Tata

Zase je jeden z normálních pátků. Konečně můžu jít za svou manželkou a malou dvouletou dcerkou. Včera mi poprvé řekla "Tata“. Dojalo mě to, její první slovo a patřilo mně a ne Sáře.
Vyndám klíčky ze zapalování a vyhrabu se z auta. Zamknu ho a zavřu garážová vrata.
Měl bych je znovu natřít.
Přejdu přes posekaný trávník, vystoupám tři schodky na verandu a zarazím se. Dveře jsou otevřené dokořán.
Co se sakra mohlo stát?
Rychle si sundám kabát, abych se mohl líp pohybovat, vyzuju si boty a ponožky. Opatrnosti není niky nazbyt. Z pod košile vytáhnu pistoli a nabiju ji.
Pomalu si sunu chodbou. Míjím naše rodinné fotky: Usmívající se Sáru s brýlemi na hlavě. Já jak ji objímám. Naše svatební fotka. Fotka pláže se zapadajícím sluncem. Sára s fotkou z ultrazvuku a na konec já jak ji líbám na rty a dávám ji naši malou poprvé do náruče.
„Sáro?!“ zavolám do domu.
Nic.
Žádná odpověď.
Vejdu do kuchyně. Nikdo tam není, ale zato je tam hrozný nepořádek. Roztříštěné talíře a můj modrobílý hrnek. Sporák je ještě zapnutý.
To by nikdo neudělal schválně. Něco se muselo stát.
„Sáro! Helí!“ zavolám znova. Jsem neopatrný, ale mám strach. Ne o sebe, ale o mou ženu a dcerku.
Před týdnem jsem našen výhružný vzkaz ve schránce na dopisy a předevčírem mi někdo napsal na auto: SMRT NEJEN TOBĚ.
Přehlížel jsem to, a to jsem neměl dělat.
Uslyším zakvílení, hned potom tupou ránu a děcké vřeštění.
Rozeběhnu se, proběhnu malou jídelnou a vrazím do obýváku. Zbraň mám pořád připravenou k okamžitému použití.
Za koženou pohovkou klečí plačící Sára svírající naši malou vřískající Helí.
„Johne!“ vykřikne na mě. V čas se otočím a jen tak tak se vyhnu ostří nože. Klopýtnu a spadnu na koberec. Levá ruka se pode mnou nepřirozeně zkroutí a potom už jenom uslyším hlasité křupnutí. Zatnu zuby, ale i přes ně se prodere můj bolestivý výkřik.
,,Neměl si sem chodit, Johne.“řekne muž a vystoupí na světlo.
Je nejspíš stejně starý jako já. Vlasy barvy slámy má mastné a přilepené k hlavě. Tvář má strhanou a divně zkroucenou do výsměšné grimasy.
Jeho světlemodré oči mě doslova provrtávají. V jedné roce drží kuchyňský sekáček. Je to jako v hororu a hlavní postavou je moje Sára.
„Co tu sakra děláš?“ vyjedu na něj a pokusím se zvednout. Levou rukou mi projede ostrá bolest, ale nakonec se vyhrabu do stoje.
„Přece vyřídit staré účty. Nejdřív jsem chtěl zajít na večeři, ale mladá paní mi ji nechtěla dát.“ zaskřehotá.
Odpotácím se k Sáře a stoupnu si před ně jako ochranný štít.
„Ty jim neublížíš!“ zařvu na chlapa a pozvednu zbraň. Mám jen dvě kulky. Musím si to dobře načasovat a hlavně dobře mířit.
„Máš málo času. Jed začíná působit.“ pronese lehce jako vánek.
„Co tím myslíš?“ vyštěknu.
„Řízl jsem ji a vpravil do rány jed. Co na tom nechápeš? Nejsem tu jen proto, abych zabil jen tebe.“
Moje nervy jsou nadranc.
,,Máš zhruba dvě minuty, než zemře. Tik tak…“
„TY HAJZLE!“ zařvu, stisknu spoušť a kulka vyletí. Zasáhne ho do pravého ramene. Ve stejný okamžik, co jsem já vystřelil on vrhl sekáček. Rychle se sehnu a nůž rozsekne zelenou tapetu na zdi.
Začne se smát.
Nechápavě vzhlédnu. Co je na tom tak vtipného?
Řehní se jako prvotřídní šílenec.
Sára za mnou utěšuje Helí a sama vzlyká.
Namířím mu pistolí přímo mezi oči.
„Tik tak…“ znovu se zasměje.
Znovu a naposled zmáčknu spoušť.
Kulka protne vzduch a zavrtá se mu do čela. Rozhodí rukama a spadne na zem.
Odhodím zbraň a kleknu si ke své ženě. Obejme mě a rozpláče se mi do košile.
„Postarej se o ni.“ prosím mě.
„On s tím jedem nelhal, že?“ zeptám se a doufám, že nemám pravdu. Sára zavrtí hlavou.
„Postarám. Slibuju.“ řeknu a jemně ji přinutím, aby se na mě podívala. Zadívám se do jejích karamelových očí, pohladím její měděné vlasy a dlouze ji políbím.
„Vezmi ji a běžte.“
„Neopustím tě, teď ne. Ještě chvíli…“
„NE! Nemám moc času. Ona to nemusí vidět.“
„Prosím.“ zašeptám a znovu ji políbím. Křečovitě mi sevře ruku, trhne sebou a chytí se za hrdlo.
Jed už ji zabíjí.
„Miluju tě. Slyšíš, miluju.“ řeknu a pohladím ji po tváři. Naposledy mi stiskne ruku a pak ochabne. Oči pomalu postrádají život.
Je mrtvá.
Chytím se za hlavu a začnu řvát jako pomatený lev.
„SÁRO!!“
Klečím vedle jejího mrtvého těla a z oči se mi řinou slzy.
Brečím jako malé dítě.
Ten hajzl.
Měl jsem přijet z práce dřív. Třeba bych tomu zabránil.
Z mé agónie mě vytrhne dětský nářek.
Přestanu si svírat hlavu a hledám Helí. Leží na pohovce a pláče. Vezmu ji do náruče a přitisknu ji k sobě. Snažím se ji uklidnit a ona po pár minutách utichne. Podržím ji před sebou a zadívám se jí do očí.
Ona je jediné co mi po Sáře zbylo. On a je teď tisíckrát cenější než můj život. Ona je má Helí.
Mrkne na mě a já si konečně něco uvědomím.
Má její oči.

***

Položím malou do postýlky a jdu zabalit všechny potřebné věci. Mám dost peněz v hotovosti a ještě víc jich mám na bankovním účtu. Najít někde nějaký menší dům a ubytovat se nebude problém.
Za svou práci dostávám velice tučný honorář. Mé zaměstnání má přece jen jeden háček, nesmím o něm s nikým mluvit. Nikdo více méně neví, kdo doopravdy jsem, ani Sára to nevěděla a zaplatila za to životem.
Vyjdu po schodech nahoru, zahnu doleva, otevřu skříň a vytáhnu, co nejvíc tašek najdu.
Se dvěma taškami v ruce zamířím do Helenina pokojíčku a začnu balit její věci. Pár jejích oblíbených plyšáků, co nejvíc oblečení na jakoukoli dobu a hlavně pleny.
Když mám u ní sbaleno, vytáhnu dvě plné tašky na chodbu a pokračuju v balení svých věcí.
Až jsem i u sebe hotov, poberu všechny tašky, sejdu dolů a do poslední tašky naházím co nejvíc jídla. Vypnu sporák a zametu střepy.
Všechny zavazadla odnesu do garáže a dám je do kufru auta. Z domu přinesu dětskou sedačku a přidělám ji na přední sedadlo.
Když znovu vejdu do domu popadne mě strašlivý vztek a smutek zároveň, ale ovládnu se. Místo toho, abych rozbíjel všechen nábytek v obýváku vezmu telefon a vytočím na něm první číslo, které mě napadne.
„Co je Johne? Nevíš kolik je hodin?“ ozve se ospalý hlas. Popravdě jsem na čas vůbec nepomyslel. Kolik asi může být?
„Promiň, Time. Je to naléhavý.“ snažím se šeptat, abych nevzbudil Helí.
„Já to řeknu, co je důležitý. Spánek! Tak mě nech dospat ještě ty dvě zatracený hodiny, co mi ještě zbývají.“ zavrčí na mě Tim.
„Do prdele, poslouchej mě! Potřebuju pomoc, tak mě neštvi.“ vyjedu na něj až moc zostra. „Sára je mrtvá a já s Helí musím pryč.“ vyštěknu na něj. A je to venku. Konečně jsem si to dokázal připustit.
„To si ze mě děláš srandu. Řekni mi, že je to nějaký kanadský žertík.“ zhrozí se Tim. Slyším, jak šustí přikrývka a vrže matrace.
„Nějaký kretén ji otrávil a pak si na mě počkal. Myslím, že není sám. Víš ty kolik lidí mě chce oddělat? Možná, že se seskupili a teď mi jdou po krku.“
„A co potřebuješ ode mě, kámo?“
„Ať k nám přijedou stěhováci, musím odsud i s malou pryč. Ale nejdřív přijeď ty. Musím něco udělat se Sárou. Nemůžu ji nechat takhle ležet uprostřed obýváku.“
„Jasně, hned tam budu.“ řekne Tim a zavěsí.