Bezdomovec a panička 4

Ondřej uzamkl úložnou schránku, klíč si uložil bezpečně do kapsy zimní bundy a vydal se k domovu. Byl nasrán, ale zároveň ho ovládal i strach. Takovou existenční nejistotu nepocítil od té doby, co skončil na ulici. Měl plán. Plán, jak se z podmostu dostat. Část výplaty (nuzné), si odkládal stranou ​​a šetřil si na podnájem. Jistě, byla by to pěkná díra, ale už by nebyl bezprizorní. Už se viděl, jak si na jaře něco najde a odrazí se od toho pomysleného dna.

Dnes přišel o práci. Byla krize a podnik musel propouštět. Pracoval tam pouze pět měsíců, byl tedy první, který musel z kola ven. K čertu! Dělal by i za pět nebo čtyři tisíce, jen aby měl nějaký příjem. Co bude teď? Podaří se mu najít si něco nového? V dnešní situaci a jako bezdomovec? Podle trhacího kalendáře, který visel na skobičce, bylo úterý. Zima propukla naplno. Pod mostem se u sudu, v němž hořel oheň, tísnilo několik pochybných existencí. Jak moc se těšil, že se už na ně nebude muset dívat!

Po několika dnech:
Alois a Ondřej, sedící nabalení ve svém útulném výklenku čistili měděné kablíky. Pro Aloise to byla jen další zima z mnoha co už zažil a bezpochyby ještě zažije. Ale pro Ondřeje, nyní již pěkně zarostlého, protože o sebe přestal dbát co ztratil práci, symbolizovala bezútěšnost jeho situace. Na paničku už přestal myslet. Několik týdnů se neukázala. V dobách, kdy měl práci, pro něho ta děvka představovala kromě (ne)snadného přivýdělku i jakési pochybné sexuální vyžití. Zlomený muž se teď bál nejvíce sám sebe. Bál se, že se neudrží, vybere prachy, nakoupí chlast, kterému se dosud úspěšně, byť těžko vyhýbal a zapadne si užít do bordelu. Chtěl by to. Aspoň na chvíli být v ráji. S nějakou kundou ve vířivce, spát jako člověk v posteli…

Do čištění zabraný Ondřej nepostřehl, že pod most přijelo po vyšlapané sněhové cestičce černé terénní BMW X6. Podíval se na něj teprve, když do něho šťouch Alois. Bylo tam. Jako artefakt z jiného světa. Zastavilo nedaleko od hřející se skupinky. Bezďáci nevěřili vlastním očím. Přední dveře se otevřely a řidič, vysoký, udržovaný bouchač úslužně paničce otevřel. Světy se prolnuly. Obyvatelé podmostní říše si o paničce, oblečené do lesklé zimní bundy a vysokých kozaček, z níž bohatství a luxus přímo vyzařovaly, museli myslet, že spadla z Marsu. Jeden z okolo stojících houmlesů, který byl nejvíce odvážný, či spíše troufalý, okamžitě k paničce zamířil. S nataženými dlaněmi, jako kdyby do nich chytal vodu, začal s prosbami:
„Drobný, prosím nemáte drobný?“

Panička se na něho pohrdavě podívala. Taková drzost! Řidič, jakoby jí četl myšlenky neváhal ani okamžik. Vytáhl teleskopický obušek a silně nebohého bezďáka po nastavených dlaní praštil. Ten vykřikl a spadl na kolena. Panička jeho utrpení pobaveně sledovala. Klečel tam před ní, fousatou tvář měl svraštěnou do bolestné grimasy a naříkal.
„Sakra, mohl by to být její otec,“ pomyslel si Ondřej.
Řidiči to ale asi stále nestačilo, (nejspíš to byl zkurvenej sadistickej hajzl) znovu se napřáhl a udeřil postaršího muže teleskopem do brady. Ten spadl na záda a posléze se bezmocně převalil na bok. Z úst, která si teď držel, mu na bílý podklad vytryskla krev. Bezpochyby přišel i o pár zbylých zubů. Teď se jen válel po zemi a vydával naříkavé zvuky. Řidič si své dílo prohlížel s perverzním zadostiučiněním, zjevně byl na sebe hrdý a panička? Ta k sraženému ubožákovi přišla trochu blíže a nahlédla mu do obličeje. Snad aby viděla to utrpení, které ji tak rajcovalo. Ostatní bezďáci si už udržovali od dvojice vetřelců bezpečný odstup.
Ondřej se ve výklenku postavil. „Ty zkurvená děvko! Čubo zasraná…“ začal hlasitě nadávat Alois, ale byl Ondřejovým dotykem umlčen. Hrozilo nebezpečí, aby panička na Aloise tu svojí gorilu nepoštvala.

„Ahoj, dlouho jsme se neviděli. Nezapomněl jsi už na mě?“ začala panička na Ondřeje, jakoby se nic nedělo. Ondřej neodpověděl.
„Půjdeš ke mně?“ zeptala se panička, „nebo si mám já dojít pro tebe?“
A když se zase nedočkala odpovědi, bez ostychu k Ondřejovi zamířila. Její bodyguard se dal do pohybu, ale panička mu naznačila, aby zůstal u auta. A tak si založil ruce, tak jak to tihle lidé dělají, před přirozením a poslušně, rozhlížeje se ostražitě kolem, ukázkově znehybněl.

Panička se drápala na kluzkou vyvýšeninu, nad niž se nalézal obývaný výklenek. Už to chvílemi vypadalo, že jí to podjede a ona se před diváky z nejnižších vrstev kolosálně ztrapní. Když zjistila, že to nedokáže, zastavila se a beze slov natáhla ruku k Ondřejovi.
„Co si do prdele o sobě myslí?“ prohnalo se Ondřejovi hlavou. Nicméně z výklenku vyšel a onu pomocnou ruku ji podal. Ucítil pevný stisk té její, oděné do značkových rukavic Dolce&Gabbana s leopardím vzorem. Paničce to, když už byla skoro nahoře ujelo, a jen díky Ondřejovu pohotovému zachycení si nenatloukla čenich.
A je tu. U něho doma. V jeho prostorném výklenku. Holé betonové zdi, na nichž se tu a tam nalézaly táhlé krůpěje zmrzlé vody. Podlaha byla vystlaná a odizolovaná několikero dekami a peřinami. Nalézal se tu i nábytek, tedy jedna ošklivá skříň a jakýsi noční stolek, na němž byla lampička. A pak tu byla v rohu ještě jakási nízká polička se zabaleným jídlem a nápoji.

Ondřejovi se zdálo, jakoby se čas zastavil. Postavy se pohybovaly zpomaleně. Dunění aut, která projížděla nad nimi mělo také nižší frekvenci, ač byla právě ranní špička a lidé jezdili do práce. Cítil pronikavou vůni její voňavky.
Alois, doposud sedící na peřině už přítomnost paničky nevydržel. Cítil se jako nějaké zvířátko v zoo a tak raději vstal a s nenávistným zabručením výklenek opustil. Na Ondřeje i paničku měla Aloisova náhlá nepřítomnost vlastně uklidňující vliv. Panička si dál prohlížela interiér a našla na stolku knihu. Vzala ji do rukou aby zjistila o co jde. Jednalo se o knihu Endurance od Alfreda Lansinga.
„Jé, tuhle jsem četla,“ pronesla radostně.„Někdy si připadám jako ti námořníci…“ Najednou se mu zdála být nejenom snesitelná, ale dokonce i nějak milá.

„Co to bude dneska?“ promluvil po odmlce Ondřej.
„Co by mělo být?“ odpověděla otázkou panička a vracela knihu nazpátek, „Přijela jsem tě navštívit. Zjistit jak žiješ.“
Přistoupila k němu.
„Jsi nějaký zanedbaný.“
Natáhla ruku k jeho tváři ale on odstoupil.
„Jestli máš pro mě nějakou práci, tak to řekni rovnou a za kolik, jinak jdi do hajzlu!“ řekl Ondřej naštvaně.

Panička se zatvářila uraženě a její hlas už nezněl tak přívětivě jako doposavad:
„No jestli budeš souhlasit, tak bych si tě odvezla k sobě domů a tam už bysme něco vymysleli…“
„A co na to manžel?“ zeptal se Ondřej a uviděl v ženině obličeji jisté překvapení.
„Manžel není doma, nikdo není doma. Budeme tam sami a zaplatím ti, podle toho, jak se mi to bude líbit, ale s prázdnou určitě neodejdeš.“

Ondřej se v duchu znovu profackoval, protože si uvědomoval, že už ji zase podléhá. Ji a jejím, tedy Prokýško­vým prachům. Panička v Ondřejově tváři vyčetla tichý souhlas.
„Ale budeš mi muset pomoct dolů.“
Po namrzlém betonu to bylo opravdu nebezpečné. Ondřej chytil návštěvu silně za boky a pomalu spolu sestupovali. Jenomže v asi první třetině jim to podjelo, žena spadla na Ondřeje a oba sjeli dolů. Ondřej si povšiml mírného úsměvu v bodyguardově obličeji. Paničce se sjezd náramně líbil. Ondřejovi, který ji posloužil jako sáňky už méně. Ještě chvíli na něm ležela a smála se. Byl z toho zaražený a nervní. Nicméně, dovedl si představit, že by jako milenci takhle blbli třeba na zasněženém dětském hřišti, že by sjížděli zasněžené skluzavky… Jenomže to byly jenom představy a tak se z nich rychle probral.

Trvalo to chvíli, ale nakonec z něho vstala a přitom se, spíše nevědomky, přimáčkla zadečkem na jeho klín. Dokonce mu pomohla na nohy. Co si o ní má sakra myslet? Přišli k autu. Řidič nastoupil, ale s nastartováním nespěchal. Jakoby věděl, že panička má ještě něco za lubem. A opravdu. Sáhla do kapsy bundy, vytáhla hrst kovových padesáti, dvaceti a desetikorun a nabídla mince Ondřejovi. Ten se na ni tázavě podíval a nechal si peníze do hrsti nasypat. Panička mu ještě doplnila náklad několika zaběhlými mincemi a pak si nabrala pro sebe z druhé kapsy. Její obličej se zase rozzářil perverzností.

„Ná, puťa puťa ná“, začala volat na bezdomovce. „Kdo chce penízky? Poďte si je chytit!“
Přilezli. Dalo se to čekat. Nebylo to pod jejich úroveň. Oni totiž žádnou neměli. I bezdomovec s rozmlácenou bradou, na které si přidržoval kapesník, přilezl. Najednou před paničkou a Ondřejem stála skupina asi pěti lidských trosek. Ondřej se znovu na rozjařenou paničku tázavě podíval.
„Neboj bude to zábava,“ řekla k němu, „na tři jo? Jednáá…,“ panička naznačovala nadhoz a bezdomovci se začali připravovat, jako nějací psi, kterým se chystáte hodit žrádlo, „dvěéé…“, Ondřej nevěděl, jestli to udělá… „tří!“ zaječela a rozhodila do vzduchu nad bezdomovce kováky. Ondřej ji s malým zpožděním následoval. Mince se rozlétly do vzduchu jako hejno ptáků. A následně se strhlo šílenství. Bezdomovci sbírali jako díví. Lezli po zemi a nasbírané mince strkali překotně do kapes.
Ondřejovi se vybavil jeho maturitní večírek, na němž se odehrávalo něco podobného, ovšem tam se maturanti po dosbírání mincí nazačali prát. Bezdomovci se vrhli jeden na druhého, váleli se po sobě a škrtili se. Jen jednomu se podařilo s kořistí dostatečně rychle utéci. Panička se smála jako šílená i řidič se za volantem chechtal jako debil, jenom Ondřejovi to přišlo spíše nechutné.

Cesta autem připadala Ondřejovi nekonečná. Navíc si v uzavřeném a vytopeném prostoru auta uvědomil, že smrdí. Dnes neměl příležitost zajít do Teska a cítil se trapně. Nicméně paničce to, zdá se nevadilo. Hodně se vyptávala na různé věci a on se snažil odpovídat. Zdálo se, že jí jeho vyprávění opravdu zajímá. Když ale přišla řeč na ní, začala se vykrucovat. V zásadě Ondřejovi sdělila pouze to, že je s manželem už pět let a že se často nudí. Přihodila také několik rádoby vtipných historek co zažila s bezdomovci a různými ,,ostýchavými lidmi“.
„Ale ty jsi jiný, Ondřeji. Jsi zajímavější. Věř tomu, že dnešek si opravdu užijeme.“