Jeden život 04

Během práce mi jaksi zmizela z paměti. Chvíli jsem na ní myslel to ano, stalo se to, když jsem ji zahlédl, kterak nese okolo mě nějakou bednu ale hned jak zmizela, ponořil jsem se opětovně do světa plánování. V sobotu si obhlídnu místo, které jsem vybral pro novou akci. A hned v neděli zajedu k rodičům pro sekeru. Není to moc narychlo? Od mé, doufám že úspěšné akce, uběhne než připravím tuhle pět měsíců. Měl bych počkat? Ještě před týdnem , když jsem vybíral z dlouhé chvíle na internetu náhodné disco kluby a prohlížel si jejich umístnění, jsem hlad neměl. Odhad byl, že další sběr provedu až déle, jenomže to by už byly zima a pak by přišlo jaro a to dle mého názoru nejsou zrovna ideální meteorologické podmínky. V zimě, když je sníh za sebou zanecháváte stopy vaší obuvi. Policie tak zjistí, jakou máte velikost, o jaký typ obuvi šlo a hlavně zjistí odkud jste přišli a kam jste pak směřovali. Myslím, že mé stopy z minula nemají. Nikde tam nebylo bahno, ani u toho rybníku, kde jsem se vykoupal. Takže mé stopy nemají a nevědí mou velikost. A jestli zachytili mou pachovou stopu? Dal jsem další obvodovou desku na její druhy do umělohmotné přepravky, která se nacházela na podlaze u mého pracovního stolu. Následně jsem si vzal novou, která na sobě měla připájené pouze některé elektrosoučástky a začal na ni přidělávat podle naučeného schématu ty zbývající, které jsem měl roztříděné v malých piksličkách. Pokud můj kořenící přípravek, který byl rozsypán na místě činu nezabral a pokud ani má koupel v rybníku nezabrala, pak zjistili, že jsem odcestoval z toho nádraží. Mohou si odhadnout, jak dlouho pachateli trvalo, než tu vzdálenost ušel a kdy došlo zhruba k vraždě a pak si zjistit, co v tu dobu z nádraží odjíždělo. Jenomže i kdyby se tohle všechno stalo a oni ty dvě proměnné dosadili správně, pořád by jim to k ničemu moc nebylo. Tím nádražím totiž ve vymezeném časovém horizontu projížděly tři spoje a každý směřoval jinam. Toto vědomí, stálo za tím, že jsem se opět uklidnil.

Soused po mé pravici začal nadávat, čímž mě vytrhl z vnitřního světa. Podíval jsem se k němu. Byl to tupě vypadající tlustší mladý muž s krátce střiženými vlasy. Zřejmě něco někam špatně připevnil a zřejmě to udělal vícekrát za sebou a nyní mu nezbývalo nic jiného než zase malé součástky opatrně vyndat. Ani jeho jsem neznal, vlastně jsem z pracoviště znal pouze asi pět lidí (po ránu šest) jménem. Ten vedle mě tu nemohl být déle než týden, soudě také podle schématu, které měl rozložené na stole před sebou a do kterého jsem já přestal nahlížet třetí den. Pokusím se na něho zapomenout a vrátit se nazpátek. Tedy další akce proběhne až v Trutnově. Bylo to sakra daleko od mého bydliště a mé poslední akce. Jestli si na něco musí dávat úspěšný sériový vrah pozor pak je to právě výběr míst na nichž bude zabíjet. Často se stává, že vrah si jede v jakémsi kruhu v jehož středu se nachází jeho bydliště. Policie si pak vytipuje možnou oblast, kde dotyčný bydlí. Můj systém spočíval v tom, že jsem si v první řadě náhodně vybral na mapě město či vesnici a teprve pak si o té lokalitě zjistil informace jako jestli je tam diskotéka, jak to tam vypadá atd. Ve většině případů jsem nesehnal dostatek informací nebo se mi místo nelíbilo. Hledal jsem diskotéku, která bude jako minule stát u okraje města, abych se vyhnul lidem a abych měl únikovou cestu. Ideální by pro mě bylo pořádání nějakého Czechteku, jenomže jsem žádnou podobnou akci v přírodě na internetu nezaregistroval. A pak jsem přišel na Trutnov. Nachází se tu diskotéka Inferno, která sice nestojí přímo na okraji města ale není odsud příliš vzdálená. Začal jsem se o okolí více zajímat. Asi pět set metrů od ní podél okresní silnice, která spojuje samotné město Trutnov s jeho z větší části novou předměstskou zástavbou, a kudy lze očekávat, že po skončení diskotéky, budou chodit navrátilci, se nachází poklidná oblast. Z jedné strany vedou koleje a na druhé je ohrada a louka. Nejbližší dům je vzdálený přes čtyři sta metrů. Trať se tu kříží a přes silnici vede starý zděný vlakový most. Všichni, kteří se budou vracet touto cestou budou muset pod tímto mostem projít. Mohl bych se ukrýt v hustém (doufám) porostu, který lemuje trať, počkat až oběť okolo mě projde a zaútočit na ní zezadu. Ovšem mělo to tu nevýhodu, že bych neviděl lidi, kteří by se nacházeli na druhé straně před mostem. Musel bych opatrně vylézt ze svého úkrytu, podívat se zda za mostem nikdo další nejde a teprve pak udeřit. Další komplikaci by znamenaly možná projíždějící auta. Ale hlavní komplikace by spočívala v zamaskování těla. Musel bych mrtvolu přemístit do porostu u tratě. Takže bych nejspíše stihl zabít jen jednoho člověka, což bylo logické i z důvodu, že by ten druhý hned utekl. Co když z diskotéky nepůjde nikdo sám? Co když půjde ale hned za ním půjdou další lidé nebo co když do toho na potvoru začnou jezdit auta? Rozhodně pro mě bylo lepší raději strávit noc v úkrytu a nikoho nezabít, než aby se mi to celé posralo. Akci mohu zopakovat kdykoliv , než začne podzim.

Objemný rozčílený pracovník, sedící po mé levici to už nevydržel a hodil rozpracovanou deskou o zeď.
,,Kurva! Já končim! Do dojebaný píči! Do kurvy!´´ Tedy zaklení do kurvy jsem ještě neslyšel. Bouchl do stolu a kopl do židle, která odjela ke stěně. Následně celý zbrunátnělý odešel z pracoviště. Snažil jsem se na něho nedívat, když mě míjel protože jsem se bál, že mi rozsype roztříděné elektrosoučástky. Ještě dlouho poté co se za ním zavřely dveře, panovalo na pracovišti absolutní ticho. Pak se nějaká žena zasmála a vzápětí se k ní přidala další a poté se již všichni dali zase do práce a do povídání. Zpamatovával jsem se z toho šoku a snažil se opět začít plnohodnotně pracovat. Budu si muset místo obhlídnout osobně. Nacvičit si novou únikovou cestu. Zbytek pracovní doby jsem už zase strávil ve svém světě. Ruce automaticky pracovaly, braly malé tranzistory a kondenzátory a zabudovávaly je do integrovaných obvodů, zatímco mysl byla někde jinde. Byla na okraji Trutnova a představovala si, jak celá akce proběhne. Samotného mě překvapilo, když nastal čas oběda. Poklidil jsem stůl a vydal se s ostatními do jídelny.

Závodní a vůbec jakékoliv skupinové stravování jsem nenáviděl. Nemohl jsem už od dětství dost dobře jíst v přítomnosti jiných lidí. Nevím, co to přesně je ale nedělalo mi to dobře. Vzpomínám jak jsem měl při obědě ve školní jídelně pocit, jakoby se na mě všichni dívali. Hlavně, že se ne mě dívají ti, kteří ještě čekají ve frontě. Snažil jsem se jídlo zhltnout co nejrychleji abych odtud už zmizel. Ale už tehdy mi pomáhala má metoda. Stejně jako u práce, i při jídle jsem odbíhal do svého světa, který existoval mimo tyto zdi. Oprostil jsem se od reality, která mě obklopovala a přemýšlel o různých věcech. Například o penězích a úspěšných lidech a jejich domech. Může se to zdát nepochopitelné ale já se v tom velice vyžíval.

Nezměnilo se to ani tady. Byla zde spousta stolů se čtyřmi židlemi. Vždy jsem si sedal na to samé místo tedy pokud bylo volné a to většinou bylo, vzhledem k tomu že se nacházelo mimo hlavní trasy. Můj stůl byl v rohu na samotném konci jídelny. Většinou platilo, že se jídelna začne obsazovat od míst, které jsou nejblíže výdeji, takže mé místo jsem povětšinou nalezl prázdné. V polovině případů se mi také podařilo sedět sám. Když se tak stalo, byl jsem opravdu rád. Přátele jsem neměl a společnost kohokoli dalšího by mi jen kazila zážitek z jídla. Nestál jsem o rozhovor, nestál jsem ani o pohled do něčího talíře či nedej bůh do jeho otevřené pusy. Ovšem dnes mělo být vše jinak.

Po převzetí jídla (pití jsem si nikdy nebral už od základní školy) jsem zamířil na své obvyklé místo. Bylo mi zcela jedno, že se tím od všech velice okatě distancuji. Byl jsem mezi prvními a tak jsem mě jistotu, že než se všechna místa zaplní, já už budu pryč. Položil jsem si tác na laciné prostírání s čtverečkovým vzorem, usedl a znovu zkontroloval čistotu příborů. Pokud mi při stolování na něčem zvláště záleželo, tak to byla čistota. S čistotou jídelen a vlastně tak kulturou veřejného stravování jsem neměl dobré zkušenosti. První dvě třídy ZŠ jsem absolvoval v Táboře. Místní základní škola byla celkem nová a tomu odpovídala i kultura stravování. Tácy byly umělohmotné a vždy čisté. Na kvalitu příborů jsem si taktéž stejně jako na stoly a židle stěžovat nemohl. Jenomže pak se rodina přestěhovala do Milevska, kde šla úroveň značně dolů. V celé jídelně to nechutně páchlo čistícími prostředky, tácy byly ošuntělé, kovové a páchnoucí, často s nějakým tím přilepeným zbytkem. Příbory měly k čistotě také daleko, stejně tak jako stoly a staré židle. Nemám na to dobré vzpomínky. A nyní jsem se jich potřeboval zbavit.

Dnes budu při jídle přemýšlet nad mediálními hvězdami, určil jsem si a dal se do jídla. Jenomže krátce na to mé myšlenky přerušila přicházející postava. Nechápal jsem v první chvíli, proč směřuje ke mně, když je všude okolo tolik volných stolů. Byla to Karolína. Na sobě červenou pracovní vestičku bez rukávů, která ač trochu v rozporu s její ženskostí, přesto ji zdůrazňovala. Můj pohled opětovala úsměvem. Dlouhé černé vlasy měla stažené dozadu za pomoci čelenky, která mi k ní nějak nepasovala ale která její neposedné prameny jistě usměrňovala během práce. Přistoupila k mému stolu a zeptala se, zda je tu volno, což byla otázka, které jsem se v duchu musel zasmát jelikož všude okolo stoly zely prázdnotou. Vyvedla mě z míry. Z mých zajetých kolejí. Po ujištění, že je tu volno a že tedy její společnost neodmítnu si sundala vestičku a přehodila si ji přes židli. Sedla si naproti mně.
,,Teď jsem si uvědomila, že tu sedáváš často že?´´ zeptala se, hned jak usedla a já ucítil její lehce vtíravý parfém ale spíše se asi jednalo o deodorant. Nebo že by se navoněla kvůli mně ?
,,Vlastně tu sedávám vždy. Je to takové mé oblíbené místo,´´ řekl jsem a doufal, že se na důvody, proč sedávám stranou nebude vyptávat leč zeptala se.
,,Je docela stranou... ale je tu klid.´´
,,To je,´´ dosvědčil jsem, ,,to je i důvod proč tu sedávám.´´ Dala se do polévky ale hned se zase na něco zeptala.
,,Co říkáš na toho vola dneska?´´ řekla a pokračovala v jídle. Její zelené oči na mě stále hleděly.
,,Je to vůl no. Na tu práci neměl dost trpělivosti a asi jí ani moc nerozuměl.´´
,,jasný no, furt měl před sebou návod,´´ nyní se zasmála a pokračovala, ,,tedy já ho mám pro jistotu před sebou na stole taky ale jen málokdy se do něho podívám. Je to taková jistotka.´´ To jsem jí odkýval. Chvilku jsem jen jedli a nikdo nic neříkal. Oba jsme věděli, kam to dospěje a co chce ten druhý ale žádný z nás se neměl k tomu aby udělal další krok. Nenapadlo mě nic jiného, než se jí zeptat, kolik dneska udělala destiček. Chvíli se pak vedla řeč ohledně práce a norem až nakonec došlo na plat a odtud byl jen krůček k tématu bydlení.
,,Já když poplatím nájem, tak mi skoro nic nezbyde. Nemám třeba na oblečení,´´ pronesla smutně.
,,A kolik platíš?´´ zeptal jsem se, abych porovnal její nájem s mým.
,,Já platím tři tisíce... tři tisíce devět set tak i s elektrikou a tak,´´ odpověděla a zdála se být zamyšlená.
,,a ty bydlíš v 2+kk?´´ optal jsem se pro srovnání a ona to kývnutím hlavy odsouhlasila.
,,Já taky ale platím i s energiema něco nad tři tisíce. No možná jsem šetřivější.´´
,,Na Blechovce to bude možná taky dražší. A kde bydlíš ty?´´ Výborně, pomyslím si, měli jsme k sobě čím dál tím blíž.
,,Já bydlím v paneláku na Bezručově.´´
,,To máš docela blízko, na rozdíl ode mě. Když jsem bydlela s přítelem, tak mě vždycky svezl ale takhle autobusem je to hrůza,´´ nezapomněla si postěžovat.
,,Když jsem bydlela s ním, tak se to dalo poplatit ale zase na druhou stranu on hodně prachů prokouřil a prohrál. Jsem ráda, že jsem se ho zbavila.´´
,,Asi jsi to s ním neměla lehký co?´´ zeptal jsem se, jakoby mi na ní záleželo ale popravdě ani moc ne. Ale všechno zlé, co se o lidech dozvím mě nabudí k tomu, abych je zabíjel takže jsem to chtěl slyšet. Ani jsem ji příliš nemusel pobízet a rozvykládala se sama.
,,poznali jsme se v mém předchozím zaměstnání a pak si našli tohle. Zprvu se to s ním dalo vydržet.´´ Vybavilo se mi, jak s ním šuká. ,,Našli jsme si byteček a společně platili ale on začal čím dál více času trávit k kamarády v hospodě a domu se vracel ožralej. Někdy se nevrátil vůbec. Když mě jednou uhodil, tak jsem si řekla, že ho v bytě už nechci. Pochopil to a odešel. Jak z bytu tak z práce.´´

ačkoliv jsme oba dojedli, ještě nějaký čas jsme zůstali a povídali si. Musel jsem jí vyložit svou poupravenou minulost. Říct jí, že jsem nedokončil školu. Ona mi vyprávěla zase svou verzi jejích životních neúspěchů. Na konci našeho rozhovoru jsem musel uznat, že je milá ale zároveň byla i značně naivní a moc toho o světě venku nevěděla. Co ale chtít po dvacetileté holce, která už od osmnácti jenom manuálně pracovala. Nevěděl jsem to jistě ale z toho co říkala jsem také vytušil, že pocházela z chudé rodiny, která mohla mít i spoustu dalších problémů. Pak už jsme se vrátili na pracoviště ale ještě předtím jsme se vzájemně ubezpečili, že si spolu sedneme v autobuse. Trochu mi přišlo jako vhodný nápad, pozvat ji k sobě na návštěvu ale pak jsem to zamítl protože jsem u sebe v bytečku měl značný nepořádek a vůbec, přišlo mi to stále poněkud nemístné.

Když opět začala pracovní doba, přichomýtl se ke mně jeden z mých kolegů – cikán Růžička, jeden z mála lidí, se kterými jsem si onehdá krátce i popovídal. Nebylo pochyb, že ten člověk je dost velký idiot, který se ve volném čase zajímá pouze o auta (sám má starej cizí křáp neidentifikovatelné značky a na jiný se nikdy nezmůže) a nejspíše o šukání. Upřímně jsem pochyboval, že je schopen číst. Tak tento člověk ke mně přišel a spikleneckým hlasem mi řekl:
,,Hele Radku, nechtěl bys koupit pistoli?´´ V první chvíli jsem netušil, co si mám myslet a automaticky se mi chtělo jeho nabídku odmítnout ale hned poté mi došlo kdo jsem. Došlo mi, že mi tohoto podivného tmavého člověka s jeho neuvěřitelným dotazem seslalo samo nebe. Nikdo na světě nepotřeboval zbraň víc než já. Uvažoval jsem, že si na nějakou přes zimu ušetřím a legálně si ji koupím ale v tom případě mi byla ta zbraň k mým akcím k ničemu. Chtěl jsem ji mít pouze doma pro jakýsi pocit bezpečí a proto, že jsem prostě chtěl mít zbraň vždycky. Ale sehnat nějakou neregistrovanou nebo kradenou, o tom se mi nikdy ani nezdálo. Ta nabídka mi snad opravdu byla seslána odjinud. Je to tak, když na něco hodně myslíte a přejete si to, už se vidíte že to máte, tak to opravdu dostanete. Věřte nebo ne. Dobře jsem se zamyslel, zda ten člověk tady opravdu je a zda mi řekl to co mi řekl.
,,Zbraň?´´ zeptal jsem se hloupě abych se ujistil.
,,Jo vopravdovou,´´ ujistil mě, ,,jeden můj kámoš z Budějek nějaký má a chtěl by je prodat. Má i samopaly.´´ Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Opravdu se to děje?
,,No co kdybychom to probrali venku, až nám skončí práce?´´ navrhl jsem mu tiše a všiml si v jeho tváři, jak se zaradoval.
,,Dobře tak na mě pak počkej, nebo já na tebe pak počkám u baráku.´´ Načeš jsem mu jen odpověděl ,,Dobře.´´ Dal jsem se zase do práce ale má představivost byla v plné síle. Nemohl jsem uvěřit, že se to děje. Jaká je pravděpodobnost, že vám někdo, koho dohromady ani neznáte nabídne z ničeho nic koupi zbraně? V hale plné lidí. Vždyť ten člověk musí být opravdu zcela blbej, nabízet zbraně cizímu v práci. Nehledě na to, zda obchod vyjde či zda nějaké zbraně na prodej existují jsem se už v myšlenkách viděl s jednou z nich, kterak střílím lidi. Snad si na mě ten blbec vzpomene a obchod zařídí. Také by to mohla být past ale já tomu cikánovi prostě věřil. Něco mi říkalo, že je vlastně vcelku hodný i přesto, že prodává zbraně a bůh ví co ještě. Celé jsem to bral jako požehnání seshora. To, že mi prošla dvojnásobná vražda a to že mi nyní někdo nezávisle na mě nabízel zbraň. Něco tam nahoře mi přeje, pomyslel jsem si.

Jakmile mi skončila pracovní doba a já se v šatně převlékl, rychle jsem spěchal ven. Postával jsem opodál a sledoval, jak se z fabriky valí lidé. Na všech bylo znát, jak jsou šťastní, že mohou zbytek dnešního dne prožít někde jinde než v práci. Většina z nich nepochybně zamíří domů k televizi. Otevřou si pivo, dají nohy na stůl a budou až do půl osmé sledovat nějaké zhovadilé seriály. V půl osmé jim pak začne jistě seriozní zpravodajství, během něhož se mnohokráte rozčílí nad korupcí a skandály, kterými je ta naše demokracie prolezlá. Demokracie, v níž má současná vládnoucí Zemanova ČSSD opoziční dohodu s ODS. To v čem žijeme, není žádná demokracie. Inu lide máš to, co sis před devíti lety na Staromáku vycinkal.

Konečně jsem mezi ostatními rozpoznal i cikána Růžičku. Šel s několika svými kamarády a jakmile mě uviděl na okraji panelové cesty čekat, pobídl své přátele, ať jdou napřed (beztak všichni mířili do hospody).
,,Tak co, měl bys zájem?´´ zeptal se potichu, když ke mně došel.
,,Asi jo. Co konkrétního ten dotyčnej prodává, za kolik a kdo to vůbec je?´´ Na cikánovi bylo znát, že by mi rád pomohl ale že na mé otázky buď nezná odpověď nebo nechce mluvit.
,,Co prodává,´´ vytáhl z kapsy poloprázdnou krabičku startek a jednu si dal do úst, ,,různý pistole. Já nevim jak se jmenujou.´´ Růžička na chvíli přerušil svůj výklad a hledal marně zapalovač až jej nakonec našel v náprsní kapse. Byl to ten nejlevnější z průsvitného barevného plastu. Chvilku bezvýsledně škrtal až mu to na pošesté vyšlo a objevil se malinký oranžový plamínek, jímž si levnou startku zapálil. Jenomže to jsem uviděl, jak se k nám blíží Karolína. Nebylo mi příjemné, když mě viděla ve společnosti s tím cikánem. Růžička také zaznamenal její příchod a otočil k ní hlavu. Předběhl jsem je, než stačil on nebo ona cokoliv říct.
,,Prosím tě Karolíno, počkáš na mě na zastávce? Hned tam budu.´´ Karolína jen souhlasně pokývala hlavou a její ústa se kratičce pootevřela ale neslyšel jsem co řekla pokud vůbec něco a hned změnila směr a zařadila se do proudu s ostatními osvobozenými robotníky. Pokuřující cikán se za ni díval a já věděl, že jej zajímají zvláště její zadní partie. Úplně zapomněl, že jsem se ho na něco ptal.
,,A co za to chce ten člověk?´´ můj dotaz ho vytrhl ze zasnění a on otočil hlavu zpátky na mě.
,,To je jeden můj kámoš z Buďějovic. Neboj se můžeš mu věřit a já ty zbraně viděl,´´ řekl a odklepl si popel z cigarety. Proud dělníků, kteří procházeli okolo nás zeslábl a změnil se na jednotlivé lidi. Zkontroloval jsem si čas odjezdu svého autobusu. Nerad bych ho nechal odjet i s mojí kolegyní, která o mě zjevně měla zájem.
,,Kde ty věci sebral? A kolik za to chce?´´ ptal jsem se dál pokuřující ho cikána.
,,Hele kde to sebral, prej něco od známího co dělá v armádě a něco má od Rusáků, který mu to dovezli.´´ Dostal jsem strach. Mám do toho jít? Ale hned jsem si vzpomněl na své poslání a na to, jak za mnou tahle nabídka přilétla.
,,Hele, von má všechno. I jestli chceš kalacha,´´ cikán mávl rukou, v níž měl cigaretu aby mi naznačil, že ani kalašnikov není problém, ,,tak může být ale jestli chceš pistoli tak mě říkal okolo těch sedmi tisíc. Chvilku jsem se rozmýšlel a pak se zahleděl na modré bezoblačné nebe.
,,Měl bych zájem. Tak jak to provedem?´´ Cikánovi se rozzářily oči.
,,V pátek k němu jedu do Budějek tak jestli chceš, tak bych tě někde vyzved a dojeli k němu společně. Možná bych ti dojednal i slevu.´´
,,Tak to zní dobře,´´ byl jsem opravdu moc rád z toho, že mě odveze až k němu. Nedovedl bych si sám sebe představit, jak chodím někde v noci po Budějovicích a kupuju od neznámých lidí zbraně ale takhle to snad proběhne v klidu.

Dohodl jsme se, na místě, kde mě má zítra podvečer vyzvednout a já zamířil na zastávku, která byla již v obležení lidí. Chvilku mi trvalo, než jsem mezi nimi našel Karolínu. Jako všichni lidé i ona jen stála a hloupě zírala buď na zem nebo kolem sebe. Pro mně by to byl zcela zbytečně vyhozený čas, který jsem investoval do čtení. To máte pět minut čekání ráno plus dvanáct minut jízda do práce a to celé krát dva a vyjde vám zbytečně vyhozených třicet čtyři minut denně. Trochu jsem tohoto času nyní litoval, protože nyní, když se znám s Karolínou, nebude snadné si už za jízdy a čekání číst. No ale již jsme si spolu skoro všechno vyříkali, myslím o svých nezajímavých životech a o základních názorech na tento špinavý svět. O čem bychom se měli bavit dál? Mě už tedy nic nenapadalo.

,,O čem jste se spolu bavili?´´ zeptala se, hned jak jsem k ní dorazil. A to je další věc, kterou mi komplikovala život. Dříve jsem mohl mluvit s kýmkoliv a nemuset to poté komukoliv dalšímu zdůvodňovat, což bylo zvláště důležité z hlediska života, který vedu.
,,Chtěl mě pozvat do hospody,´´ řekl jsem s úsměvem a pohled se mi stočil do země. Zdálo se mi, že ji to zajímá ale dál už se neptala.
,,Nepřijal jsem. Já si na chození do hospody nepotrpím.´´ Usmála se a za pár chvil jsme už seděli automaticky u sebe v autobuse. Průvan z otevřeného horního okýnka ji rozevlával vlasy po pravé straně.
,,Tak jak bylo v práci?´´ zeptal jsem se jí ironicky. Ona se jen pousmála a zakroutila hlavou. Napadlo mě stoupnout u ní v ceně tím, že se jí přiznám k vlastnictví počítače s internetovým připojením a zařadit se tak mezi pouhé čtyři procenta naší společnosti. Zeptal jsem se jí, zda náhodou nevlastní počítač, že bychom si mohli emailovat. Jen jak jsem to řekl, vykulila na mě oči v nepředstíraném úžasu. A jakmile jsem ji potvrdil, že opravdu vlastním počítač, chtěla jej vidět, protože se s ním nikdy nesetkala a stěží tušila, co je internet nebo mail. Povedlo se, a ona chtěla ten můj zázrak výpočetní techniky – PcW16.
Ráda by mne dnes navštívila ale to nebylo možné. Dnes ne. Musel jsem zajet za rodiči a doufat, že mi poskytnou nějaké peníze, které jsem potřeboval na nákup zbraně. Vymluvil jsem se tedy na setkání s rodiči a na pátek, kdy se mě odehrát onen nákup jsem si vymyslel oslavu kamarádových narozenin. Trochu zklamaně vzala na vědomí mou vytíženost a souhlasila s uskutečněním návštěvy v neděli.