Diagnóza

Zařekla jsem se, že dnes nepůjdu spát. Strávím noc na mrňavé židličce, v nočním polosvětle a tichu proloženém cinkání vozíku s lékovkami a občasným pláčem. Čtu si a někdy prohodím pár nijakých slov s druhou maminou, která tu má menší dcerku než já.
„Běžte si lehnout,“ nabádá mě sestřička, když přichází vyměnit kapačku.
Slíbím, že půjdu, nicméně dál louskám téměř nečitelná písmenka. Nechci pryč. Po tom všem nemám sílu ležet v prázdném pokojíku, tolik metrů daleko. Raději dcerce opatrně odhrnu vlasy s čela. Potí se. To je po operaci normální.
„Říkal, že přijde s výsledky, nevím, jak to dopadlo, zavolám,“ poslouchám už několikátý telefonát, obsahově tentýž, jen paniky v hlase mé spolunocležnice přibývá.
Pozoruji její dcerku, zdolává horu polštáře, spokojená, že může být tak dlouho vzhůru, že ji máma co chvíli chová. Obvaz na bradě jí nevadí, neví, co skrývá.
„Vy to máte dobré, že ano. Už to víte,“ vytrhne mě ze zamyšlení.
Nasadím lehký úsměv.
„Ano, je to dobré. Je nezhoubný,“ odpovídám, a umlčuji v hlavě myšlenky na vše ostatní, na výrazy lékařů, úlevné i ustarané zároveň. Na nevyřčené odpovědi na nevyřčené dotazy.
Žena pokračuje v hovoru, nahlas vyslovuje vše, co já omílala v duchu do dnešního odpoledne. Poslouchám a mlčím. Potřebuje posluchače, ne planou utěšitelku.

***
Primář má zvláštní obličej, stále se usmívá. Asi je to nějaká křeč, obrana proto tomu, jaké nosí zprávy. Teď se zdá, že se usmívá doopravdy. Vidím tu úlevu, to zaujetí pro budoucí řešení, tu naději, kterou tuší kdesi v budoucnosti. Ona vidí jen bolest.
Pláče, zlobí se na něj, nechápe, že tohle zlo, mohlo být ještě zlejší. Odejde a spustí se lavina telefonátů. Další pláč, další slova, roznášení bolest dál, tam kamsi, kde také čekali s hrůzou i nadějí. Nakonec se splnilo obojí.
Beru si od ní dcerku, aby se mohla na chvíli posadit a dál plakat.
„Nechápu, že mi to mohl tak klidně říct! On se dokonce smál! Rozpadá se jí čelist, nádor je nezhoubný, ale budou jí muset dělat plastiku kosti, jak často, když ta kost pořád roste? Prý to nezasáhne nic jiného, ale vždyť je to holka, co když bude mýt znetvořený obličej. Copak to můžeme zvládnout?“ hrne se z ní příval otázek, děsů a zoufalství.
„Zvládnete. Musíte. Vy musíte být silní, abyste jí k něčemu byli,“ promlouvám důrazně, tak jak jsem i sobě přikázala.

Dívat se jen pár kroků před sebe a nezvedat pohled k horám před sebou.