Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur I

Jsem Siena, upírka, jedna z Posledních. Bývali jsme velký a početný rod, ale lidé a vlkodlaci společně s elfy náš druh skoro vyhubili. Kromě sebe znám jen asi dva další upíry. Nemůžeme se množit mezi sebou a já jediná dokážu tvořit Novorozence. Ale nedělám to. Musíme se prostě snažit přežít, jak jen to půjde. Nesmíme na sebe upoutávat pozornost, je lepší nechat lidi při tom, že nás vyhubili. Ale jednou za sto let se hodí získat nového člena. Většinou si vybírám muže, abych nebyla stále sama.

Přestala jsem vnímat cestu a ocitla jsem se na dobře známém rozcestí. Asi by už bylo na čase přestat slídit v Temném lese. Lidská noha sem sice málo kdy vkročila, ale po těch padesáti letech, kdy jsem lovila jen králíky a všelijakou další havěť, se mi zastesklo po lidské krvi. A po změně prostředí.
Na cestě byl rozcestník. Na ztrouchnivělém dřevě, které pokrýval mech, byly vypáleny dva nápisy: „Město Magnes“ a „Hory elfů“.
Vydala jsem se do hor. Lidé v Magnesu byli známí svou nepohostinností a agresivitou proti mému druhu. Proto jsem se městu raději vyhnula. Raději bych si měla zachovat krk jako Poslední. A jako upírka jsem na sobě měla je úzký kožený korzet. Tím bych upoutala pozornost. Sexy upírky se ale bohužel pro mě vraždily stejně jako všichni ostatní.
Věděla jsem, že k horám by mě to stálo ještě pár dní cesty, kdybych byla člověk. Ale mně stačila jediná noc, abych se dostala do jejich blízkosti. Včera jsem hodovala, takže s dlouhým během by neměl být problém. Ulovila jsem několik kusů vysoké zvěře a vypila z nich veškerou krev. Těla potom zahrabala do země, aby je nikdo nenašel. Takový už byl můj zvyk.
Od rozcestí jsem se jako střela rozběhla po pěšině. Běžela jsem mnohokrát rychleji než jakýkoli člověk. Pro lidské oko byl můj běh prakticky nepostřehnutelný. Asi po dvou hodinách se přede mnou v dálce začaly rýsovat ostré vrcholky hor. Zase jsem se cítila svobodná. Vítr mi v té rychlosti pohazoval vlasy. Lechtal mne na kůži a naplňoval plíce sladkou vůní noci.
Když jsem dorazila k horám, obzor už začínal růžovět. Musela jsem si okamžitě najít nějaký úkryt. Stačil by jeden jediný sluneční paprsek a bylo by po mně. Minimálně by mi nenávratně popálil kůži. V horším případě by ze mě byla hromádka doutnajícího popela. V úbočí jedné z nejbližších hor jsem zahlédla temný otvor. Vřítila jsem se do něho ve chvíli, kdy se slunce prodralo skrz mraky. Oddechovala jsem, na tváři široký úsměv. Rozhlédla jsem se po svém dočasném úkrytu.
Jeskyně páchla zatuchlinou, ale nic v ní nežilo. Byla ale také dostatečně prostorná, hluboká a hrbolatá, aby zabránila slunci proniknout dovnitř. Vybrala jsem si místo s nejčernějším stínem, pěkně za velkým kamenem a stočila se za ním do klubíčka. Má schopnost částečného zmizení se mi hodila, kdyby nějaký člověk přeci jen zabloudil do míst, kde jsem spala. Nenašel by mě, pokud by se neocitl přímo u mě. Ale v hibernaci bych o něm nemusela vědět. Přehodila jsem přes sebe slabý plášť, který jsem nosila složený pod těsným korzetem. Zavřela jsem oči a ponořila jsem se hibernace. Upíří tělo se díky ní zotavovalo z námahy „dne“ teda vlastně noci. A také se tak dal rychle přečkat den, který pro nás plynul neskutečně pomalu. Ale upíři nespí. Jen hibernují.