metrů posekané louky, která mě dělila od železnice, za níž se areál nacházel. Přešel jsem koleje a schoval se za stromy, které rostly na druhé straně. Několik metrů přede mnou se nacházel firemní plot, za nímž stály řady vraků. Samotný dům byl ode mě vzdálený asi devadesát metrů a svítilo se v něm. Bohužel neměl ani jediné okno směrem k trati a tak jsem nemohl dalekohledem nahlédnout dovnitř. To poslední, co jsem potřeboval bylo, aby se v domě zdržovalo více osob. Třeba majitel. Dům sám o sobě nevypadal jako obytný. Byl to spíše ten typ malé kancelářské budovy, ve které se dojednávají obchody a kde sídlí administrativa firmy. Je dost možné, že šéf firmy v něčem s cikány jede.

Zaslechl jsem blížící se vlak a přerušil stříhání pletiva. Lehl jsem si do vysoké a dlouho nesečené trávy a čekal až přejede. Naštěstí již začínala být tma a tak toho cestující ve vagonech, kde se svítilo mnoho vidět nemohli. Jakmile vlak projel, pokračoval jsem ve stříhání. Nejhorší bylo vždy konečné přestřihnutí drátu, kdy se celé pletivo zatřáslo a ozvalo se cvaknutí. Po každém takovém střihnutí jsem proto chvíli vždycky poslouchal zda někoho neuslyším. Po deseti minutách jsem konečně vyjmul část pletiva. Vystřihl jsem si krásný polokruhový otvor, který byl vysoký asi devadesát centimetrů a prolezl jím na druhou stranu. Zdálo se mi, že vzduch je zde jiný. Že má jiné aroma ale byla to samozřejmě jen iluze. Nůžky jsem opřel u jednoho z vraků a přikrčený se přibližoval ke stěně domu. Konečně se jí mé rukavice dotkly. Byla velice hladká a v lecčems mi připomněla omítku mého vlastního domu. Podíval jsem se za roh a uviděl tam zaparkovanou dodávku, kterou částečně osvětlovalo světlo vycházející z domu. Svítilo se pouze ve druhém patře. Přikradl jsem se po čtyřech k jednomu z dolních potemnělých oken a nasadil si na oči noktovizor. Naskytl se mi pohled na pusté schodiště, které vedlo do druhého patra. S nepořízenou jsem se opět přikrčil a dostal se k zaparkovanému pick-upu na kterém byla vyobrazena směšně vypadající postavička ve fialových montérkách, která jakoby říkala Já to všechno opravím a zařídím, buďte bez starosti. Opatrně jsem okénkem nahlédl dovnitř a shledal, že uvnitř nikdo není. Na chvilku mě vyděsilo auto, které odbočilo ze vzdálené silnice a směřovalo k čerpací stanici nebo k hostinci. Už zase se mi můj dech zdál být příliš hlasitý. Začal jsem tedy raději dýchat ústy. Mé oči už zase viděli zeleně a já nahlédl do druhého dolního okna. Za ním byla jakási místnost s řadou skříní a s přijímacím pultem, na němž spočívala kasa. Trochu to tam vypadalo jako v samoobsluze až na to, že tady se místo potravin prodávaly výfuky, filtry a různé další součásti aut.

Pomalu jsem přešel ke vchodu a zkusil vzít za bílou kliku. Jistě že bylo zamčeno. Otočil jsem se a nalehl zády na zeď. Teprve nyní jsem si uvědomil, že zde už nestojí zlatá Lancie. Tělo mi zaplavilo horko. Od včerejška tu byla, bylo tu i před dvěma hodinami, kdy jsme okolo naposledy projížděli a nyní najednou zmizela. Neměl jsem šanci nahlédnout do domu a bylo možné, že se tu ani jeden z vyděračů nevyskytuje. Pokud by mi zmizeli, byl bych zase na začátku a celá ta snaha s jejich sledováním by byla k ničemu. Měl jsem najednou takový vztek, že bych celý dům nejraději rozmlátil. Vzadu za domem hučel další projíždějící vlak a já dřepěl u zdi a přemýšlel co dál. V jednu chvíli jsem se dokonce chtěl vydat hledat někde po okolí žebřík, tak jsem byl zoufalý. Pak jsem si uvědomil, že jsem ještě neprozkoumal druhou stranu domu. Zřejmě tam nic převratného nenajdu ale co kdyby.

Na této straně měl dům pouze jedno okno, které opět nabízelo pohled do potemnělé prodejny součástek a pak tu bylo takové malinké, za kterým se většinou nachází koupelna. Bylo sice také tmavé ale něco mě nabádalo, abych si co možná nejpotišeji přitáhl nedalekou prázdnou paletu a opřel ji o dům. O stěnu jsem také opřel mou železnou tyč a zkoušel nohou stabilitu mých nových dřevěných schůdků. Když jsem shledal, že paleta drží, vylezl jsem na ní a nahlédl za pomoci noktovizoru dovnitř. Opravdu se jednalo o koupelnu a záchod. Zařízení nebylo nikterak noblesní – běžný malý sprchový kout s plentou a umyvadlo s na kohoutku zavěšeným mýdlem v síťce. Standardní sanitární vybavení pro zaměstnance, kteří ho během práce používali využívali. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už je čtyřicet minut po osmé. Napsal jsem Martině SMS, ve které jsem ji napsal, že zahájení akce odkládám na dobu, než ji prozvoním. Což jsem plánoval na něco po deváté. Zřejmě tohle byl jediný záchod v domě a tak je jasné, že jej osoby uvnitř někdy musí navštívit. Martina, která má jít hned zítra do práce, mi obratem odpověděla, že potvrzuje přijetí mé zprávy. Nevím, co bude zítra ale jestli to celé dobře dopadne tak Martina v práci moc dobré výkony asi nepředvede. Spíše bude štěstí pokud celou pracovní dobu neprospí.

Čekání bylo zdlouhavé ale nakonec se okénko přece jen rozsvítilo. Bylo deset minut po deváté. Vylezl jsem opět po paletě nahoru a opatrně nahlédl dovnitř. Jedna tmavá postava právě močila. Bezpochyby to byl Růžička. Naštěstí se při močení díval do mísy. Vytáhl jsem z kapsy mobil a prozvonil (nejspíše v autě spící) Martinu. Znovu do okna jsem se už nahlédnout neodvážil. Slezl jsem z palety, vzal tyč a přesunul se co nejblíže ke dveřím, kde jsem zaklekl a čekal.

Za několik minut už po cestě směřoval Favorit se zhasnutými světly. Toto auto tentokrát neodbočilo ani k motorestu ani k čerpací stanici a pokračovalo k bráně autobazaru. Když Martina vystoupila oznámil jsem ji přiškrceným hlasem, že je vše v pořádku ale nebyl jsem si jistý, jestli mě slyšela protože neodpověděla. Přistoupila k brance, kde byl nejspíš zvonek a čekala až někdo vyjde z domu. Dýchal jsem zhluboka a pevně svíral ten kus kovu v mých rukách. Prostě je ubiju. Zničím tu hrozbu. Cítil jsem, jak mé tělo zaplavuje napětí, jak se připravuje na akci a pak se dolní část domu rozsvítila. I když mi bylo jasné, že se to stane, tedy pokud by dotyční nechtěli jít po tmě ze schodů a hledat zámek, stejně to se mnou trhlo. Podíval jsem se směrem k Martině, ze které jsem kvůli živému plotu viděl pouze polovinu. Pravou rukou se chytila jedné z mříží branky a pevně ji svírala. Ozvalo se odemykání. Jeden, dva, tři západy a dveře se otevřely.
,,Prosim vás,´´ začala Martina a hlas ji zněl velice nepřirozeně, ,,Já bych potřebovala prodat auto.´´
Člověk, který stál ve dveřích (stále jsem neslyšel žádné kroky) se neměl k odpovědi ale dolehl ke mně zápach jeho cigarety.
,,Hrozně to spěchá,´´ pokračovala Martina, ,,musím tohle auto prodat co nejdříve a klidně pod cenou.´´ Má oběť se teprve nyní rozhodla z bezpečí domu vykročit. Vyhlédl jsem za roh a zjistil, že je jen jeden. Bylo šero ale podle siluety šlo poznat dlouhé vlasy, takže Růžička. Otázka byla, kde je ten druhý. Ve dveřích? Nahoře? Když byl asi v polovině vzdálenosti mezi domem a bránou, tak jsem vyrazil. Zrovna se chystal něco říct ale v té situaci, jsem mu vůbec nerozuměl. Soustředil jsem se na jediné – co nejrychleji se k němu zezadu dostat a udeřit ho. Netuším, jak jsem těch osm metrů překonal. Zdálo se mi, že jsem je přelétl a hned se octl za ním. Soustředil jsem se jenom na jeho týl. Na nic jiného. Ani se nestačil otočit. Úder pětikilovou tyčí ho zasáhl do pravé strany hlavy. Síla úderu, při kterém se ozvalo nezaměnitelné křupnutí, ho poslala ihned k zemi. Vůbec se rukama nesnažil změkčit svůj dopad, takže byl již během pádu v bezvědomí. Dopadl neméně tvrdě a udeřil se, nyní pro změnu do levé části hlavy. Okamžitě po jeho pádu jsem se začal otáčet ke dveřím domu. Každý můj pohyb, byť provedený co možná nejrychleji, mi připadal pomalý. Byl jsem v tak vypjaté situaci a měl jsem tak zaplavené tělo adrenalinem, že mozek nestačil zpracovávat všechny informace, které mu přicházely z očí. Zdálo se mi, že vidím místo obvyklých dvaceti čtyř políček za vteřinu pouhých sedm nebo deset. Na druhou stranu pozorovateli zvenčí jako byla Martina jsem se musel jevit jako přízrak nebo kreslený tasmánský čert. Naskytl se mi pohled na otevřené dveře. Nevím, jestli jsem pocítil úlevu nebo spíše zklamání. Čekal jsem, že tam bude stát Ferenc. Možná je někde v domě.
,,Počkej tady,´´ křikl jsem na nehybnou Martinu a rozeběhl se ke dveřím.

Byl jsem přesvědčen, že se Ferenc schovává někde uvnitř. Možná sedí někde před televizí a o posledních událostech nemá ponětí. V prodejně se neměl kam schovat. Leda za pult a tam nebyl. Doběhl jsem tedy ke schodům (záchod jsem neprohlížel) a zpomalil své tempo. Krok za krokem jsem stoupal výš a výš. Čekal jsem, že se na mě Sto dvaceti kilový Ferenc vyřítí odněkud právě ve chvíli, kdy budu skoro nahoře a pokusí se mě shodit ze schodů. Od kobercem pokryté podlahy druhého patra mě dělilo jen šest posledních schodů ale já se neměl k tomu je zdolat. Chvíli jsem čekal na pokoušel se naslouchat. Třeba ho uslyším dýchat. Ale neslyšel jsem nic kromě tlumeného ženského vzdychání. Přikrčil jsem se (skoro jsem už lezl po čtyřech), zakrvácenou tyč v pravé ruce jako kopí a levou jsem se křečovitě přidržoval zábradlí abych měl větší jistotu že ustojím případný Ferencův útok. Dostal jsem se na koberec, který tlumil mé hlučné kroky a útok nikde. Roh, za nímž se Ferenc měl v mých představách schovávat byl pustý. Stál jsem teď na začátku potemnělé chodby na níž se ozývalo čím dál hlasitější a intenzivnější ženské vzdychání. Vzpomněl jsem si na to co říkala Martina, že jejich první zastávka poté, co ode mě obdrželi peníze byla v bordelu. Ferenc tu tedy nejspíš bude s nějakou prostitutkou. Dobře, alespoň na mě nebude čekat a špatně protože budu muset zabít i tu prostitutku. Bylo zde několik dveří ale pouze pod jedněmi vysvítalo světlo. Když jsem se k nim přiblížil, nebylo pochyb, že vzdychání vychází právě odtud. Zjistil jsem, na jakou stranu se dveře otevírají a vběhl dovnitř. Na chvilku mě oslepilo světlo a mé periferní vidění zpozorovalo něco, co by mohl být Ferenc u pravé stěny místnosti. Okamžitě jsem se po tom tyčí rozehnal. Byl to věšák s oblečením, který se mi podařilo shodit. Rozkoukal jsem se po místnosti a zjistil, že všechny zvuky vydává zapnuté video na kterém běžel nějaký pornofilm. Byly tu dvě postele, tedy spíše dvě nafukovací lehátka, dvě křesla a všude okolo police se šanony a kancelářskými potřebami. V jednom rohu stála dokonce i kopírka. Prohledal jsem i ostatní dvě místnosti (jedna byla zamčená) a nenašel nic jiného než kancelářské stoly, počítače a kartotéky. Nevěřil jsem, že se Ferenc ukryl právě do té zamčené místnosti ale jistota je jistota. Rozeběhl jsem se (co mi malý prostor dovoloval – dveře byly totiž nad schodištěm) a kopl co nejsilněji do zamčených dveří. Nevěřil bych, že mohu někdy dveře vykopnout tak snadno. Tedy v normálním stavu. Dveře se rozlétly a vysklily vitrínu, která se nacházela v rohu místnosti. Vešel jsem dovnitř a rozsvítil ale hned mi bylo jasné, že ani zde se Ferenc skrývat nebude. Podle vybavení a zamčených dveří jsem usoudil, že se nacházím v kanclu pana majitele. Pěkný a čistý koberec, modernější počítač a spousty modelů aut zaparkovaných za skly vitrín.

Při zpáteční cestě jsem prohledal i záchod. Nepochybně tu bydleli dva lidé ale ten druhý nebyl k nalezení a pak jsem si vzpomněl na chybějící Lancii. Zaklel jsem. Pokud Ferenc někam odjel není vyloučeno, že se vrátí třeba až zítra večer. Zvažoval jsem, co to pro mě znamená, až zjistí, že jeho kolegu někdo – tedy já, zabil. Mohl bych se pokusit nafingovat vloupání ale tomu cikánovi to dojde. Co udělá? Na policii nepůjde a anonymním udáním na mě se nikdo zabývat nebude, takže se Martina o mém druhém životě nikdy nic nedozví. Možná mě nechá na pokoji, když mu dojde, čeho jsem schopný (měl bych si s tělem pohrát) a pak časem zapomenu i já na něho. Ovšem než se tak stane budu žít v neustálém strachu o svou rodinu. Mohl bych se zeptat Růžičky ale ten asi nebude schopný se probrat. Možná, kdybych ho polil vodou... Ale ze všeho nejdříve musím poslat s díkem pryč Martinu. Nebylo by dobré, kdyby se Růžička před ní rozhovořil o určitých věcech.

Martina dál nevěřícně koukala na bezvládně ležící tělo, jemuž dlouhé vlasy překrývaly obličej.
,,Ten druhý tam není,´´ oznámil jsem ji. Martina sebou trošku trhla a začala vnímat.
,,V pořádku?´´ zeptal jsem se ještě, když její oči opět shlédli k ležícímu tělu.
,,J-o. Co bude dál?´´ Zamyslel jsem se a podíval se na dům, zda na něm nenajdu nějakou kameru.
,,Měla bys odjet a zapomenout, že se tu něco stalo.´´
,,A co bude s tím druhým? Co když se vrátí...´´
,,Kéž by se chtěl ještě vrátit,´´ posteskl jsem si.
,,Počkám tu s tebou,´´ řekla umíněně a já v jejím hlase rozpoznal všechnu tu lásku a oddanost, kterou ke mně chovala. Zamyslel jsem se nad všemi plusy a mínusy, které to pro mě představovalo a nakonec jsem shledal, že ji tu chci mít u sebe. Nevím, možná jsem ji ani tak nepotřeboval z hlediska úspěchu mé věci, spíše jsem chtěl aby byla u toho, když ty lidi budu zabíjet. Něco ve mně chtělo, aby tomu byla přítomna. Nechtěla by se sama účastnit?

Auto jsme zaparkovali za pick-upa a zavřeli bránu. Tentokrát jsme ji nezamykali protože pokud je naše domněnka o Ferencovi správná a on teprve přijede, nerad bych, aby nás od něho dělila zamknutá brána. Bylo také nutné se postarat o Růžičku, který podle nahmataného pulzu stále žil. Svázali jsme mu ruce a nohy jakousi silnou neprůhlednou izolačkou, kterou jsem našel v přízemí domu a odvlekli ho do druhého patra. Nechtěl jsem, aby mě začal obviňovat před Martinou, která byla pověřena hlídáním příjezdové silnice. Takže teď jsem tu byl s pomláceným Růžičkou sám. Ležel na podlaze a mě se ho nedařilo vzbudit. Vzal jsem tedy jedno načaté pivo, které stálo na stolku před stále běžící televizí a vylil mu jej do obličeje. Otevřel oči a zasténal.
,,Kde je Ferenc? Kdy přijede?´´ ptal jsem se pořád dokola ale on se pořád neměl k odpovědi. Pak otevřel zakrvácená ústa (kousl se při pádu do jazyka) a chtěl zařvat, takže musel být utišen nějakým hadrem, který jsem sebral dole.
,,Musíš mi říct kde je,´´ domlouval jsem mu a vyndal si mezitím pistoli, kterou jsem před ním teatrálně natáhl.
,,Hele je mi jasný, že to vydírání nebyl tvůj nápad ale Ferencův. My jsme přece vždycky vycházeli v práci dobře, vzpomínáš?´´ Na jeho zakrváceném obličeji jsem spatřil souhlas.
,,Takže mi teď řekneš, kde je. Ty si už dostal víc než dost. Věř, že to poslední co potřebuju je další mrtvola, chápeš? Já už s tím skončil. Už nechci dál zabíjet ale stejně tak nesnesu, abyste mě vydírali. Takže zapomeneme jeden na druhýho, dobře?´´ Jeho hlava se opět potřásla na znamení souhlasu.
,,Fajn, moc dobře. Teď ti vyndám ten hadr a jestli uděláš něco špatně tak tě to bude bolet rozumíš.´´ Tentokrát jsme už na jeho souhlas nečekal a zbavil ho toho hadru.
,,Je-sem je-sem dto...´´ Blábolil zmateně.
,,Šššš šš,´´ utěšoval jsem ho, ,,chci jenom odpověď a pak už ti dám pokoj. Kde je Ferenc?´´
,,Odje-el do Budějovic. Prosím já nechtěl nic...´´
,,To stačí, to stačí. Kdy se vrátí? Předpokládám, že odjel tím zlatým autem.´´
,,Jo, Má asi asi se má vrátit před půlnocí ale možná později.´´ Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že do půlnoci zbývají ještě dvě hodiny.
,,Prosím...´´ ozývalo se stále zezdola, ,,...prosím já za nic nemůžu, to všechno on, já říkal ať to nedělá že máš rodinu a tak.´´ Chtěl jsem ho zabít co nejdříve ale nedalo mi to abych se ještě nezeptal:
,,Jak to s tebou a tím druhým bylo potom, co jsme se neviděli?´´ Růžička zalapal po dechu.
,,Trochu sme v něčem spolu jeli ale nic velkýho a pak mě zavřela policie. Byl jsem nějakej čas ve vězení..´´
,,Takže proto ste čekali pět let,´´ podotkl jsem.
,,Kdo na mě přišel? Ty nebo on?´´
,,To on, když jsem se jednou u něj stavil tak mi řekl, že viděl správy a tam byla nějaká trojnásobná vražda a že si myslí, že si to ty a že i ráže tý zbraně odpovídá. Já mu říkal, že je to blbost.´´
,,No nebyla,´´ dodal jsem.
,,Hele mě je to celkem jedno, já nevím jaký důvody si k tomu měl, to je tvoje věc...´´
,,Dobrý, dobrý. Nevadí. Jak už jsem řekl ty už si zaplatil a jistě mě dál nebudeš obtěžovat že ne?´´ Růžičkovi se rozjasnily oči.
,,Ne jasně že ne. Já sem rád, že mám práci a vím mě nezajímá. Nikdy...´´ Musel jsem ho zase přerušit.
,,Aha, a komu to tady tedy patří? Tedy znám jméno ale jak si se sem dostal? Jak to, že tu bydlíš?´´
,,Je to jednoho mýho kamaráda. Známe se dlouho a dal mi to místo, totiž já sem automechanik, vyučení a a...´´
,,Dobrý stačí, chápu,´´ přerušil jsem ho zase.
,,Teď ti znova dám ten hadr do pusy jasný? Zavřu tě tu a ty si počkáš až pro tebe někdo ráno příde dobře? Mimochodem v kolik sem někdo příde? Ráno...´´
,,Zaměstnanci, ty lidi co tu dělaj tak v osm, po osmí a šéf okolo desáté.´´
,,Dobře tak to tu vydržíš ne?´´ řekl jsem a snažil jsem se být co nejmilejší.
,,Tak jdeme na to,´´ zavelel jsem a nacpal mu i přes jeho protesty hadr do pusy. Hodně se mu to nelíbilo a až zbraň přitisknutá mu na čelo ho přivedla k rozumu. Zastrčil jsem opět zbraň a trochu se otočil na stranu, jako bych se díval na schody. Má ruka mezitím zamířila k pouzdru s nožem. Jakmile byl ten venku, bryskně jsem na zraněného a svázaného muže nalehl a začal jej bodat do krku. Velice se mi to líbilo. Jemu už méně. Začal sebou házet a podařilo se mu udeřit mě do zad svázanýma nohama. Byl to tak silný úder, že jsem málem přepadl a udeřil se o stěnu. Vyřídit mě tím ale rozhodně nemohl. Dál jsem bodal a krk měl čím dál zalitější krví. Přestal s razantnějšími pohyby a jen se jakoby pokoušel o nadechnutí. Tělo mu přitom vždycky směšně nadskočilo. Vzdálil jsem se a sledoval polední záchvěvy umírajícího člověka. Nakonec se přestal hýbat docela a na koberci se začala rozlévat čím dál větší rudá skvrna. Budou mít co dělat, aby to z koberce dostali a nejspíše se jim to nepovede a budou muset vyměnit celý koberec, pomyslel jsem si.

Došel jsem k oknu a podíval se ven. Martina dál poslušně stála u brány a vyhlížela Ference. Neměla by mé dílo vidět v celé své kráse, říkal jsem si, mohla by se z toho složit nebo by ke mně mohla přestat chovat sympatie. Krátce jsem se porozhlédl po Růžičkově místnosti a prošmátral několik polic. Když už nic nenajdu alespoň to bude vypadat jako vloupání. Jenomže jsem našel. Byla to má bývalá obálka a v ní šest tisíc. Zaradoval jsem se a shodil (tedy spíše položil) na zem celou polici s videokazetami. Dílo zkázy bylo alespoň v tomto pokoji dokonáno, můžu jít dál. V kanceláři majitele jsem udělal něco podobného, jen modely aut se mi nechtělo ničit a tak jsem se spokojil s převrácením židle a rozházením šanonů a papírů jež obsahovali všude po zemi. Přesunul jsem se do prvního patra a otevřel kasu. Byla bohužel prázdná. Vyšel jsem tedy ven za Martinou.
,,Hotovo,´´ oznámil jsem jí, ,,Ten druhý má přijet až o půlnoci takže... bych tě nechtěl ještě více zdržovat.´´
,,Můžu ho vidět?´´ zeptala se teď už rozhodným hlasem Martina. Velice mě to překvapilo.
,,Ty ho chceš vidět? Není to hezký pohled,´´ snažil jsem se jí odradit.
,,Chci z toho večera mít ještě něco než jen čekání.´´ Bylo v jejím hlase cosi neodbytného. Jí to vzrušovalo. Vzrušovalo jí, že je toho součástí. Možná to bylo způsobeno jejím nudným životem, který vedla. Možná tím, že žila sama ve svém bytě a s minimem přátel. Musel jsem jí to dopřát. Vystoupal jsem s ní opět do druhého patra, kde se svítilo a kde ležela na koberci svázaná mrtvola.
,,Líbí?´´ zeptal jsem se, když jsem jí v obličeji uviděl ten ohromný zájem, se kterým si tělo prohlížela.
,,Zabil si ho nožem?´´
Přitakal jsem.
,,Je to zajímavé,´´ neskrývala své pohnutí mysli Martina.
,,Co teď bude asi s jeho duší?´´ zeptala se a pohlédla na mě. Netušil jsem, jak ji taková otázka napadla ale byla přesně podle mého gusta. Co teď bude s jeho duší?
,,Patří mi, patří mi napořád a čeká teď, až nastoupím do svého posmrtného života.´´ Odpověděl jsem jí a opět viděl v jejích očích to vzrušení. Nepamatuji si, že bychom spolu kdy mluvili o podobných věcech. Kdybych jí tohle řekl ještě před týdnem, myslela by si, že jsem blázen. Koho by napadlo, že to se svojí milenkou a kolegyní z práce dotáhnu až takhle daleko?
,,Můžu být i u zabití toho druhého?´´ zeptala se po chvíli s téměř až toužebným tónem. Můj pohled neříkal Martino co tě to napadá? Ale Zvládneš to?
,,Dobře, zabijeme ho společně souhlasíš?´´
,,Jak?´´ optala se Martina, načež jsem vytáhl z pod bundy tokareva.