ČÁROVÝ KÓD 4. Kapitola:

,,Už jsme tady." řekne neznámý a položí mě do něčeho měkkého. Otevřu slepené oči.
Ke svému překvapení zjistím, že napůl ležím na houpačce před naším domem. Jak mohl vědět, kde bydlím?
Protřu si oči, nemotorně se posadím a podívám se na svého statečného zachránce.
Překvapeně vytřeštím oči. Cože?
,,To ty?" zeptám se a pořádně se posadím. Tak odtud mi byl hlas známý. Kývne a usměje se na mě zajímavým pokřiveným úsměvem. Naproti mě nesedí nikdo jinej než ten novej kluk, Samur. Ale vypadá úplně jinak než ve škole. Tak nějk divočeji...
Červené vlasy pocuchané a ledabyle mu padají do uhrančivých nebezpečných očí.
Rifle má všemožně potrhané a černá mikina s jedním popsaným rukávem na něm doslova visí, je mu asi o dvě čísla větší. Už to není ten uhlazenej náfuka.
,,Dík." řeknu a znovu začnu bojovat se stále se stupňujícími vzlyky. Přitáhnu si kolena k bradě, obejmu si je a zabořím do nich hlavu. Chci se odříznout od okolního světa.
Samur si sedne blíž ke mě - ne tak, aby mi to bylo nepříjemné - začne mě hladit po zádech a utěšovat mě tichými slovy.
,,Chceš si o tom promluvit?" zašeptá mi do vlasů a stále mě konejšivě hladí po zádech.
,,Bylo to strašný..." odmlčím se. Nechci ani vzpomínat na to, co mi ti prasáci chtěli udělat ,,... myslela jsem, že nikdo nepřijde...." zlomí se mi hlas a rozbrečím se ještě víc.
Samur ode mě vstane a přikryje mě něčím teplým. Nechápavě vzhlédnu a on se ne mě znovu mile usměje, nevím proč, ale usměju se taky. Můj úsměv je oproti jeho dost na nic, je chabý a pořád ještě smutný.
Zase si sedně vedle a zečne nás rytmicky houpat. Sem a tam, sem a tam...
Nátahnu si jeho mikinu a znovu se schoulím od klubíčka. Vztáhne ke mě ruku a dramaticky pozvedne jednou černé obočí.
,,Můžu?" zeptá se a já kývnu, jsem zvědavá, co udělá. Vezme mi pár pramínků, které mi padají do obličeje a odhodí je dozadu.
,,Už je to za tebou, ti tři se už snad neukážou. Pořádně jsem jim nakopal prdel." zakření se a odhodí mi další pramínek z čela.
,,Ještě jednou díky." zašeptám a vpíjím se do něj očima.
,,Mám tady zůstat?"
,,Ne."
,,Proč?"
,,Ještě by sis nato mohl zvyknout." řeknu ironicky s vážným výrazem. Samur se začne smát.Po chvíli se k němu přidám taky, má nakažlivý smích.
,,Tak se uvidíme zítra ve škole." řekne a vstane. Ani po mě nechce svou mikinu.
Dojde až k brance a zamává na mě.
,,Vážně v pohodě?" zavolá na mě.
,,Už jo, díky." zařvu a oběma rukama mu zamávám. Jsem jako malý dítě, rozpustilá a nepředvídatelná. Taky zamává, pak se otočí na patě, strčí si ruce do kapes vytahaných džín a jde domů. Je tak bezstarostný, to se snad ničeho nebojí? Nejspíš nemá čeho, umí se totiž dokonale rvát.
Ještě chvilku jen tak sedím na houpačce, klimbám se ze strany na stranu, poslouchám uklidňující večerní ticho a občas i hystericky brečí.

***

Druhý den ve škole jsem jako černá vdova. Chodící mrtvola. Ráno jsem se nezmohla ani na pořádné vyčištění zubů.Jen jsem si nasadila kontaktní čočky a šla do školy.
Ani nevím, jak jsem se oblékla.
V noci jsem skoro nemohla spát a když se mi to podařilo, tak jsem měla noční můry. Buď mě pronásledovali ti tři hnusáci a nebo mě chtěl pořád někdo líbat.
Teď sedím ve svojí lavici a doslova hypnotizuju dveře. Čekám až přijde Palora a nebo Samur. Potřebuju pořádně objetí.
Za chvíji vejdou oba dva, o něčem horlivě diskutují. Doufám, že ne o mě. Jak to, že se spolu baví? Oni se znají?
Palora vehementně rozhodí rukama a Samur se ušklíbne, pak se podívá po třídě a jeho pohled spočine na mě.
Mám na sobě jeho mikinu, která mi sahá do půli stehen a svoje oblíbené černé rifle.
Asi musím vypadat strašně, protože když mě zahlédne Palora, tak přeběhne celou třídu a obejme mě. přesně tohle jsem potřebovala.
,,Bože, jak to vypadáš?"houkne na mě a pozorně si mě prohlédne.
,,Věř mi, že včera večer to bylo horší." řeknu, sklopím oči dolů a obejmu se rukama.
,,Co se včera stalo?" nechápe Palora a snaží se mi podívat do očí. Vždycky jí uhnu pohledem.
,,Mio! Co se sakra včera stalo?" zabručí a zkříží ruce na prsou.
,,Je ž všechno v pohodě?" zeptá se Samur, jenž právě přišel. Dřepne si přede mě a podívá se mi do očí.
,,Nemohla jsem spát. Furt se mi o tom zdálo..." zlomí se mi hlas a kousnu se do rtu, abych se nerozbrečela. Teď by mi to opravdu pomohlo. Tlupa smějících se spolužaček.
Samur si stoupne a sevře mě v medvědím objetí.Převyšuje mě o hlavu a půl.
,,Jak už jsem ti řekl, všechno je v pohodě. Nemusíš se ničeho bát." zašeptá mi do vlasů a políbí mě na temeno hlavy. Když ode mě ustoupí, tak na sobě ucítím pohledy několika naštvaných spolužaček. Ty krávy si myslí, že s ním něco mám, ale Samur je jen kamarád.
Nic víc.
Tečka.
,,Může mi doprdele někdo konečně říct, co se tu ksakru děje?" vybuchne Palora, naštvaně si dá ruce v bok a vrhne zvědavý pohled ze mě na Samura. Ti dva se musí odněkud znát, ale odkud?
,,Nějací tři kreténi se ji pokusili znásilnit, ale já jsem jim těsně před tím než z toho mohlo být něco vážnějšího nakopal prdel." řekne nevzrušeně Samur a vrhne na mě zajímavý pohled. Vděčně kývnu a podívám se smutně na Polaru. Ta je úplně bílá, jako křída a pořád něco němě opakuje.
Pořádně mě obejme.
,,Chuděrko, to muselo být hrozný..." zašeptá. Na něco si vzpomenu a vystrčím hlavu na světlo.
,,Chceš vrátit tu mikinu?" zaptám se a Samur hned kroutí hlavou.
,,Až po škole. Dneska tě pro jistotu doprovodím domů."
Začne zvonit na první hodinu.

Vyučovací hodiny utíkají jako po másle a splývají mi dohromady. Nejdřív sedím ve fyzice a potom je přírodopis a dívám se na lidskou kostru, kterou jsem pojmenovala ,,Edie".
Palora vedle mě sedí z levé strany a Samur z pravé.
Oba se mě smaží rozesmát.
Samur imituje různé učitele a fyzikář ho u toho přistihne. Tomu jsem se musela zasmát, zvlášť jeho nevinnému výrazu.
Palora se mě snaží přivést na jiné myšlenky a tak plánuje jak o víkendu půjdeme společně nakupovat. Nesnáším obchďáky a nakupování.
Opravdu mi hodně pomáhají. Hodně se divím Samurovi, vždyť mě ani nezná, potkali jsme se teprve včera a ani to nebylo veselé setkání. Byla jsem hodně nabručená.
Dokonce se mi nepovedlo na včerejší incident celé dvě hodiny a to byl dějepis a matika.
Zvonek oznamuje konec poslední hodiny. Všichni se jako jeden muž zvednou a jdou na nechutný oběd. Měla bych jít s nimi, ale mě se jen při pomyšlení na bramborovou kaši ze sáčku a párek zvedá žaludek naruby.
Tak jdu opačným směrem, než ostatní.
,,Mio! Počkej." volá na mě někdo a já se zastavuju. Samur ke mě běží co nejrychleji může a kožená taška mu při tom pleská o bok.
,,Ty nemáš oběd?" zeptám se jedinou příhodnou otázkou, která mě napadne.
,,Mám, ale nemám hlad. A konec konců jsem ti slíbil, že tě doprovodím domů." řekne a křivě se na mě usměje. Sluší mu to, když se usmívá, vypadá tak roztomile a nevinně.¨
Vděčně kývnu, přehodím si kostkovanou tašku na druhé rameno a jdeme spolu chodbou. Na zátylku cítím pohledy nasupených spolužaček. Právě odcházím s jejich vyvoleným a on si jich ani nevšímá. V duchu se usměju.
,,Kdes předtím bydlel?" chci rozvést konverzaci.
,,V jednom blízkým městě, měl jsem to tam rád." dodává mimodě.
,,Proč jste se odstěhovali?"
,,My?" nechápe.
,,Ty tu žiješ sám?"
,,Jo. Za chvíli se stejně budu vracet, tak proč s sebou tahat někodo dalšího."
,,Ještě jsi mi neodpověděl na předešlou otázku: Proč jsi se přestěhoval?"
,,Ehm... máš dneska čas?" zeptá se nečekanou otázkou. Překvapeně zamrkám.
,,Co to s tím má co dělat?"
,,Tak máš?"
,,Jo, ale proč?" jsem zmatená.
,,Dobře, běž dneska k Paloře a tam ti to řeknu, slibuju. Platí?" řekne a významě pozvedne jedno obočí. Dělá to hodně často, nejspíš to má ve zvyku.
Nechápu, proč to dělám, ale kývnu. Samur mi každou chvíli přijdé víc a víc zajímavější.
Za celou dobu naší konverzace jsme prošli celou školou a teď jsme před hlavními dveřpi. Samur je otevře a nechá mě projít, jako první. Jakmile vyjdu před školu tak ztuhnu. Bezděčně couvnu.
Dva metry ode mě se opírají ti tři kreténi a hltají mě chtivýma a hladovýma očima.
Strach je okamžitě zpět.¨
Zase couvnu. Nejradši bych vběhla zpátky do školy a utíkala bzhlavě kamkoli, kam by mě nohy donesly. Třeba do třídy, nebo do kumbálu uklízeček a tam se schovala.
Samur vyjde za dveří a jakmile je spatří, tak mě ochranitelsky obejme kolem ramen. Trochu se mi uleví, ale oni tady pořád jsou, ikdyž teď znejistěli. Upře na ně vražedný pohled. Jeho veselé a milé oči ztvrdnou na kámen.
,,To jsou ti tři debilové, co tě včera otravovali, lásko?" zašeptá mi do vlasů, ale taky i tak nahlas, aby to slyšeli i oni.
Lásko?! Co to ksakru dělá?
Němě přisvědčí a přitáhnu se k němu, co nejpřesvědčivěji dovedu.
Chlapi ztuhnou a začnou okamžitě couvat. Samur počká až zmizí za rohem, pak mě pustí a rozejde se směrem k mému domu. Doženu ho a srovnám s ním tempo.
,,Lásko? Doufám, žes to namyslel vážně..." řeknu ,,...miláčku." dodám, šibalsky se na něj podívám a zasměju se nahlas.