To jméno nikdy neříkej 13. kapitola - "Na útěku"

Spěšné kroky dvojích nohou se rozléhaly v zdánlivě se do nekonečna táhnoucím prostoru s naléhavou pravidelností, kterou občas narušilo nehezké šplouchnutí následované tlumenými nadávkami. Ušli pěkných pár set metrů, několikrát zabočili a celkem jistě byli ztraceni v labyrintu spletitých, starých šachet kanalizace.

Zvláštní byla surová krása, která je tu obklopovala. Cihlové stěny se klenuly vzhůru a setkávaly se v nízkém stropním oblouku, pečlivě vystavěné zručnýma rukama zedníků. Stavitelé se zhostili práce s nadšením umělce budujícího chrám Boží.
Jana to vnímala s překvapivou ostrostí. Snad proto, že každý krok ji stál nemalé úsilí a tělesné útrapy jí teď jasně ukazovaly, že je naživu. Snažila se bolest ve zlomené ruce i poraněných žebrech brát jako pouhé sdělení těla, že bylo poškozeno. Což věděla, a s čím se momentálně nedalo nic udělat. Dařilo se jí tak nepodlehnout živočišnému strachu o sebe samu.

Daniel ji následoval, svítil si na cestu kouzlem. Mlčel, tvářil se soustředěně a zdál se velice unavený. Co chvíli se po něm ohlížela a kontrolovala ho. Nebyl na tom o nic líp než ona, spíš hůř. Průchod stěnou, jak jí s mdlým úsměvem vysvětlil, bylo kouzlo, za které se platilo obzvlášť velkou porcí životní energie.
Motali se tedy nepoužívaným kanálem jako dvojice největších zoufalců a pokoušeli se dostat k jakémukoliv východu. A nezbývalo jim než doufat, že už tam na ně nebude čekat partička naštvaných Požíračů. Zjišťovala, že má chuť se smát, hystericky a nezadržitelně.

Občas, když šlápla do mělké špinavé vody, která se držela v úžlabině stoky, začala tiše nadávat, občas se sama pro sebe nahlas uchechtla. Stále se to ale snažila udržet aspoň trochu pod kontrolou.

Dostali se ke křižovatce. Od širší šachty, kterou doposud šli, se oddělovaly dvě velmi úzké stoky. Obě se zvedaly do mírného svahu.
Zastavili. Kouzelné světlo se zamihotalo a trochu pohaslo. Sledovala, jak se Danielova ruka s orkamem neovladatelně roztřásla.

„Máš toho dost, co?“ promluvila potichu, a přesto se její hlas v prázdném prostoru zmnožil několikanásobnou ozvěnou. Jakoby tu šeptalo pár neviditelných, ztracených duší.

Zmohl se na lehký úsměv a mírné pokývnutí. Předklonil se, opřel ruce o kolena a snažil se zklidnit svůj rychlý hvízdavý dech. Stěny ty zvuky odrážely posměšně zkreslené.
Konečně se po dlouhé době narovnal a rozhlédl se.

„Jsi na řadě,“ vybídl ji chraplavě a ukázal rukou na větvení cest.

Jasně, minule vybíral on. Lákalo ji držet se hlavní rovné a míň strašidelné stoky, ale pak se vydala doleva, kde se tmavé stíny houpaly a kroutily, jak Daniel pohyboval rukou. Doufala, že se protáhnou touhle úzkou šachtou a dostanou se ven někde ve Stromovce.

Skláněli hlavy a tiskli lokty k tělu, přesto občas Jana drcla bokem do stěny a poraněným tělem se jí rozlila vlna nové silné bolesti.

„ Uh! Au! Doprčic! Fakt šikula,“ hekala co nejtišeji, přesto nebyla schopná statečně mlčet jako Daniel. Kráčel jí v patách, už zase měl problémy získat v tomhle zatuchlém podzemí dost kyslíku a světlo jeho orkamu, dopadající jí na záda, se teď nepřetržitě třáslo tak, že její protáhlý stín před ní tančil ve zvláštním trhavém stylu.

Po dlouhých minutách chůze se vzduch začínal měnit. Do vlhkosti a pachu kanálu se přimísil čerstvý závan zvenčí. Po pár metrech narazili na strmé schodiště. Bez rozmýšlení se k němu vydali a úzkou stoku rádi nechali za sebou.

Vrchol schodiště vyústil do malé odpadky zaházené místnosti, do které dopadalo, přes zamřížované dveře, nažloutlé světlo pouliční lampy.

„Zvenčí cítím jen mokrou trávu a rybinu. Nic nebezpečného,“ sdělovala Danielovi téměř neslyšně. Kdesi vzadu v hlavě si začínala uvědomovat, že unikli. Ještě nebyla schopná vnímat nic víc, než mírné překvapení a nepatrnou úlevu.

Podíval se obezřetně okolo sebe a s nečekanou energií pokročil k mříži, vyhlédl ven a pak na ni zatlačil. Kousek se se zavrzáním pohnula, ale poté ji zarazil silný železný řetěz zajištěný visacím zámkem. Namířil na něj orkamem a řetěz v okamžiku praskl. Byli volní.

Jana ani chvilku neváhala a vyšla ven. Chladný večerní vzduch jí naplnil plíce, voněl deštěm a mokrou zemí. Vdechovala ho opatrně, ale s velkou chutí. Drobné vodní kapky jí smáčely obličej a smývaly napětí předchozích hodin. Z dálky k jejím uším pronikl zvuk aut, tramvají a kdesi nedaleko štěkal pes. Svět se zdál zase docela normálním.

Pohlédla na Daniela a zjistila, že i on se poddává opojení z
čerstvého vzduchu. Stál se zavřenýma očima a třesoucíma se rukama si po obličeji roztíral dešťovou vodu.

Odvrátila se a na tváři se jí objevil šťastný úsměv. Povedlo se to!

Vypadli z toho příšerného baráku a jsou živí!

Rozhlédla se a po chvíli poznala místo, kde se vynořili z kanálu. Už tu kolem několikrát procházela a dokonce se jednou i zvědavě dívala skrz mříž. Byli na bubenečské straně Stromovky, kousek od železničního viaduktu. Znamenalo to, že nejsou ani moc daleko od Opusgumy.

Veškerá radost ji opustila. Výborně, dopřála si okamžik šťastné a nevědomé blaženosti, takže teď se může vrátit do reality. Utekli, našli cestu z kanálu, fajn. Ale kam teď půjdou? K Šedivojovi? K ní? Jestli nejsou Požírači ti největší tupci a hlupáci, a to nejsou, pak už se jich pár prochází jak v Nerudově ulici, tak i před jejím domem. Ne, počkat! Vyrazili si i na procházku do parku. Zachytila povědomý zápach, sice slabounký, ale byl tu.

„Jo, to znamená konec legrácek,“ vylétlo z ní bezděčně.

Šedivoj se na ni zadíval s otázkou v očích.

„Naši drazí Opusgumové se sem blíží,“ objasnila mu s úšklebkem. Byl čas se dát do pohybu.

Problém byl, že se na běh vůbec necítila.

„Nešlo by se nějak přemístit nebo tak?“ zjišťovala spěšně.

„Ne, musím se trochu sebrat, ty to ještě neumíš a oba nás moc daleko nedostanu,“ zamítl Daniel a mračil se na svoje boty, i když hádala, že byl spíš rozzlobený sám na sebe.

„No, běhání taky sežere dost síly. A to nás teď čeká. Nemůžeme to už zdržovat,“ ucedila netrpělivě. Smrad se jim roztahoval za zády. Vítr ho přinášel v nepravidelných poryvech.

Jenom pokrčil rameny a vyrazil. K Janině údivu nasadil docela slušné tempo. Rozeběhla se taky a zjistila, že to sice jde, ale otřesy při každém došlápnutí jí působí pořádnou bolest. Nic to není, nic, jen trocha nepohodlí. Přežije to. Vlastně nejspíš jenom tehdy, pokud nezastaví. Bože, nikdy nebyla dobrá v čemkoliv, co vyžadovalo pohyb rychlejší než chůzi.

*

Mine is not a heart of stone, I am only skin and bone…

Hlavu jí zaplnily útržky její oblíbené písničky, koutkem oka sledovala Daniela vedle ní. Kam běží?

Valium said to me, I'll take you seriously.

Na tramvaj? Kam pojedou? Budou se mít kam schovat? Nejspíš o nich hnusáci ještě nevědí, jinak by jim stejně neutekli.

Many faces at the doorway all hang round.

Labutě na rybníčku měly hlavy zastrčené pod křídly, vznášely se na hladině jako beztvaré bílé balóny. Zná Daniel způsob, jak se dostat do svého domu?

Watch me fighting in the hallway but make no sound.

Ne, už opravdu nemůže!

So I'm standing all alone, and I'm only skin and bone.

Dobře, ještě kousek zvládne. Zvláštní, tramvajová smyčka prochází parkem, jako by byla součástí přírody.

So many faces but they all look out for their own.

Stále cítila ten odporný zápach. Požírači jsou pořád někde za nimi. Nemůžou zastavit.

Why don't you give me some love?

Slyšela, jak Daniel lapá po dechu, zpomalil. Ne, ještě kousek vydrž!

I've taken ship-load of drugs.

Zamířili k tramvajové zastávce. Co když právě tam na ně čekají? Na zastávce ale nikdo nebyl a hrozbu cítila někde za nimi. O hodně silnější než před okamžikem.

I'm so tired of never fixing the pain.

Jede dvanáctka. Jaká je její trasa? Chtějí s ní jet? Daniel zrychlil. Aha, chtějí. Vyběhli po schůdkách a téměř vrazili do sedaček naproti nim. Na jednu z nich se zhroutila a pokoušela se vzpamatovat. Zazněl varovný signál, dveře se zavřely a tramvaj se rozjela.
Daniel se sesunul na sedadlo před ní a hvízdavě dýchal, v obličeji hrozně bledý. Podíval se na ni a pokusil se o úsměv. Oplatila mu znaveným úšklebkem.

...

„Mohls mi to říct,“ vyčetla Danielovi mírně a snažila se dostat z obličeje kvalitně usoukanou pavučinu, kterou tu nikdo neporušil už pěkných pár měsíců či let. Měla zase chuť se smát. Dnešní útěk se vyvíjel opravdu zajímavě. Začal kanálem a vypadalo to, že skončí na půdě. Aspoň, že to tady docela příjemně vonělo.

„Víš, celou dobu jsem si lámala hlavu, jak se k tobě domů dostaneme, měla jsem strach, že nemáme šanci,“ pokračovala dál a sundala jednu pavučinu i z Danielových vlasů.

„Nevěděl jsem, jestli to půjde. Už dlouho jsem to nezkoušel. Popravdě od svého dětství. To jsme prolézali s kamarády půdy a hledali poklady. Všechny byly propojené. Jsem rád, že to tak zůstalo. Jsme nad mým domem.“ Nenechal se výčitkami rozhodit. Dobře už věděl, že Janino reptání je neškodné.

„Takže stačí sejít z půdy a jsme v bezpečí?“ vydechla.

„Nebude to tak snadné,“ zarazil její počínající nadšení, „dům je zabezpečený, musím si chvilku odpočinout a pak se pokusím vytvořit bezpečný průchod,“ mluvil strašně unaveně, projevoval však úpornou snahu zůstat ještě chvíli silný. Kruci, už opravdu potřebují někoho, kdo jim pomůže.

„Fajn, odpočineme si oba,“ souhlasila.

Sesunul se na podlahu a opřel se o velkou truhlu. Zavřel oči a zdálo se, že ani nedýchá. Chtěla ho napodobit, ale nakonec se potichu vydala k nízko posazenému, zaprášenému, kulatému okénku ve štítu. Překročila pár pohozených krámů a opatrně si k němu klekla. Vyhlédla na ztemnělou ulici. Na první pohled se zdálo, že tam nikdo není. Ale stačil okamžik a viděla ho.
Požírač stál mimo dosah světla lamp, ve stínu protějšího domu, nehýbal se, chladné oči upřené na dveře Šedivojova domu. Přejel jí po zádech mráz a instinktivně se odtáhla od okénka. Může ji vidět? Je tam sám? Znovu a ještě opatrněji se podívala ven. Kam až dohlédla, byl klid, liduprázdno a, až na tu jednu, i příšeroprázdno.

Opřela se zády o stěnu vedle okénka a taky zavřela oči. Byla utahaná, jako nikdy v životě. Už neměla sílu na nějaké emoce. Ten venku na ně nepřijde. Může si chvilinku schrupnout, jenom docela malinkou, je tu vlastně docela útulno.

...


Probudil ji tíživý tlak na celém těle a pocit, že se bolestí zblázní. Už zase ji něco přišpendlilo ke stěně, o kterou se opírala. Hnusák je chytil! Jak na ně přišel? Kde je Daniel? Ještě se nestačila docela probrat. Ne, počkat, tohle kouzlo páchlo, ale ne tak nepříjemně, tipla by to na muškáty, ty nikdy neměla ráda. Otevřela oči a setkala se s černým pohledem Šedivoje mladšího a nezdálo se, že by měl radost z toho, že ji vidí. Vůbec vypadal napůl šíleně a hodně naštvaně. A co Daniel? Pokusila se pootočit hlavu, ale nešlo to.

„Co to, vy blázne, děláte?“ zeptala se tiše. Paráda, mluvit může, ale opatrně. Ten venku tam zaručeně ještě je.

Přistoupil k ní o něco blíž a namířil na ni orkamem. Aha, tak na jeho ruce ho tenkrát viděla.

„Mlčte!“ přikázal jí hlasitě.

Trouba, všechno zkazí. „Vy buďte tiše. Tam venku je jeden Požírač a doteď neví, že tu jsme. Teda, jestli vy nejste…,“ nedořekla. Zmocnil se jí strach. Co když ho dostali? Ne, poznala by to. Určitě by to poznala.

„Snažili jste se vloupat do domu, vy a tamten, ten muž, co vypadá jako, co se vydává za…“ Marek skutečně ztišil hlas, ale stejně mu z něj byla znát zlost, ale i trochu nejistota.

„Vašeho otce. Ježíš, to je váš otec! A dost těžko jsme mohli projít hlavním vchodem, když tam hlídá ten hnusák,“ měla toho dost.

Jasně chápala, že tohle není ideální setkání po tom, co pět let pokládal svého rodiče za mrtvého, ale takhle vyvádět nemusí.

Přebíhal pohledem od ní k místu, kde byl, stejně jako ona, zadržen Daniel. Viditelně váhal, přesto kouzlo nezrušil.

„Jsem to opravdu já, Marku, věř jí, když nechceš věřit mně,“ ozval se tichý a unavený hlas.

„Proč bych měl, může být omámená Jménem, stejně jako ty, jestli jsi opravdu ten, za kterého se vydáváš,“ trval na svém junior.

Tohle vypadalo na dlouho.

„Hele, můžeme tu diskutovat třeba celou noc, ale nemohl byste mně udělat laskavost. Povolte ten stisk, mám zlomenou ruku a tohle jí fakt nedělá dobře,“

Neudělal to. Chvilku se sice zdálo, že o tom uvažuje, ale pak se znovu otočil na otce.

„Co ode mne chcete? Proč jste se pokusili dostat do domu?“ vyptával se.

„Potřebujeme útočiště, Marku. Bezpečné místo, abychom mohli přijít na to, jak Požírače zničit,“ Daniel se pokoušel o klidný tón, ale i jemu se do něj vkrádala netrpělivost.

„Můžeš lhát,“ poznamenal Marek.

„Nejsme pod vlivem. Nikdy bych se od nich nenechala ovládnout! A nenechala bych Daniela, aby ho ovládli. Ne znovu. Jsou to odporné příšery, chápete? Utekli jsme a máme toho všeho plné zuby, jestli tu budeme vyvádět dlouho, nakonec na nás ten venku přijde. Běžte a podívejte se na toho fešáka!“ Jana cítila, že se jí zase zmocňuje zlost. Byli už kousek od záchrany a teď čelí takové hloupé překážce. Zapomněla, že Marek je tak nedůvěřivý.

Nepohnul se. „Co to máte s očima?“ zeptal se znechuceně.

Paráda, ještě tohle.

„To abych tě lépe viděla, Karkulko!“ odsekla.

Odměnil se jí silnějším tlakem. Bolestně hekla, jen tak tak se udržela, aby nevykřikla.

„Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že bys byl schopen krutosti!“ ozval se Daniel a v jeho hlasu bylo znát, že je rozzlobený.

I Marek byl zjevně ze svého počínání překvapený. Povolil tlak a popošel k okénku.

„Nikoho nevidím,“ oznámil po chvilce a přešel zpátky před Janu.

„Je tam, je ve tmě, jasně, že nebude stát pod lampou. Víte co, rozhodněte se, Marku. Už jednou jste mi uvěřil, zkuste to znova. Copak je vám jedno, že se vám vrátil táta? Nemáte ani trochu radost? Prožil si toho dost, nepotřebuje se válet na půdě vlastního domu. Seberte odvahu a riskněte to!“

Jana použila malinko, ale opravdu nepatrně, svého světla. Půda se na okamžik zalila slabou září. Taky riskovala. Jestli tohle Požírač uvidí, nebo nějak vycítí, je po nich.

Marek světelný efekt zaznamenal a zmateně se střídavě díval na ni a na Daniela.

„Jsou to bytosti z temnot. Žádná z nich by tohle nedokázala, prosím, věřte nám.“

Dlouho se na ni mlčky díval, v očích měl touhu uvěřit a zároveň strach. Pak, přesně poznala ten okamžik, se rozhodl. Pomalu spustil ruku s orkamem. Síla, která je držela v nehybnosti, zmizela.