Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur II

Probudila jsem se ve chvíli, kdy slunce zapadlo za hory. Obloha měla ještě nafialovělou barvu, ale ta už mi nedokázala ublížit. Okamžitě mě do nosu udeřil pach kořisti. Řekla bych, že by to mohl být nějaký jelen. Možná laň. Stále přikrčená ve stínech u stěn jeskyně jsem se připlazila k východu. Tichá jako myška. V noci jsem viděla ještě lépe, než lidé ve dne.
Okamžitě jsem si všimla jelena pasoucího se nedaleko mého úkrytu. Narychlo jsem myslí pročesala okolí. Nikde ani živáčka. Jen ten jelen. Ve vteřině jsem se vyřítila z úkrytu, srazila jelena k zemi a zabila ho. Vysála jsem mu krev. Poctivě do poslední kapky. Pak jsem jeho tělo odtáhla do přítmí jeskyně. Takto posilněna jsem se vydala na cestu. Běžet se nedalo, cesta pokračovala podél hluboké strže výš do hor. Chtěla jsem hory přeletět. Léta jsem uměla, ale hory byly vysoké a jejich výčnělky příliš ostré. Nechtělo se mi riskovat, e bych se pořezala, nebo se v horším případě napíchla na nějaký skalní výčnělek.
Po chvíli za mnou začaly mizet stromy. Lesy a louky se změnily ve stepi pokryté drobnými keříky a seschlou šustící trávou. Po chvíli odezněla i ta a otevřely se přede mnou nekonečné stoupající planiny.
Už zmizely snad i keře, zůstala jen zelená tráva ohýbající se pod nápory jemného nočního vánku. Vystoupala jsem na další vrchol. Tady už se planina rozšiřovala a pode mnou bylo malebné údolíčko a v něm lidské městečko. V ulicích ho osvětlovaly hořící louče. Konečně jsem mohla bezpečně využít své schopnosti. Roztáhla jsem ruce a vzlétla. Klesala jsem pomalu k vesničce, tma noci skryla mou letící postavu před lidskými zraky. Přistála jsem kousek od městečka, na cestě, která k ní vedla. Nevypadalo to, že by na tak zapadlé místo zavítalo větší množství turistů, snad jen obchodníci. A právě pro ně byla na kůlu v zemi přitlučená tabule s názvem městečka. Silvur. Říkala jsem si, že je to celkem pěkné jméno, takové malebné. Možná se na nějaký čas stane mým domovem. Určitě to bude má hodovní tabule.
Vkročila jsem do nočních ulic. Mnoho lidí v nich už nebylo, i když byl teprve časný večer, slunce zapadlo před chvílí. Pod bosýma nohama mi zakřupal písek, lechtal mě na chodidlech. Ale ráda jsem cítila i něco jiného než jen trávu a mech. Jsem upír, ne elf.
Šla jsem podél největších loučí. Byly snad dvakrát větší než ty ostatní. Asi označovaly hlavní cestu. Nebo nějakou důležitou. A tušila jsem, kam vede.
Klidně jsem nasávala vzduch a uvědomovala si všechny ty pachy kolem. Pach lidí, zvířat, kouře z pochodní i oleje, díky kterému z plamenů pochodní stoupal černý kouř a štiplavý zápach. Mé podezření se potvrdilo a pochodně mě skutečně zavedly před kostel. Zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti od něho, abych mohla sledovat okolí a aby na mě nepadl stín kostela. Bůh mou rasu zrovna moc nemiloval. Stvořil nás spíše ďábel. Proto nemůžeme vycházet na denní světlo, nesneseme svěcenou vodu, kříže a hlavně kostely.
Teď jsem hleděla na štíhlou bílou budovu s vysokými věžičkami. Někde tam nahoře byla zvonice. Teda podle toho, co jsem dříve zaslechla. Já sama jsem se k vysvěcenému kostelu nesměla přiblížit. Nevím, jak by to dopadlo, ale rozhodně ne dobře.
Mé rozjímání přerušil pach. Byl silný a úderný. Ženský. Z kostelních vrat vystoupila jeptiška zahalená v černobílém hávu, hlavu měla skloněnou k zemi a ruce sepjaté před hrudí. Znovu jsem nasála vzduch. Něco mi na tom nesedělo. Kdyby byla Služebnou Boha, nemohla bych se jí ani dotknout. Ale nezdálo se, že by mi něco bránilo se k ní přiblížit. Rozhodně z ní netáhla žádná čistota. Z té by mi bylo zle. Tahle byla jiná…
Plížila sem se za ní, osamělá žena, která kráčí ulicí. A já měla hlad. Velký hlad. Sledovala jsem ji, když zahnula za jeden roh, za druhý i za třetí. Obyčejnému smrtelníkovi by se už dávno ztratila v uličkách z dohledu. Ale já stopovala její mysl. Dokud nevešla do jednoho z domů. Tam bylo takové množství lidí, že jsem ji ztratila.
Zaklela jsem a šla k tomu domu, ve kterém zmizela. Lidé už si mě díky jen sporému oblečení začali všímat. Musela jsem se vytratit z ulic. Zvedla jsem oči. Nade dveřmi visela cedule: Nevěstinec madam Fuchsiové. Povytáhla jsem obočí, ale bylo mi jasné, že tam skvěle zapadnu. Ale pochybovala jsem o tom, že mě madam Fuchsiová uvítá s otevřenou náručí. Byla bych pro její dívky opravdu silnou konkurencí. Byla jsem si vědoma, jak na mě muži vždy pohlíželi. Tělo s dokonalými křivkami, bez jediného kazu. Bledá pleť, oválná tvář, zářivě modré oči a jemně vlnité zlatožluté vlasy. Ale především plné, sytě rudé rty.
Nervózně jsem sáhla po klice domu. Potlačila jsem v sobě všechno, co by mi mohlo zmařit hledání jeptišky v místním bordelu. Každý by musel uznat, že jeptiška v bordelu je hotová pitomost. Za tím muselo něco vězet.
Váhavě jsem vstoupila do haly a zavřela za sebou dveře. Místnost byla plná lenošek, křesílek, gaučů a stolků, kolem nichž seděly ženy a dívky oděné ještě spořeji než já. Korzety jim odhalovaly ňadra a žádná z nich neměla spodní prádlo, takže měly svá lůna úplně odkrytá. Cítila jsem jejich ostrý pach. Některé byly vysoké a štíhlé, jiné nízké a buclaté. A všechny dělaly společnost mužům.
Ale jejich pohledy teď visely na mě. To se dalo očekávat. Jak jednoduché v tomhle bylo mužské myšlení. Všichni byli omámeni pitím vína a pokuřováním doutníků. Ale všichni sem přišli za jedním cílem: uspokojit své potřeby. Hádala jsem, že jejich manželky, snoubenky a přítelkyně se lopotily doma u plotny nebo jiných domácích prací. Za tři sta let mého života se to nezměnilo ani trošku.
„Co tu pohledáváš, ty náno?!“ vyštěkl na mě jedovatý hlas a do nosu mě udeřil pach kolínské. Byl to opravdu příšerný puch.
„Hledám nocleh,“ odpověděla jsem prostě a upřela na ní své oči.
„Kazíš tu mým děvčatům práci!“ vyštěkla znovu neoblomně.
„Já ti říkám zmlkni ty slepice jedna a koukej mě tu nechat, nebo si z tebe udělám svačinku!“ promluvila jsem jí přímo do hlavy, aniž bych pohnula jen jedinkrát rty.
Madam Fuchsiová (nebo také bordelmamá) v obličeji zbledla, a se jí na povislých tvářích objevil široký úsměv: „Ale jistě, drahoušku, najdu ti nějaký pokoj.“
„Děkuji vám mnohokrát,“ řekla jsem, jak nejsladčeji jsem dovedla.
„Ale teď mě zaveď za tou jeptiškou, která sem přišla přede mnou. A nezkoušej nic vyvést, nebo to s tebou nedopadne vůbec dobře. Utrhnu ti ruce a pak tě hodím do lesa a nechám tě roztrhat vlkama!“ zahučela jsem znovu.
Vím, že jsem to přeháněla, ale chtěla jsem si pořádně užít toho, že zase používám po dlouhých desetiletích své schopnosti. Ale na lidi stačilo se jen podívat a udělali vše, co jsem jen chtěla.
Bordelmamá mě vedla po úzkých schodech nahoru a ukázala na otevřené dveře do jednoho salonku. Mávla jsem rukou, ať zmizí. Slastně jsem nasála vzduch. Jo, byla tam ta jeptiška. Proplížila jsem se do salónku a skryla se v jeho stínech. Okamžitě jsem s nimi splynula a stala jsem se pro všechny v místnosti neviditelná. Jeptiška zrovna vcházela do jednoho z pokojů s nějakým mužem. Byl to pořádný namakanec. Ti mi chutnali nejvíce. Jejich vzdor a jejich tělo, to pro mě bylo největší uspokojení.
Zaklela jsem, když mi zmizeli z očí a kolem zdi jsem se proplížila až k pootevřeným dveřím. Rychle jsem se protáhla jejich škvírou a hned na to je svalovec zavřel. Ani jsem mu to nemusela přikazovat. Viděla jsem jeho vystouplé žíly na vypracovaných pažích. Mlsně jsem si olízla rty.