ČÁROVÝ KÓD 3. Kapitola:

Stojím na kraji mostu a pozoruju západ hořícího slunce. Přijde mi okouzlující a neskutečný, jako by nepatřil do tohoto světa.
Jedna moje slza skane na ocelové zábradlí. Nechci plakat, dělán to nerada. Poukazuje to na lidskou slabost, ale já nejsem slaboch. Nemůžu být.
Nemám rodiče, to mě milovali před dvěma lety, když jsem baly krásná, milá a hodné holčička s nevinnými blonďatými cůpky.
To bylo před tisící lety.
Po mých patnáctinách se vše změnilo. Jednou večer jsem se pořádně chytla s tátou a v nečekaném přívalu bolesti jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se až v nemocnici. Doktoři řekli, že to byl jen malý záchvat z rozrušení a bez jakéhokoliv otálení mě pustili domů. Zachumlaná do deky a zavřená v pokoji jsem sama doma strávila něco přes týden. Pomalu jsem zpozorovala, jak se mé tělo i já měním.
Zrudly mi vlasy a zezelenaly mi oči, neuvěřitelně jsem zeštíhlela a můj pohled se stal opovážlivějším a výsměšnějším.
Už mě nebavilo kreslit zamilované obrázky a plkat z ostatníma holkama. Chtěla jsem dobrodružství a můj adrenalin ve mě řval jako pominutý, chtěl ven.
Teď jsem proměněná k nepoznání. Jsem sarkastická osůbka, která je pořád naštvaná, mrzutá a velmi ironická se suchým humerem.
Na mostu nejsem sama, kousek ode mě stojí různé objímající se a líbající se páry, jenž jsou určitě starší než já. Po tváři se mi koulí další slza. Otřu si ji do rukávu mikiny a popotáhnu.
Poslední hřejivé paprsky slunce mizí za třpytivým obzorem a já si přeju neobvyklé přání: ,,Ať mě někdo miluje." Vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo. Většinou si přeju svobodu nebo něčí smrt a to jen v případech, kdy jsem hodně naštvaná na určitou osobu.
Chvíli ještě jen tak stojím a tupě zírám na ploužící se vodu. To mi jde ze všeho nejlíp, jen se zadívat na něco a opustit své chmurné myšlenky.
Musím tady vypadat jako nehorázný kretén.
Konečně se vzpamatuju, odlepím se od rezavého zábradlí a jdu pomalu domů. Není kam spěchat, stejně mě tam nikdo nečeká.
Po cestě míjím spoustu lidí, kteří spěchají z práce domů, za svou rodinou.
Mladí lidé, pod dvacet let, moc nechodí ven, hlavně ne večer, protože je velmi vysoká pravděpodobnost, že vás unesou a v nejlepším případě prodají někomu bohatému a ten si s vámi může dělat, co chce. V tom horším případě vás zabijí a nechají vás bezohledně ležet u cesty v chudých čtvrtích, kde se někteří chudáci živí jako uklízeči mrtvol.
Jen tento rok nám ze třídy zmizeli dva kluci a tři dívky. Jedna z nich byla moje kamarádka. Jmenovala se Rutty. Byla to věčná optimistka a její oči se pořád smály. Tři dny po jejím zmizení ji našli odhozenou v popelnici. Její oči byly vyhaslé, bez jakéhokoliv veselého světélka, bez života.
Vytiskli to v novinách.
Nikdy na to nezapomenu. Někdy mě její hnědé oči straší ve snech.
Od mých třináctin opustilo náš třídní kolektiv celkem jedenáct dětí a čtyři učitelé, polovina jich je už mrtvá. Někteří byli využiti na pokusné experimenty a někteří jsou u někoho bohatého.
Lidé na ulici jdou co nejvíc přitisknutí ke zdi nějakého domu a dívají se do země. Na ulicích vládne strach a hrobové ticho. Nikdo se už nepokouší protestovat proti organizaci Lovců, všechna demonstrace byly velmi brutálně potlačeny, většina lidí, kteří se účastnili alespoň jedné z nich byli zabiti.
Kam toto město spěje?
Zajedu si prsty do vlasů, vymotám z nich svou gumičky a rozpletu si cop. Vydržel hodně dlouhou dobu.
Za mnou slyším nějaké sprosté pokřikování a pískání. Ohlédnu se a moje srdce jednou vynechá. Rychle se otočím a trochu zrychlím, ale ne moc, kdybych začala utíkat, tak by si možná mysleli, že jsem je poznala.
Jsou to tři chlapi, na které jsem včera v noci mířila pistolí, je mezi nimi i informátor.
Znovu se ohlédnu a zjistím, že pískají na mě. Ještě trochu přidám.
Chvíli se nic neděje, ztichli. Což je nezvyklé, ale kašlu na to. Najednou mě jeden z nich ovine ruce kolem pasu a sevře mě v ohromném stisku. Málem vyskočím z kůže, mám co dělat, abych nezačala křičet. Z krku mi vyjde jen zděšené vyjeknutí. Chlapi se začnou smát a jeden z nich, má tmavé vlasy, mě chytí za bradu a násilně mi otáčí hlavu.
Cloumám sebou jako pominutá. Praštím toho, co stojí za mnou a drží mě do lýtka pěstí. Nic to s ním nedělá, ale následek je, že mi ten třetí chytí ruce a jedno zápěstí mi bolestivě zkroutí.
„Co ode mě chcete, neznám vás!“ konečně vykřiknu a ustrašeně se dívám do očí toho s hnědými vlasy.
„Je to ona, Uriko?“ zeptá se ten za mnou. Hnědovlasý nejdřív chce kývnou, ale v poslední chvíli se zarazí. Nejspíš si všiml, že nemám zelené oči.
Díky bohu, že mám kontaktní čočky.
„Není, ta včera měla zelený voči.“ houkne na své kumpány a pustí mou bradu. Okamžitě skloním hlavu a zkoumám, jestli bych nějakým způsobem mohla vytáhnou malý nožík, co mám v botě. Jasně, jsem divná, chodím po ulicích ozbrojená. Jenže jsem si na něj už hodně zvykla a skoro vždy ho mám u sebe, teda včetně školy.
„Prosím, nechte mě jít.“ jsem zoufalá, oni mě nenechají jen tak odejít. Rozhodně to nejsou gentlemani.
Bože, proč se sakra bojím? Nikdy jsem se tak nebála. Ani se jim tady nemůžu pořádně bránit. Pokud bych se chtěla v nejhorším případě proměnit, tak upoutám pozornost snad poloviny města a určitě by to bylo v novinách. Musela bych pryč.
„Tak co s ní? Já ji rozhodně nepustím, když jsme si ji chytli, tak si s ní i můžeme něco pěknýho užít.“ konstatuje ten za mnou a přejede mi rukou po břichu až ke krku. Celá se otřesu. Vrazí mi nos mezi krk a klíční kost. Nabere do nosu vzduch.
„Krásně voní.“ řekne.
Jsou to prasata. Úchyláci.
Prosebně hledám na ulici jakoukoli spřízněnou dušičku, ale všichni se vyhýbají mému pohledu. Mají strach z toho, že jim něco udělají.
„Ale co potom s ní chceš udělat?“ zeptá se Uriko. „Nemůžem ji tu potom nechat, ještě by to na nás práskla. Si debil, Rete.“ ucedí skrz zuby, ale nezdá se, že by mu přítelův nápad vadil. Chytí mě kolem boků a přitáhne si mě k sobě. Retovi se to očividně nelíbí, ale nemůže s tím nic dělat. Urik si ke mně taky přičichne a usměje se.
„Měl jsi pravdu, fakt voní.“
Tak jo, to stačí. Musím pryč. Ti hnusáci mě chtějí znásilnit. Za celou to dobu, co si ke mně čichali, jako bych byla nějaká droga jsem sebou házela, ale oni jsou v přesile.
Urik na chvíli nedává pozor, protože je nanejvýš zaneprázdněn mým očicháváním a tak toho využiju. Trochu jinak se postavím a vrazím mu loket do břicha. Urik zaúpí a pustí mě. Na nic nečekám a rozeběhnu se nejbližší uličkou pryč. Jsem ale moc pomalá. Ani ne po deseti metrech mě něco tupého zasahuje do ucha, zamlží se mě před očima a neodvratně padám k zemi.
Dohajzlu.
Něčí chladné ruce mi zakrývají oči, další pár rukou mě chytá za ruce a poslední za nohy. Jako pytel brambor.
Nevím, kam mě nesou, jediné, co vidím, je noční nebe.
Nemá cenu křičet, stejně nikdo nepřijde. Až se mnou budou hotoví, tak mě zabijou. Nechají mě ležet někde na ulici a pak mě možná někdo najde. Možná.
Najednou mě všechny ruce pouští, následuje sekundový stav beztíže a pak náraz na tvrdý beton. Snažím se vhrabat na nohy a bezhlavě utíkat, ale tvrdý kopanec do žeber mě sráží k zemi. Urik si mi sedne na břicho a pozorně si mě prohlíží. Vpíjí se mi do očí. Snažím se zvednou, ale je těžký jako slon.
Popadne mě za okraj halenky a prudce mi ji vyhrne vzhůru. Začnu ječet.
Zaútočím na něj nehty, ale ještě něž se k němu mé prsty dostanou, tak mě chytí Reto za zápěstí, násilně mi je dá za hlavu a přiklekne mi je. Vykřiknu. Bolí to. Doslova mi drtí ruku. Jsem jako ukřižovaná.
Urik si zatím náramně užívá s mým hrudníkem a Reto mi zacpe nos. Nechci se nadechnout pusou. Co mi chce udělat?
Něčí další ruce mi sjíždí po stehnech a rozepínají mi kalhoty.
Už mám mžitky před očima. Musím se nadechnou. Jakmile otevřu ústa, abych e pořádně nadechla, tak mi Reto narve svůj jazyk skoro až do krku a začne mě nechutně líbat.
Prohnu se v zádech.
Z očí se mi řinou slzy velké jako hrachy.
BOŽE, POMOC!!
Kalhoty jsou skoro dole. Kopu nohama, abych znesnadnila jejich stahování.
Necítím ruce.
Bojím se. Nikdy v životě jsem se tak nebála.
Chci pryč.
POMOC! ječím v hlavě, zatím, co mě to tři osahávají a nesmírně se u toho nejspíš baví.
Kdo z nich bude chtít být první.
Pomozte!
Kdokoli!
Už je mi to jedno…
Kalhoty mám shrnuté až ke kotníkům. Na nahé kůži mě studí chladný večerní větřík a beton.
Když si myslím, že zažiju nejhorší noc svého života, tak něco uslyším. Rychlé blížící se kroky.
Reto zvedne hlavu a chce zakřičet, ale něco ho chytí pod krkem a mrští jím o protější zeď. Okamžitě začnu kašlat a vyplivovat všechny chlapovy sliny.
„Reto!“ zařve Urik a zvedne se, aby šel příteli na pomoc.
„Vy hajzlové!“ zařve někdo a odkopne ode mě třetího z trojlístku. Mé nohy jsou volné. Schoulím se do klubíčka snažím si natáhnout svoje kalhoty a pořád brečím.
Když si zapínám poslední knoflík na riflích, tak se nade mnou objeví Urik. Chytí mě pod krkem a táhne mě pryč.
Už je to tu zase, zase ztrácím potřebný kyslík.
„Pusť ji, ty kreténe!“ zařve neznámý, co se mi pokouší pomoct. Nevidím ho ostře, jen jako černou postavu s kapucí na hlavě.
„Nepomůžeš jí. Reto! Devine! Zabte ho!“ přikazuje Urik a tiskne si mě k tělu. Jsem jeho ochranný štít.
Vidím mlhavě. Všude je mlha.
Slyším dvě tupé rány a pár vzteklých nadávek, ale všechno mi splývá do jednoho divného zvuku.
Tak tohle je smrt? Nechci se s ní ještě seznámit, na to jsem ještě moc mladá.
Přede mnou se něco zaleskne. Už musím být hodně mimo.
Urik zařve jako poraněný lev a pustí mě ze sevření. Dopadnu na tvrdou zem a snažím se popadnout dech. Zrak se mi pomalu ostří.
Otřásají se mnou bolestné vzlyky.
Někdo mi položí teplou ruku a rameno a já po něm instinktivně vystartuju nehty. Chytí mě za zápěstí a něco mi říká. Nic neslyším. Úpím jako zraněná šelma.
Chtěli mě znásilnit!
BOŽE!
Proč? Psychopatští kreténi!
„To je v pořádku, nechci ti ublížit, už je všechno v pohodě…“ uklidňuje mě tichý hlas. Znám ho, ale nedokážu ho zařadit. Zvlášť ne po tomhle.
Bere mě do náručí a já svému zachránci zabořím hlavu do černé mikiny.
Zvedne mě ze země a někam mě nese.
Je mi jedno kam, hlavně, že odsud.

***