ČÁROVÝ KÓD 2. Kapitola: Nový kluk ve třídě

CRRRRRRRRRR.........................
Rychle otevírám oči. Je půl osmé ráno, musím do školy. Vstávám z postele celkem neochotně. Spala jsem jenom čtyři a půl hodiny. Jdu do koupelny. Vlasy si zaplétám do copu a dávám si kontaktní čočky. Musím zakrýt svoje pronikavě zelené oči, teď je mám modré jako slunečná obloha. Ve škole mě všichni znají s modrýma očima a bylo by hodné divné, kdybych jednoho krásného dne najednou došla se zelenýma. Jak bych to vysvětlila? Ahojte lidi, proměnila jsem se v nějakou příšeru a kvůli tomu mám zelené oči a tmavě červené vlasy. Ne, to by nešlo. Červené vlasy pochopili, řekla jsem, že sem si je obarvila.
Vracím se do pokoje a oblékám si upnuté bílé kalhoty -ty co jsem měla včera ne sobě jsem dala mámě oprat- a květovanou blůzku. Dívám se na sebe do zrcadla. Vypadám roztomile. Nesnáším to. Ještě bych se mohla namalovat, rozbrečet se a všichni kluci se o mě budou prát.
Ze skříně vytahuju černobílou kostkovanou tašku a házím do ní věci, které budu ve škole potřebovat. Znovu se dívám na budík, je osm hodin.
Běžím po schodech dolů, házím tašku ke dveřím a jdu do kuchyně. Na stole mám připravené peníze na svačinu a snídani. Rychle ji hltám. Obouvám si boty a vyrážím do školy.

Prví hodinu máme dějepis, který vyučuje naše třídní. Sedím v poslední lavici u okna. Nevadí mi, že jsem tam sama. Všichni jsme rozsazení a já bych musela sedět vedle nějakého kluka. O to nestojím.
Dějepisářka vstupuje do třídy. Její barva oblečení se tluče víc než obvykle. Nevím, jestli by bylo moudré si na sebe dávat červené kalhoty, růžové tričko fialovou vestu. Slyším smích, cukají mi koutky. Se skříženýma rukama na prsou začíná hodinu a praží pohledem posměváčky.
,,Dnes budeme pokračovat v látce, ale ještě předtím než začneme, mám pár dalších věcí na vyřizování." Nasazuje si brýle. Stále otevřenými dveřmi vchází nějaký kluk. Celou třídou se ozývá tlumené šuškání.
,,Tak třído, toto je nový student, jmenuje se Samur." ukazuje na mladíka. Je hezký, ti bastardi z naší třídy teď vypadají jako příšerky. Jediné co mě zaráží, jsou jeho vlasy a oči, jeho vlasy mají stejnou barvu jako moje a oči má trochu tmavší než já, připomínají mi kočku na lovu.
Má na sobě světle modré tričko s tříčtvrtečním rukávem, pruhovanou šálu, na krku se mi houpá zajímavý medailon a kolem jedné ruky má obmotané kožené černé provázky.
Učitelka kývá ne jednu mou spolužačku, které sedí v první lavici naproti katedry. Je to šprtka, ale když je někde v blízkosti objeví nový kluk, je s její svatozáří amen.
,,Nejlo, provedeš ho tu prosím."
,,Jistě." usmívá se Nejla. Určitě vymýšlí jak si jej přivlastnit dřív než jiné holky. Například Nina, Juli nebo Lursa maní podle mě velkou motivaci.
Bez jakéhokoli slova si Samur sedá do vedlejší lavice a bezstarostně na mě mává. Škaredě se na něj podívám a dál mu nevěnuju pozornost.
Školní den ubíhá poměrně rychle. Chvílemi mi přijde jako by mě Samurovy oči sledovaly, ale když se otočím, tak se nedívá. Na chodbách se oba navzájem ignorujeme, skoro pořát za ním dolejzají různé holky ať už z naší nebo vedlejší třídy. Ani mě nepřekvapuje, že je celý otrávený.
Na obědě si sedám vedle kamarádky, sedíme mlčky dokud se k našemu stolu nepřižene Lursa. Nesnáším ji, je otravná, namyšlená a hlavně je to drbna. Nejhorší na tom všem je, že si myslí, že jsme kamarádky.
,,Už to víte?" ptá se nás, ale sama pokračuje ,,podle všeho se k Samurovi hodím, je jen otázkou času než se do mě blaznivě zamiluje..." štěbetá.
,,Odpal Lurso." zavrčím.
,,Cože?" vyvalí oči jako by byla sova.
,,Ten oběd je i tak hodně mizernej a ty mi ho ještě víc kazíš." vysvětluju ,,Odpal." Lursa se na mě zmateně mračí a odchází.
,,Ta holka je beznadějnej případ." promlouvá konečně Palora.
Dneska si své dlouhé kudrnaté hnědé vlasy nechala rozpuštěné. Má na sobě rifle, modrobílou kostkovanou košili a bílý nátělník.
Strašně jí to sluší.
,,Myslíš, že by si někdo všiml, kdyby najednou zmizela?" ptám se s ďábelským úsměvem.
,,Co sní chceš udělat?" ptá se spiklenecky.
,,Hodit ji pod vlak, nebo něco takového." odpovídám s vážnou tváří. Palora se snaží zadržet smích, ale nedaří se jí to. Ona jediná ví, co jsem zač, známe se spolu už od školky a někdy o mě má až moc skreslené představy.
Zvedám tác s nechutně vypadajícím obědem, odnáším ho k okýnku a jdu co nejrychleji před školu. Je půl čtvrté a já konečně můžu jít od Samurova pronikavého pohledu.
Vyjdu před školu a nasávám sluneční paprsky. Popravuji si tašku a jdu co nejkratší cestou domů. Palora má ještě vyučování, ale jinak by jsme šly spolu.
Když jsem jen pár metrů od dveří do domu vidím Samura jak se opírá o plot a čeká. Je velmi jednoduché si domyslet na koho.
,,Co máš za problém?" vrčím.
,,Žádný nemám." říká Samur klidně. Má příjemný hlas.
,,Tak proč mě sleduješ?" Krčí rameny. Celkem mě štve, nejradši bych mu vrazila a to pořádně.
,,Co chceš?"
,,To, co ty." odpovídá Samur laškovně. Doháje, co chci. Nic mě nenapadá. S nechápavým pohledem k němu vzhlížím, ani jsem si neuvědomila, že je o hlavu a půl vyšší než já.
,,Přece svobodu." zašeptá sladce. Aha, že mě to nenapadlo. Má pravdu, chci být svobodná. Chci žít bez toho, aby mě někdo pořát honil a snažil se mě nějakým způsobem využít.
,,Pořád jsi mi neodpověděl. Co chceš?"
,,Je toho dost, co o mě nevíš. Ale já vím všechno o tobě. Vím kdo jsi, vím, že k nim patříš. To já taky. Chci tě odsud dostat, ale potřebuju, abys spolupracovala.“
Vzplane ve mně plamínek naděje. JO,JO a ještě jednou JO. Konečně mě odsud někdo dostane, ale můžu mu věřit?
,,Seš ujetej. Nech mě být. Posloucháš se vůbec? Vždyť tě ani neznám, nehodlám věřit tvým pitomým hovadinám, který jsi na mě před dvěma minutama vybalil.“ houknu na něj a chci jít domů, ale on mě zadrží.
,,A co když tě přesvědčím?“ zeptá se mě.
,,Hošánku, to půjde strašně špatně.“ ujistím ho, odemknu si dveře a heště než zmizím v domě tak ho ještě slyším volat:
,,Uvidíme…“
Zabouchnu za sebou dveře.