Jeden život 06

Ráno jsem si našel čas na četbu Graismithova Zodiaka, kterého jsem si v knihovně vyprosil, a kterého museli v rámci mimo knihovní výpůjčky dovést až z knihovny v Písku. Byl jsem náruživý čtenář, což tehdejší minimální obsah na českém internetu, který slavil šest let jen umocňovalo. Měsíčně jsem si vypůjčil a přečetl okolo šesti knížek a ačkoliv můj záběr byl široký (historie a všemožná literatura faktu, próza), tak jsem pomalu ale jistě začal pociťovat, že mi Milevská knihovna přestává stačit. Milevsko nebylo nikterak velké město, čemuž odpovídala i jeho knihovna. Snil jsem o návštěvách knihoven v jiných městech. Jednou za dva měsíce mi do mé vlastní knihovny přibila také koupená kniha. Moc rád jsem kupoval knihy. Nejraději bych si najednou pořídil deset, dvacet děl leč finanční prostředky, kterými jsem oplýval mi to nedovolovaly. I když byl internet v Česku teprve v plenkách a moc věcí se ne něm najít nedaly (google vznikl v roce 1998 a wikipedia 2001), pokoušel jsem se číst a překládat zahraniční stránky, například ty o sériových vrazích. Nepochyboval jsem o tom, že je v internetu velký potenciál, který se bude čím dál rychleji rozvíjet. Zavřel jsem nedočtenou knihu, a dal ji k pracovnímu oblečení do batohu.

Autobus byl i tentokrát nacpaný k prasknutí. Naštěstí mi má zodiakální kniha, do níž jsem se po cestě začetl pomohla přežít. Jakmile se autobus vylidnil natolik, abych si mohl sednout, spatřil jsem v zadní části karosy sedět Karolínu. Vzájemně jsme se na sebe usmáli a ona mi na dálku ukázala knihu, do níž byla začtená. Na obalu byla znázorněná loď se staženými plachtami jak pluje balvany (?). Tak ona začala číst. Minule jsme se o knihách bavili a já ji nabádal, aby se v knihovně přihlásila.

Osobně jsme se mohli pozdravit až po vystoupení z autobusu. Pochlubila se mi svou knihou. Jmenovala se Endurance a jak mi vysvětlila, pojednávala o příběhu stejnojmenné lodě, která v roce 1915 uvázla v Antarktidě. Soudě podle záložky, přečetla prozatím asi deset procent stránek. Zdálo se, že ji to baví a že to všechno nedělá jenom kvůli mně.
,,A co čteš ty? Pořád tu starou věc o tom pekle?´´ Měla na mysli Dantovu Božskou komedii, které jsem sám dostatečně nerozuměl ale která pro mě byla v lecčems inspirací ale pro jejíž úplné pochopení bych musel mít neuvěřitelné historické informace, které jsem však postrádal.
,,Ne teď už čtu o Zodiakovi,´´ a ukázal ji knihu s charakteristickým symbolem na obalu.
,,A o čem to je?´´ zajímala se.
,,O jednom sériovém vrahu, který zabíjel v šedesátých letech a nebyl dopaden,´´ vysvětloval jsem jí.
,,Co že jsi se přihlásila v knihovně?´´zeptal jsem se jí.
,,No řekla jsem si, že bych mohla začít číst a rozšiřovat si obzory, jak si minule říkal. Ale peníze na počítač s internetem to nemám,´´ řekla a zasmála se.

Zbytek dne proběhl standardním způsobem tedy práce, oběd, při němž jsme seděli opět spolu a povídali si o knížkách a kdy mi připomněla svou plánovanou nedělní návštěvu, zase práce a společná cesta autobusem, při níž jsem se mimo jiné od ní dozvěděl, že před čtyřmi lety přišla o otce, který se uchlastal k smrti. Vzpomněl jsem si na toho skinheada, který se předevčírem uchlastal v Praze. Předtím, než přišla přišla moje zastávka, ještě jednou jsem Karolíně poblahopřál k tomu, že začala se čtením a doufal, že jí to vydrží.

Byl jsem s tím cikánem domluvený na osmnáctou hodinu. A do té doby jsem chtěl ještě zajít do knihovny pro dvě knihy. Chození do knihovna a vybírání knih byla jedna z mála radostí, které jsem v životě měl. Dnes sem si chtěl vypůjčit Canterburské povídky a něco z literatury faktu, něco co jsem ještě nečetl. Milevská knihovna sídlila v dvoupatrovém nepříliš vzhledném domě na náměstí. O dům se dělila společně s potravinami, kterým připadalo první patro, zatímco knihovně to druhé. Uvnitř mě přivítala paní Jelínková, moc sympatická starší dáma s bílými vlasy. Ať jsem tam přišel kdykoliv, vždycky měla dobrou náladu, která se odrážela v jejím hlase. Kéž by všichni lidé na světě byli takový. Vyndal jsem z igelitky Jednota, na stůl dvě přečtené knihy a zatímco paní Jelínková vyndavala a kontrolovala výpůjční kartičky, které byly v každé z nich zastrčené za obalem, já už stál u regálů a vybíral. Canterburské povídky jsem našel snadno. Horší to bylo s druhou knihou. Stále sem narážel pouze na již přečtené tituly. Až o několik minut později jsem z regálu vytáhl Dänikenovi Všichni jsme děti bohů. Zaradoval jsem se a odnesl knihy opět k paní Jelínkové, která do jejich kartiček zapsala datum vypůjčení a stejné datum si pak zapsala do svého evidenčního bloku. Nakonec se ještě ujistila, že jednu knihu – Zodiaka, mám stále u sebe a popřála mi hezký den.

Venku se mezitím, co jsem byl v knihovně trochu zatáhlo. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mám pořád dobré dvě hodiny, něž mě cikán Růžička přijede na autobusové nádraží vyzvednout. Tedy doufám, že mě vyzvedne a že nebude opilý. To poslední, co můj život potřeboval byla bouračka v nějakém starám vraku, který řídil opilý cikán.

7

Čekal jsem na dohodnutém místě, v dohodnutý čas ale auto stále nepřijíždělo. Snažil jsem si vzpomenout, jak se tvářil, když jsme si domlouvali to místo. Zda nějaká mimika v jeho obličeji vlastně neříkala – ne nechápu, co myslíš. Snad se někde neožral v hospodě, říkal jsem si. To by zcela ohrozila můj plán. Dál jsem si četl Zodiaka a pokukoval střídavě s obavami na tmavnoucí nebe a na auta kolem sebe. Peníze jsem měl v kapse pláťáků a kromě nich jsem si dal za pas pouzdro s loveckým nožem. Jen proto, abych se cítil lépe. Cesta do Budějovic a můj následný návrat nočním vlakem nazpátek byly vhodné příležitosti ke čtení. Měl jsem sebou skoro dočteného Zodiaka a v tašce zamotaného Dänikena. Odtrhl jsem oči od textu, abych se podíval na hodinky bylo dvacet minut po osmnácté hodině. Začal jsem si myslet, že už nepřijede. Nepřijede, začne pršet a já se budu muset jít schovat na nádraží než to přejde. Opět jsem se začetl do textu, když kolem mě projelo vozidlo s charakteristickým zvukem. O chvíli později ke mně také dolehl pach z jeho spalovacího motoru. Podíval jsem se a uviděl zastavující auto, které nemohlo patřit nikomu jinému. Uvnitř seděl natmavlý chlapík v džínové bundě a s vlasy staženými gumičkou do ohonu. Vstal jsem a popadl igelitku, obešel auto a otevřel dveře. Šlo to ztuha a už to vypadalo, že dveře neotevřu nebo z nich něco utrhnu. Se zlověstným zaskřípáním se mi i podařilo dveře zavřít a jen se po celou dobu jízdy bál, že se v zatáčce neotevřou. Uvnitř se vznášelo aroma cigaret a rumu, naštěstí nebylo toto aroma příliš silné.
,,Nazdár,´´ pozdravil mě vychraplaným hlasem. Nebylo pochyb, že si před jízdou přihnul. Jen jsem doufal, že nebudeme nehodu nebo že se ta rachotina cestou nerozpadne.
,,Taky zdravim,´´řekl jsem a zadíval se na dvě plyšové kostky, připevněné k zrcátku.
,,Snad to dobře dopadne.´´
,,Nemusíš mít strach,´´ začal mě ujišťovat, ,,máš peníze?´´
,,Mám.´´
,,Tak je to v klidu. Můžeme vyrazit,´´ načež to v autě zaskřípalo a ono se rozjelo. Uvědomil jsem si, že bych se měl připásat. Stejně jako v případě dveří i pásy šly vytáhnout ztuha. V polovině se vytahování pásu zadrhlo a já musel použít větší síly a škubnutí, aby se začal opět vytahovat. Naštěstí se zaklapnutím pásu problém nebyl.
,,Ty nemáš pás?´´ zeptal jsem se řidiče.
,,Já jezdím bez něj. Špatně se mi s ním řídí.´´

Všiml jsem si, že na zadním otrhaném sedadle vezeme dvě basy piv. Asi budou mít cikáni oslavu. Nedalo mi to a zeptal jsem se:
,,A co je to vlastně za člověka?´´ Poté, co jsem položil otázku, tak se cikán rozhovořil a já dostal strach, zda mu to vyprávění neubírá soustředěnosti na řízení.
,,Přijedeme na Vltavu, na to sídliště tam a von bydlí v paneláku. Je to fakt dobrej člověk. Hodně toho pro mě udělal. Jako mladej sem bydlel v Budějovicích a von byl starší a prodával nám harantům trávu. On je moje dětství. A já takhle za ním vždycky přijedu.´´ Předjela nás felície a já dostal opět strach tentokrát z toho, že se cikán bude snažit tuto urážku vrátit ale nestalo se tak – naše auto jelo pořád svou devadesátkou.
,,Von teď dělá do tvrdších drog jako pervitin,´´ významně se na mě podíval a já doufal, že se jeho pohled zase co nejdříve přesune na vozovku,
,,já drogy neberu, aby sis nemyslel. Dostal zásilku na prodej z východu nebo z odkud, zbraní a teď hledá někoho, komu by to prodal.´´

Začalo vydatně pršet. Auto naštěstí mělo funkční stěrače i když se zdál být jeden stěrač poněkud lenivější než jeho kolega. Začal jsem si číst. Hned, jak jsem knihu otevřel (byl to Däniken) se mě Řůžička zeptal co to čtu a když nevěděl, kdo je to Däniken, dal jsem se do vysvětlování.
,,...Spisovatel ze Švýcarska, který věří, že nás v minulosti navštěvovaly mimozemšťané a že tu po sobě zanechaly mnoho staveb včetně pyramid.´´ Čekal jsem na jeho reakci, která opravdu záhy přišla.
,,No jasný no. Tak je to možný. Furt je někde vidí na obloze ne? A ty pyramidy tomu bych věřil to podle mě lidi sami postavit nemohli. A ty tomu věříš?´´
,,Já to beru jako jednu z možností,´´ řekl jsem, ,,je fakt, že některé ty stavby, třeba z Jižní Ameriky, kde do sebe zapadají s absolutní přesností a bez mezer obrovské kameny, to si nedovedu představit, že by za tím byl člověk.´´
,,No a třeba ty pyramidy, kde vzaly ty kameny, ze kterejch to stavěli?´´ Jeho otázka mi nebyla úplně jasná.
,,Jako co kde, vzaly ty kameny?´´
,,No ty ze kterejch to postavili, dyť je tam okolo jenom poušť, písek ne?´´
,,V Egyptě není jenom poušť, proti Nilu měli kamenolomy,´´ řekl jsem tomu hloupoučkému cikánovi.
,,Ale je otázka, na co vlastně byly pyramidy,´´ nadhodil jsem novou otázku a doufal jsem že se chytne. A docela mě i překvapil protože jsem si myslel, že nebude znát ani jejich oficiální účel.
,,Jako hroby těch jejich vládců, ne?´´
,,No jo, to se říká jenomže v žádné pyramidě se nikdy nenašlo tělo faraona. Na pohřbívání vládců měli Údolí králů.´´ Od cikána zaznělo pouze zamručení a tím náš rozhovor skončil.

8

Za tu hodinu tři čtvrtě, kterou naše cesta trvala se mi podařilo přečíst polovinu celé knihy. Když už jsme byli v Budějovicích, intenzita deště značně poklesla. Projížděli jsme sídlištěm Vltava. Zataženou oblohu mysticky podbarvovalo zapadající slunce. Rýsovaly se ve mně určité obavy z neznáma ale na druhou stranu jsem tomu cikánovi věřil. Prostě půjdeme spolu do nějakého bytu a já si koupím zbraň. Pak zase odejdu a odjedu odsuď. Naše auto odbočí na parkoviště a najde si mezi těmi všemi žigulíky a škodovkami prázdné místo. Zandám knihu do igelitky a pevně přes ni převinu. Hučení motoru konečně přestane a já si teprve nyní, když už skončilo uvědomím, jak bylo nepříjemné. V autě se rozhostí ticho. Jsou jen slyšet kapky dopadající na přední sklo.
,,A jsme tady,´´ řekne spokojeně cikán a zatáhne za ruční brzdu.
,,Nespadly tady někde poblíž ty dvě stíhačky?´´ zeptám se ho a zvědavě si prohlížím lampami osvětlené paneláky.
,,Jo ty krávo, to mi Ferenc,´´ poprvé zaznělo jeho jméno, ,,taky říkal, když jsem tu byl minule. A ukazoval mi, ukazoval mi ohořelý paneláky a zničenou zastávku. To je fakt, myslím, že to bylo tadyhle kousek vocať.´´ Cikán se chvíli zamyslel a pak řekl,
,,Nevim, co ty dva čůráci vevnitř dělali. Asi si honili.´´ Na to jsem se lehce zasmál.
,,Hele teď je problém, jak to poberem. Musíme mu tam vzít ty dvě basy a eště mám nějakej chlast v kufru. Vemem každej jednu basu a já se sem pak vrátim pro ty flašky.´´ Nerad bych tu někde přenášel nějaké zasrané basy piva ale netroufl jsem si to dát najevo. Snad to bude rychle za mnou.

Vystoupili jsme z auta (zase sem měl problémy s dveřmi) a každý jsme popadli jednu basu. Igelitku s knihami jsem si dal na piva. Růžička se ani neobtěžoval se zamknutím auta a nebylo to příliš k podivu neboť tenkrát se hlavně kradla autorádia, které ten jeho vrak stejně neměl, jediné, kvůli čemu by někomu stálo vloupat se dovnitř byla krádež těch dvou plyšových kostek. Docela pršelo ale mě ten déšť nevadil vlastně mě probral po té hlučné jízdě. Cikán se krátce zorientoval, kde vlastně ten jeho kamarád z dětství bydlí a já ho následoval. Všude okolo byly oranžově svítící lampy, které osvětlovaly paneláky, auta a kontejnery. Často se ze svého města nedostanu a i tenhle výlet, navíc v nezvyklou hodinu, pro mě byl zážitkem. Jak jsme tak šli, piva v basách cinkala a rušila noční klid sídliště. Plné basy se nenesou zrovna dobře a mě se jí podařilo málem překlopit, když jsem si ji chtěl opřít o rameno, jenže jsem přecenil své síly. Jen tak tak se mi ji podařilo dostat pod kontrolu. Vrátil jsem se radši ke střídavému nesení basy před sebou v natažených rukách, tato metoda měla tu nevýhodu, že sem často kolenem do basy bouchl a k opření basy na hrudníku, tato metoda byla sice méně hlučná ale nešlo ji provozovat delší dobu neboť vyžadovala stálé podepírání břemena rukama. Celou cestu jsem doufal, že už tam budeme, ale v závěru se ukázalo, že Ferenc nebydlí zrovna v blízkosti parkoviště na němž jsme zastavili. Bydlel na druhé straně přes ulici. Paneláky tu byly vesměs všechny stejné. Všechny šedivé, s hnědo oranžovými předěly mezi dvojokny, se stejnými balkóny a všechny bez dostatečné izolace. Růžička přišel k jednomu vchodu, položil basu na zem, na železnou rohožku. Já si mezitím stoupl na schodech, a na jednu nohu,kterou jsem měl našlápnuto na nejvyšším schodu jsem si položil opatrně basu. Lampy neposkytovaly nikterak dobré osvětlení, takže Růžičkovi chvíli trvalo, než našel Ferencův zvonek. Já zatím hleděl do jedné z lamp, v jejímž světle bylo možné zahlédnout jednotlivé padající kapky. Ozval se Ferencův hlas charakteristicky zkreslený domovním telefonem.
,,No,´´ ozvalo se z něj.
,,No Ferenci to sem já a hele mám sebou toho zájemce.´´
,,Jo hele vole dobrý. Vzal si sebou chlast?´´
,,Jo mám to tady, dvě basy a vodky.´´ Ferencův hlas, ač byl zkreslený, vyvolával ve mně představu staršího mohutného cigoše se zlatými řetězy kolem krku.
,,Dobrý tak votvírám,´´ zaznělo na závěr a zapnul se bzučák odemykání dveří. Růžička podržel dveře a dal mi signál, ať jdu první. Popadl jsem basu a opatrně se s ní procpal mezi dveřmi. Jakmile jsem byl uvnitř, vyměnili jsme si místa a dveře jsem držel já.

Vměstnali jsme se do výtahu a vyjeli do čtvrtého patra. Výtah se skřípáním stoupal a já se snažil udržet v klidu. Když jsme vyjížděli do čtvrtého, bylo podle světla vidět, že už na nás někdo u otevřených dveří čeká. Tmavá postava, rýsující se v pronikavě žlutém světle vypadala opravdu mohutně. Můj spolucestující otevřel nohou a s obtížemi dveře a podržel mi je. Ihned mě vzhledem k obtížím a nepraktičnosti takového počinu napadlo, proč nám ten Ferenc nepomohl. On si jen stál opřený o futra a sledoval naše počínání. Teprve když jsem i s basou vylezl z výtahu a jeho dveře se zaklaply, uviděl jsem cikánského prodejce v celé kráse. Byl to obtloustlý čtyřicátník, oblečený v černém triku a černých trenkách. Žádný dobrý dojem na mě neudělal, byl to typický představitel menšiny, žijící ze sociálních dávek. Typický archetyp parazita, nalepeného na pracující třídě, z níž odsává sosáčkem živiny, které ona produkuje. V jak odporném světě to žijeme? Pracující lid je ponížen na třídu otroků, kterou z jedné strany vysávají parazité na dávkách a ze druhé takzvaná vládnoucí třída, která hájí pouze své vlastní zájmy a ne zájmy lidu. Pak je tu možná ještě jakási třída inteligence, která se vyvyšuje nad lid, z nepochopitelného důvodu, a která jde se svojí pravdoláskařskou rétorikou na ruku vládnoucí třídě, která si ji vlastně vydržuje.

Beze slova na přivítanou se ve dveřích otočil a zašel do svého doupěte. Následoval jsem ho a octl jsem se v 3+1. V bytě, který byl o tolik větší než můj vlastní. Všechny dveře v bytě byli zavřené až na ty, které vedly do obýváku. Nemohu tedy říci, kolik osob v bytě společně s Ferencem bydlelo, ani jaké bylo zařízení v ostatních místnostech ale soudě podle obýváku, nežil si špatně. Počítač tam sice neměl zato však měl přepychovou televizi, hifi věž a nábytek. Položil jsem basu na koberec a posadil se s igelitkou naproti Ferencovi na pohovku. Ve vzduchu se vznášel pach cigaret a ještě něčeho, nějakých chemikálií. Růžička se posadil vedle mě a načal si o stůl lahváče.
,,Tam máš peníze,´´ zeptal se mě, a ukázal na mojí igelitku.
,,Ne prachy mám u sebe,´´ řekl jsem a poklepal na si na kapsu. Ferencův odulý obličej a vlastně Ferenc jako celek mi připomínal pijavici. Byla to nacucaná černá pijavice, která vysosávala ze systému peníze a na oplátku do něho distribuovala drogy a zbraně. Chvíli, možná mohla trvat jen čtyři vteřina ale mě to přišlo jako celá věčnost, nikdo nic neříkal a mé oči sklouzly k puštěné televizní obrazovce, na které běžely ztlumené četnické humoresky. Růžička se vydatně napil piva a řekla,
,,Chce něco za sedm tisíc.´´ Ferenc pokýval hlavou a s námahou se zvedl z křesla. Připomínal mi mého dávného ředitele, který by se asi hodně podivil, kde to sem dnes. Ferenc kamsi odešel a mě to připadalo jako vhodná doba abych se.
,,Říkal si mi, že těch sedm tisíc stačí, doufám, že to trvá.´´ Zeptal jsem se, přestože sem měl kromě sedmi tisíc v druhé kapse ještě navíc dva tisíce.
,,Jo v pohodě on mi říkal za sedm.´´

Po chvilce se Ferenc vrátil i s krabicí, která vypadala jako od bot, a položil ji na stůl přede mě. Posadil se a rukou mi pokynul, abych si vybral. V krabici bylo okolo sedmi zbraní, všechno to byly staré modely, nejspíše z východu. Poznal jsem pouze tokareva. Hned jsem do krabice vrátil čtyři menší modely. Pečlivě jsem vybíral mezi zbylými a nakonec se přece jen rozhodl pro tokareva. Nepřipadal mi nikterak vzhledný ale zřejmě jeho velikost a váha a to, že jsem ho znal rozhodlo. Zadával jsem se na jeho pěticípou hvězdičku vyobrazenou na pažbě.
,,Beru toho tokareva,´´ oznámil jsem prodávajícím. Možná jsem na okolí udělal dojem tím, že jsem nazval zbraň jménem a i to mi pomohlo k Ferencově výroku:
,,Za sedm tisíc. S druhým zásobníkem a stovkou nábojů osm.´´ Měl jsem necelý kilogram vážící zbraň v ruce a pokyvoval hlavou.
,,Dobře ale chci za osm tisíc dvě stě nábojů.´´ Ferenc se divně zatvářil, vypadalo to jako by nemohl přemýšlet a pak mi oznámil, že souhlasí. Znovu s námahou vstal z křesla a odešel. Ale je ta zbraň funkční, napadlo mě. Ferenc zase přicházel a nesl sebou čtyři krabičky a zásobník. Položil vše přede mě a já sáhl do kapes pro peníze. Převzal si je a strčil poodešel k televizní stěně, kde vzal velké umělohmotné, žluté jablko, otevřel ho a přidal do něho k již přítomným penězům mých osm tisíc.
Došlo mi, že dále zde nemám už co pohledávat a že bych měl vypadnout. Nandal jsem všechno do igelitky ke knihám, vstal a přijal nabízenou ruku od Růžičky. Krátce jsem pak počkal na podání ruky také od Ference, jeho stisk byl o poznání pevnější, vlastně jsem měl pocit, že se má ruka v té jeho ztratila. Odešel jsem z bytu, dveře nebyly zavřené a mě zbývalo vzít pouze za kliku. Octl jsem se na schodišti a přemýšlel, zda se to všechno opravdu stalo. Došel jsem do prvního patra, kam již doléhalo chabé světlo z veřejného osvětlení a vyndal pistoli z tašky. Podařilo se mi vyjmout zásobník a nastrkat do něho z krabičky čtyři náboje ráže 7,62. Zasunout zásobník nazpátek také nebyl problém. Chvilku jsem přemýšlel nad odjištěním zbraně ale nakonec jsem na to přišel. Teď již zbývalo jenom zmáčknout spoušť. Zastrčil jsem si opatrně zbraň zezadu za kalhoty a přikryl ji bundou. Mohl jsem vyrazit na nádraží. Ačkoli jsem neměl jistotu, že zbraň funguje či zda sama nevystřelí, dodávala mi úžasný pocit moci. Vykračoval jsem si nočním sídlištěm, za mírného deště a cítil se naprosto bezpečně. Těch několik hodin, které trvala má cesta na nádraží mi uteklo rychle. Ničeho jsem se nebál. Nebál jsem se tmavých stínů a zákoutí, kterými jsem na své cestě procházel. Byl jsem kdykoliv připraven, díky nesení tašky v levé ruce, sáhnout pro zbraň a střílet. Mohl jsem. Se zbraní mě nic moc nespojovalo až na cikána Růžičku, který mi celý obchod dohodl.

Dorazil jsem před budovu Českobudějovického nádraží. Stará majestátní budova mě jakoby vítala. Vešel jsem do osvětleného vnitřku a na mechanických tabulích, které zde u stěn vysely, jsem se dozvěděl, že nejbližší přijatelný spoj mi jede za dvacet minut. V duchu jsem se zaradoval, pouhých dvacet minut a zmizím odsud. Val jsem se v duchu. Navíc můj vlak byl již přistaven. Cestou k vlaku jsem narazil na několik pochybných existencí v podobě několika na dece schoulených nuzáků, několika zjevných feťáků, kteří vycházeli ze dveří záchodů a v neposlední řadě na pochybně vypadajícího prodavače hodinek, který mě krátce obtěžoval. Každou vteřinu našeho, čí spíše jeho, hovoru jsem byl přichystán vytáhnout tokareva a z bezpečné vzdálenosti mu jím namířit do obličeje. Naštěstí to nebylo třeba a prodavač, poté, co jsem mu jasným tónem sdělil, že o jeho pochybné produkty nemám zájem se ode mě vzdálil. Po celou dobu,co jsem procházel nádražím a poté vagony, jsem byl permanentně ve střehu, očekával jsem napadení ze všech stran.

Vybral jsem si hned první vagon v němž byla kupé. Nehledal jsem prázdné. Vybral jsem si to, v němž už seděly dvě starší ženy a mladá dívčina. Tato tichá společnost mi zcela vyhovovala. Teprve, když jsem dosedl, s hrůzou mi došlo, že mám vzadu za pasem pistoli. Zvláštní, celou tu dobu, celé ty hodiny mi byla její existence známá a teprve nyní, když jsem se poprvé cítil být v bezpečí jsem na ni zapomněl. Pootočil jsem se na stranu, pomalu a klidně, abych nebudil mezi svými spolucestujícími zbytečnou pozornost nebo aby snad nikdo můj tokarev nespatřil. Opatrně a nenápadně jsem ho přesunul do igelitky a zároveň z ní vyndal jednu z knih.