jeden život 05

Během sprchování jsem přemýšlel nad svou novou známostí. Tedy skoro známostí. Chtěl jsem aby náš vztah pokračoval? A kam aby pokračoval? Bezpochyby jsem se s ní chtěl vyspat ale bydlet s ní a udržovat s ní plnohodnotný vztah v podobě snídaní do postele a romantických večeří? Oženit se s ní? Nic z toho mě už nelákalo. Jsem divný, uvědomil jsem si ve sprše a bylo mi do pláče. Najednou pro mě sbírání otroků nemělo smysl. Sesunul jsem se na zem, do omezeného prostoru sprchy a tiskl si ruce na oči. Ta holka mě vůbec nezajímá. Zajímá mě jenom to, co má mezi nohama. A moje návštěva u rodičů? První návštěva za posledních pět měsíců a jenom kvůli tomu aby mi dali peníze, peníze za které koupím zbraň a půjdu s ní zabíjet lidi. Dopadala na mě čím dál studenější voda a já se nemohl nadechnout. Řval jsem jako děcko. Sprchový kout není nejlepší místo pro vaše slabé chvilky protože se tam všechno odráží a zesiluje. Po chvíli, jejíž délku nemohu určit, jsem se nahý dostal do postele a dál se vzpamatovával ze šoku. Pomalu jsem se uklidňoval a vracela se mi schopnost nepřerušovaného dýchání. Přál jsem si umřít. Možná kdybych už měl tu zbraň tak bych to v tuhle chvíli skončil. Možná bych se mohl otrávit, napadlo mě. Mohl bych si obstarat množství prášků na spaní a předávkovat se.

Uplynulo několik hodin, během kterých jsem jenom ležel. Mysl se mi se vracela pomalu k normálu. Všechno jsem si naplánoval – dojdu si k rodičům pro peníze a řeknu, že jsou na opravu počítače, zítra sjedu s tím cikánem k jeho zasranýmu kámošovi koupit zbraň a pak se večer vrátím vlakem. A Karolína? Pozvu ji na návštěvu v neděli. Oba dva víme, jak to nakonec dopadne. Otázka je, jak to s námi bude potom. A to nejdůležitější – lov, ten proběhne už se zbraní. Přes víkend si obhlídnu místo a víkend na to udělám další akci. Teprve když jsem si to v hlavě srovnal a znovu se ubezpečil, že tento pozemský život je jen taková malichernost, kde jde o sběr otroků, mohl jsem se obléci a vyrazit. Vyšel jsem ze svého paneláku a zjistil jak je venku krásně. Dokonce i sídliště vypadalo v tom slunečním svitu hezky. Děti si vesele hrály na houpačkách a pískovištích. Tu a tam na ně dohlížel nějaký ten rodič. Větší děti se pak proháněly na kolech okolo panelákových oblud. Vzduch byl prosycen vřískotem a smíchem. Napadlo mě, že bych asi nedokázal zabít dítě. A proč bych je měl vůbec zabíjet? K ničemu by mi nebyli. Jo takhle oddělat nějakou šestnáctiletou slečinku to bych už byl schopen provést a vzpomněl jsem si na mou druhou oběť – osmnáctiletou kuřačku penisů. Co by jí na to řekli rodičové? Byl to osud. Stejný osud, který mi teď přivál do cesty střelnou zbraň mi předtím podstrčil ty dva. Opouštěl jsem sídliště a směřoval do oblasti lemované dvoupatrovými domky. Mnoho z nich bylo teprve ve výstavbě. Všude běžely míchačky, okolo nichž pobíhali zase opálení, polo svlečení zedníci. Čas od času na mě zaštěkal od některého plotu pes ale já se jich nelekl neboť šlo výlučně o malé jezevčíky. A pak mě to napadlo. Chtěl bych zabít Karolínu. Chtěl bych, aby mi dělala poslušnou společnici, až zemřu. Rozkázal bych jí, aby běhala bosá v hustém podrostu ostružiníku. Běhala by a vyskakovala až by byly její nohy rozedrané od ostnů do krve. Čekání na přechodu mě donutilo zamyslet se znovu, tentokrát nad sebou samým. Jsem nemocný. Jsem zrůda. Ale takový jsem a má to svůj důvod. Možná mám napomáhat rozkladu tohoto světa a mou odměnou pak bude posmrtný život. Jasně, mohu zabít klidně i jí, tedy nemohu. Byl to člověk z mého okolí někdo, koho jsem znal. Musím na ní přestat myslet, řekl jsem si, když jsem se blížil k domu mých rodičů.

Odstěhoval jsem se odtud před dvěma lety, když jsem dostal místo v jednom skladu, který se nacházel na druhé straně města. Rodiče se tehdy dohodli, že by pro mě bylo lepší najít si nějaká podnájem, což se i stalo. Zkusil jsem kliku u branky ale byla zamčená. Tak tohle byl dům,v němž jsem vyrostl. Nebyl nikterak velký a měl už svá nejlepší léta za sebou ale pro mě měl zvláštní hodnotu. Vlastně jakoby se v něm odehrál celý můj dosavadní život. Školka, škola a nepodařená střední. Byl tu vždycky, aby mi nabídl přístřeší a úkryt. Bylo to mé zázemí, má základna odkud jsem podnikal své výpravy za kamarády na hřiště, odkud jsem vyjížděl s kolem na své objevitelské výpravy, vždy tu byl aby mě přivítal. Zmáčkl jsem a krátce podržel zvonek. Netrvalo dlouho, dveře se otevřely a vyšla máma. V jednoduchém domácím oblečení a s radostí v obličeji že mě po dlouhé době zase vidí. Usmál jsem se na ní a na zapomněl, že jsem tu vlastně kvůli penězům. Na chvíli mi bylo jako kdybych se vrátil ze školy. Zpátky do klidu domova.

Uvnitř byl příjemný chládek ve srovnání s pařákem, který panoval venku. Přišel jsem do obýváku, kde mě z křesla přivítal táta. Nevstal od televize ale bylo na něm znát, že mě opravdu rád vidí.
,,To je dost, žes nás taky navštívil,´´ přivítal mě svou obvyklou frází. Matka se mě zeptala, zda si s nimi dám večeři, proti čemuž jsem nic nenamítal. Potřeboval jsem pořádnou domácí stravu, která se nedala s tím, co jsem měl u sebe v ledničce srovnávat. Matka odběhla do kuchyně přichystat večeři a já zůstal s otcem sám. Vyprávěl sem mu o své nudné práci a řekl, že si hledám něco jiného. Otec mi na to odpověděl, že je mu jasné, že to u mě v práci stojí za hovno ale ať jsem rád, že mám vůbec nějakou práci. Jakmile matka vše přinesla a dala na stůl, pustili jsme se do jídla. K tomu nám v televizi běžely zprávy. Nyní konkrétně vzpomínka na naše nedávné hokejové vítězství v Naganu. Nikdo z nás nechápal, proč ti lidičci tak oslavují. Ekonomika šla do hajzlu, nezaměstnanost rostla, ve státě se rozkrádaly miliardy ale těm rozjařilým lidem zdá se stačí ke štěstí zlatá medaile našich hokejistů. Následovala zpráva o úmrtí příslušníka hnutí skinheads, který toho vypil více než bylo zdrávo. Napadlo mě, zda rodiče sledovali televizi, když tam dávali mé řádění v Plzni. Oni sledovali zpravodajství každý den takže můj výtvor nepochybně viděli také. Jak je tak znám, určitě říkali něco jako toho šmejda by, co to udělal by měli pověsit a hned záhy se dali do horečného schvalování trestu smrti. Kdyby jen věděli, že oním pachatelem byl jejich milovaný syn.

Mí rodiče nebyli špatní lidé, jenom byli poněkud omezení. Nečetli knihy, nechodili k volbám a vůbec, nestarali se o dění okolo sebe. Jejich život byl jen o práci a o životě doma nejčastěji před televizí, kde permanentně nadávali na stát. Doufali, že to jejich jediný potomek dotáhne co nejdál, jenomže on nechtěl. Máma mi pořád říkala, abych to zkusil znovu a já jí na to pořád říkal, že v tomhle světě ne.

U nás v rodině se nikdy dlouho nechodilo kolem horké kaše, zvláště když šlo o peníze. Hned jak jsme dojedli, řekl jsem rodičům, že se mi rozbil počítač a že potřebuji peníze na opravu. A asi i díky tomu, že sem po nich celé ty roky nikdy žádné peníze nechtěl mi velkoryse vyhověli. Bez zbytečného ptaní mi dali ne požadovaných pět ale hned šest tisíc, které si doma schovávali. Dva tisíce sem měl v bytě, takže bych měl mít už dostatečnou částku.

Dům jsem opouštěl už za tmy. Vypadal přívětivě i když byl osvětlován oranžovým světlem z veřejného osvětlení. Připadal jsem si provinile. Má návštěva u stárnoucích rodičů nebyla spontánní. Šlo mi o peníze. Ulice, kterými jsem šel byly tiché. Mám rád noc. Tu a tam bylo možné nahlédnout do domů, ve kterých se svítilo. Ale většinou šlo jen o namodralé světlo z televizí. Lidičkové si dávali poslední zábavu, předtím něž půjdou spát. Spát, aby nabrali síly dělat zase otroky. Nechtělo se mi znovu jít na sídliště kolem silnice nebo středem města. Zvolil jsem raději cestu přes městský parčík. Snažil jsem se jít potichu a zplna nasávat jemné niance z večerního vzduchu. Pak jsem nedaleko od sebe zaslechl sténání. Mužské i ženské. Nebylo pochyb, co se na lavičce za křovím odehrává. Mít tak zbraň a být v jiném městě, pomyslel jsem si. Dnešní svět je plný hříchu. Vlastně už stojí na samotném hříchu. Napadlo mě, že mohl zajít do místního kostela. Potřeboval jsem si o tom hříšném světě s někým popovídat a kdybych o tom začal před Karolínou, pomyslela by si, že jsem blázen a všechno by skončilo. Obešel jsem sténající pár po trávníku širokým obloukem.