Archanděl - Okřídlený mstitel: 5. Kapitola:

Po týdnu dlouhého a ustavičného ležení se konečně R´Hien mohla postavit na vlastí nohy.
Služebné jí pomohly do dlouhých světle růžových šatů s dlouhým ozdobným rukávem a šerpou. Spokojeně se protáhla a zamířila na chodbu. Otec ji chtěl vidět, což se poslední dobou moc nestávalo.
Šla pomalu. Noha ji ještě trochu bolela. Po pár minutách konečně stanula před dvoukřídlými dveřmi otcovy pracovny. Trochu ji bolestivě pocukávalo v koleni. Pořádně se do nich opřela a vešla dovnitř. V předmístnosti ji uvítal David, otcův komorník.
Byl to vyhublý starý mužík v pokročilém věku, vlasy už mu skoro slezly, ale ty co mu ještě zbyly se pyšnily stařeckou a moudrou šedí. Jeho hluboké zelenomodré oči na ni láskyplně hleděly a hledaly každičkou chybičku, kterou by mohl opravit na jejím vzhledu.
,,Konečně je ti líp, má drahá.“ David nehleděl na správná oslovení. Sloužil u královského dvora strašně dlouho takže ho R´Hien pokládala spíše jako svého dědečka než jako sluhu. Vždy když něco jako malá provedl a on ji u toho přistihl tak ji jen přísně pokáral a nechal si to pro sebe.
,,Ahoj Davide, díky Bohům je mi už o hodně lépe.“ zašveholila a objala starého přítele.
,,Otec už tě očekává.“ Prohlásil a prohlédl si ji ,,Bradu pěkně nahoru, ty neposedné vlasy si zastrč hezky za ucho, uhlaď si šaty a můžeš jít dítě.“ napomenul ji jemně. Provedla přesně to oč ji David žádal a opřela se o druhé dvoukřídlé dveře. Tentokrát byly lehčí.
,,Děkuju.“ Zašeptala ještě a pak ji druhá místnost pohltila. Ocitla se v otcově pracovně, nebyla tady už hodně dlouho. Stěny pokrývalo tmavé smrkové dřevo a obrazy orámované stejným dřevem. Byly na nich vyobrazeny portréty všech králů a královen co kdy vládli. Na zdi naproti dveřím vysel portrét Nowana – krále lidské říše – jeho manželky s jeho dcerkou - R´Hien. Pod obrazem byl opřený další, ale zakrytý černou látkou, kterou R´Hien nikdy nesměla nadzvednout a podívat se na obraz
Přímo naproti ní seděl za svým stolem její otec, samotný král lidské říše. R´Hien po něm nepodědila nic, on měl černé vlasy a stejně tak i oči. Korunu měl ledabyle nasazenou, padala mu trochu z hlavy na pravou stranu. Zvedl hlavu a usmál se na ni.
,,Tady jsi zlatíčko.“ R´Hien udělala malé pukrle ,,Chtěl bych ti někoho představit.“ Pokračoval. Z křesla před otcovým stolem vstal nějaký mladý muž, kterého ještě nikdy neviděla.
Jeho oblečení mělo tmavomodrou barvu což naznačovalo, že je ze severu. Cizinec byl snad o hlavu, ne-li víc nižší než ona, byl zavalité postavy rozmazleného fracka, jenž ještě nikdy nedržel meč v ruce, snad jen na rytířských přehlídkách. Jeho světlomodrá prasečí očka mu z poloviny zakrývaly blonďaté vlasy střižené podle kastrolu.
Vypadal odporně, jako horský skřet a to žádného ještě neviděla, ale dovedla si představit, že v porovnáním s tímto mladíkem museli skřeti vypadat velmi půvabně. Doufám, že v jeho blízkosti nebudu muset zůstat moc dlouho, pomyslela si R´Hien.
,,Toto je Sagres, syn mého dávného přítele , hraběte Juliána z Ricatty. Doufám, že si budete rozumět.“ Představil jej otec a Sagres se přesunul ke R´Hien a políbil jí ruku. Jeho prsty byly doslova slizké jako hadí a rty studené jako led. Nepatrně se otřásla. Měla co dělat, aby neodtáhla ruku z jeho dosahu.
,,Princezno, bude mi ctí stát po Vašem boku jako Váš manžel.“ Zachrochtal Sagres a napřímil se.R´Hien mu vytrhla ruku ze sevření a couvla o dobré dva kroku dozadu.
,,U Bohů, to si ze mě děláte prdel.“ Ujelo jí samým rozrušením. Otec se při vyslovení posledního slova otřásl a zaškaredil se.
,,R´Hien, uklidni se, takhle princezna nemluví..“ napomenul ji a pokračoval ,,Tak to v naší rodině chodí už po generace a ani ty nebudeš výjimkou.“ Snažil se ji uklidnit, ale jaksi to nešlo.
,,Tak po generace? Ne otče, ty jsi byl výjimka, ty sis vzal mou matku z lásky a ty víš, že to moc dobře vím.“ Zaúpěla R´Hien a začala chodit po místnosti s rukama v bok. Její otec ji úzkostlivě pozoroval. Věděla až moc dobře, že téma o jeho nedávno zesnulé ženě jej rozruší. Nebo si to alespoň myslela.
,,No není to tak?“ zaječela a podívala se na něj ,,Tys mohl být výjimkou, ale mě, vlastní dceru a dědičku trůnu nutíš do sňatku s takovýmhle PRASETEM, jako je on.“ Zavřeštěla hystericky a chtěla v svém výkladu ještě pokračovat, ale otec ji přerušil. Celý brunátněl vzteky.
,,TAK A DOST!!“ zahřímal a praštil pěstí do desky stolu ,,nebudeš do toho zatahovat Amalu a ani mě, toto je mé konečné rozhodnutí. Tečka. Je to jasné?“ zabručel. R´Hien jen seděla v křesle jako uzlíček nervů a čirého neštěstí a vzlykala. Myslela si, že ji otec miluje, ale zmýlila se a to hodně. Kdyby ji miloval, tak by ji nenutil to ničeho takového.
,,Myslela jsem, že jsi ji miloval.“ Špitla skoro neslyšně skrz látku svých oblíbených šatů.
,,Cože?“
,,Myslela jsem, že jsi ji miloval a že miluješ i mě. Ale já jsem jen šachová figurka, se kterou hraješ svůj tah. Ty jsi maminku nemiloval, protože, kdyby ano tak mě do toho nenutíš!!“ zajíkla se, prudce vstala a vyběhla ze dveří do předpokoje, kde se ji David snažil zastavit a uklidnit. Ona ale kašlala úplně na všechno, kašlala na svou nohu, jenž ji ukrutně bolela, kašlala na to, že ji otec volá, aby přišla zpět, prostě jen běžela jak nejrychleji dovedla o patro níž, kde věděla, že najde útěchu v podobě Elejny.
Nehleděla na cestu, znala ji až moc dobře. O patro níž se scházely s Elejnou už hodnou chvíli, dokázala by tam trefit i poslepu a z jakéhokoliv místa na hradě.
Elejnini rodiče nebyli bohatí, vlastně už ani nebyli. Matka jí zemřela při porodu a její otec byl vojákem v první linii, který zachránil zase
R´Hieninu otci nesčetněkrát život. Otec ho chtěl mnohokrát povýšit, ale on vždy odmítl. Svou jedinou dceru naučil už jako malou střílet z luku a trochu i sebeobranu. R´Hien jí vždy záviděla její volný a jednoduchý život. Jediné, co věděla o Elejnině rodině se R´Hien dozvěděla od otce, protože její přítelkyně o tom nikdy nechtěla mluvit. Před pěti lety, když Elejně zemřel otec ji Nowan jmenoval
R´Hieninou osobní stráží.
Ze začátku si neměly co říct, ale postupem času se z nich staly dobré přítelkyně, teď byly jako sestry. Jedna dobře vychovaná, uhlazená a ustrašená, bez matky a druhá nebezpečná, krásná, chladná a bez obou rodičů. Společně se částečně doplňovaly.
Seběhla po schodech, zahnula doleva a běžela dál. Slzy se jí z očí jen řinuly. Jak to někdo může udělat a k tomu ještě vlastní dceři?
Míjelo ji pár lidí, nejspíš sloužící, protože když kolem nich proběhla tak se uklonili a zamumlali: ,,Dobrý den, princezno.“
Zahnula doprava a řítila se jako střela chodbou, kde nikdo nebyl, alespoň nikoho neviděla.
Do někoho vrazila, myslela si, že je to Elejna a chtěla ji obejmout. Kdo jiný by tam taky byl? Ale ta osoba, za kterou pokládala Elejnu měla tvrdší hruď, takovou vypracovanější a hlavně měla širší boky, ze kterých vyčnívaly žebra.
Ustrašeně couvla, popotáhla a utřela si oči. Opatrně vzhlédla a bála se, co uvidí.
Před ní stál ten elf, jehož před týdnem našly v lese při projížďce na koních. Z kamennou tváří se na ni díval a ona mu hrdinsky pohled oplácela. Celý týden se zajímala jak mu je, ale teď, když jej viděla jek před ní stojí bez sebemenšího náznaku slabosti nebo strach, tak se začala bát.
Tradovalo se, že elfové cvičí své děti bojovat způsobem, který by obyčejného smrtelníka zabil. Z milované, půvabné a mírumilovné rasy lesních elfů se vyvinuli krvelační zabijáci, co svou zem střeží jako oko v hlavě. Malé děti se dokonce strašily, že si pro ně přijde elf a sní je.
Nevěděla co má dělat. Má křičet? Utíkat? Co když ji zabije?
Chtěla vykřiknout Elejnino jméno, ale něž se stačila nedechnout tak k ní přiskočil a zakryl jí dlaní ústa. Jeho ruka byla teplá a na omak jemná. Vyděšeně vytřeštila oči a čekala, co se bude dít. Srdce měla až v krku a rozklepala se jí kolena.
,,Nekřič.“ Zašeptal a názorně si přitiskl ukazováček na sněhově bílé rty ,,Nechci ti ublížit.“
Byl jako socha z bílého mramoru z pod rukou nějakého mistrovského umělce. Krásný, chladný,… smutný?
R´Hien kývla na srozuměnou. Zaslechla z vedlejší chodby, do které chtěla zabočit tlumený rozhořčený hlas. To je nejspíš Elejna, zaradovala se R´Hien. Měl alespoň chabou naději, že jí nic neudělá.
Elf to taky slyšel, otočil se po zvuku a znovu na ni.
,,Slibuješ?“ otázal se naléhavě, nikoli ustrašeně. Znovu kývla hlavou a on ji pustil, to ale neměl dělat.
,,ELEJNO, TADY!“ zakřičela z plných plic R´Hien a instinktivně ustoupila dozadu. Elf se na ni ukřivděně podíval, něco zadrmolil a nejspíš to nebylo nic lichotivého. Snažila se na něj nedívat, sledovala je n jeho bosé nohy.
Právě v ten okamžik se z chodby neslyšně vyřítila Elejna, když spatřila to, co hledala rozeběhla se ještě rychleji. Na nic nečekala, neváhala, odrazila se a chtěla skočit elfovi na záda, aby jej vyvedla z rovnováhy. On jen o půl kroku ustoupil do strany a ona jej minula. Přistála na všech čtyřech otočená směrem k němu. Naštvaně sykla a znovu zaútočila.
,,R´Hien běž odsud!“ křikla na ni Elejna těsně před tím než chtěla elfa praštit pěstí do obličeje. Ten se ale jejím přesným ranám jen vyhýbal a ne a ne zaútočit.
Nevypadal, že by byl v kondici, vyhýbal se pomalu a trhaně, ale možná se to mohlo přičíst jeho četným ranám. Celkem ji zajímalo, co se mu stalo.
,,Jak už jsem řekl tady té, nechci vám ublížit. Nechte mě svobodně odejít a já přísahám, že nic nikomu nevyvedu.“ Řekl jim klidným a příjemným hlasem a aby ji ujistil, že nelže zvedl obě ruce před sebe.
,,Proč jsi opustil pokoj?“ zeptala se Elejna a pravou rukou sjela k rukojeti svého nože. Neodpověděl. R´Hien už mezitím zmizela a z nejbližšího rohu je sledovala.
,,Tímhle chováním si mě nezískáš na svou stranu a věř mi, já tě buď na tvůj pokoj odvedu a nebo tě tam odvleču v zubech. Vyber si.“ Řekla.
,,Domnívám se, že ti ani v jedné možnosti nevyhovím.“ Prohlásil chladně a krátce zkřížil ruce na prsou. Jeho hlas změnil zabarvení, teď byl ostrý jako břitva.
Elejna si ho pořádně prohlédla a začala zvažovat své šance. Byl sice vysoký a samý sval, ale nemohl se zase tak brzo probudit, aby byl takhle fit. Jak je možné, že vůbec chodí? Vždyť ležel tak dlouho ve sněhu bez jakékoli potravy.
Pak si toho všimla.
Ano, teď.
Pravou ruku neudržel dlouho skrčenou a nepatrně mu v ní cukalo, pravděpodobně se to snažil skrýt. Schválně jestli ještě něco skrývá? pomyslela si Elejna.
,,Milej, zlatej, vybral sis tu špatnou a bolestivou možnost.“ Prohlásila a vyrazila. Chtěla to co nejrychleji skončit, prostě ho pořádně praštit do spánku a odvléct ho do pokoje a tam ho zamknou. Nešlo to, jakémukoli jejímu útoku se lehce vyhýbal. Podcenila ho. Nasměrovala svou pěst na jeho hrudník, tentokrát její útok chytil a trhl s ní dopředu.
,,Promiň.“ Zašeptal najednou. Nechápala, ale pak jí to došlo. V protisměru s jejím pádem vyslal nataženou dlaň a praštil ji přímo do nosu. Neodvratně začala padat dozadu. Bolelo to jako čert, ale díky Bohům jí nic nezlomil.
Ještě za pádu ji stačil chytit kolem krku a něco jí položil na krk. Bylo to studené. Automaticky ztuhla a zaťala ruče v pěsti. Zamžourala na svůj krk, přímo na krční tepnu jí položil její vlastní nůž. Jak to sakra udělal? Jak ji mohl porazit jen jednou rukou? Nemohl být straší než ona.
Trénovala skoro celý život a on ji porazil během pár minut a jen jednou rukou!
,,Tím, že mi prořízneš hrdlo nic nezískáš, ale jestli tě to uspokojí, tak do toho:“ řekla nevzrušeně.
,,Máš odvahu, nebojíš se smrti pohlédnou do očí.“ Zašeptal jí do ucha. Přeběhl jí mráz po zádech. Cítila jeho dech na krku ,,Většina lidí se jí bojí. Pro ty ne?“ zeptal se a trochu povolil stisk, aby mohla promluvit.
,,Jsem tak vycvičena.“
,,Takže ti ta malá ubrečená holka stačí za smrt?“
,,Ty ani nemáš ponětí, kdo ona je!“ zasyčela na něj.
,,Myslíš si, že jsem slepý? Je z královské krve, potomek všemocného krále Nowana. Chlápka, kterého bych nejradši zabil pro svého přítele, ale víš co, já to neudělám. Nechci mu brát to potěšení.“ Řekl smrtonosným hlasem, přehodil si v ruce nůž a mrštil jím o zem. Nůž se zabodl do podlahy přímo dokonale a začal kmitat. Pustil ji a chtěl jít pryč.
,,Ale jsem to já, kdo žebrá o blízkou smrt, ať už bolestivou nebo ne. A víš co je na tom všem nejlepší? Ona nepřijde, to proto je tak krutá.“ vzdechl, otočil se zády k ní a mířil pryč. Nechápala to.
,,Kam jdeš?“ chtěla vědět.
,,Tam, kam jsi mě chtěla odtáhnou v zubech.“ Řekl a ani se neotočil.
,,Jak se jmenuješ?“ zavolala za ním. Konečně se otočil.
,,Prozatím mi neříkej nijak, Elejno..“ Zašeptal posmutněle. Podíval se jí do očí. Doslova ji ohromil, teď ji nezajímalo, jek zjistil její jméno. Ještě pozorněji si ho prohlédla.
Jeho mladou a milou tvář lemovaly dlouhé hnědé vlasy, za které by se nemusela stydět ani dívka. Na jedné straně si je zastrčil za ucho s kruhovou náušnicí, té si předtím nevšimla. Díval se na ni chrpově modrýma očima, klidnýma, ale plnýma smutku, bolesti a utrpení. Díval se na ni úplně stejně, jak se ona dívala na lidi před pěti lety, když jí zemřel otec. Ten pohled znala až moc dobře.
Toporně se jí uklonil a znovu vyrazil.
,,Proč jsi mě nezabil?“ křikla mu do zad.
,,Protože ty si zasloužíš žít. Máš mnoho možností jak život prožít. Máš tolik možností… Máš tady rodinu, sice ne pokrevní, ale alespoň nějakou. Já už ne.“ Řekl a Elejna zůstala stát jako přimražená. Nevěděla proč, ale bylo jí ho líto.