18.07.2013 0 2286(7) 0 |
Ondřej se dlouhé hodiny plahočil poli a vesnicemi zpátky ku Praze. Prvních několik kilometrů své zpáteční cesty se marně díval na cestu před sebou, zda náhodou nezahlídne vracející se limuzínu. Třeba to byl jen vtip a oni se pro něho po několika minutách, či snad desítkách minut vrátí. Nebo na něj bude čekat zaparkovaná limuzína na náměstí některé z vesnic jimiž bude procházet? To mu snad ta děvka nemohla udělat!
Zkurvená děvka, proč jí poslechů? Ale co měl dělat? V cizím autě, s řidičem (jistě ozbrojeným) a dvěma čubkama? Měl říci: „Ne, já odmítám vystoupit,“ a dál setrvávat v těch kožených sedačkách? Co by se ale dělo potom? Nakonec došel k názoru, že nemohl nic udělat jinak. Možná, až na to, jak neuváženě uvedl adresu ,,trvalého bydliště“. To si hodně vyčítal. Ano, dostane sice možná další prachy, a ty člověk v jeho situaci opravdu potřeboval, ale…
Nedovedl si ani představit, jak se bude cítit trapně až tam pod most přijede limuzína, či v čem tentokrát panička přijede a on k ní bude muset naklusat…
Bylo mu celkem jedno, že to uvidí ostatní obyvatelé Barrandovského mostu, ti ztroskotaní idioti, ale co si o tom pomyslí Alois? To před ním a jenom před ním se bude cítit trapně. Alois je sice stejný vágusák jako Ondřej, vlastně s ještě nižším příjmem, ale přece jen si uchoval něco ze své někdejší důstojnosti. On by té děvce plivl do ksichtu při první příležitosti. Nehonil by si před ní poníženě na čas péro, ani by bezmocně a bez možnosti účasti nesledoval lezbení těch dvou rozmařilých čubek. Jak se na to bude dívat on, až jejich komunitní oázu klidu navštíví luxusní „návštěva“ z vyšších vrstev? A co tam ti cizinci budou vlastně pohledávat? Jen tak si pro něho přijedou autem, nebo snad si snad panička bude chtít udělat malý sociologický průzkum přímo na místě? Kuráž by na to jistě měla. A přijede vůbec někdy?
„Zkurvená děvka!“ zaklel Ondřej a pokračoval v cestě.
Uběhl pracovní týden a byl tu další víkend. Ondřej se během tohoto týdne častěji než předtím, zaobíral otázkou co bude dál s jeho životem. Má cenu, potom všem co jej potkalo ještě žít? Jak hluboko klesl! Během bezesných nocí, obtěžován reflektory projíždějících aut, přemítal o svém životě. Vzpomínal na minulost. Tu a tam přemýšlel i o paničce. Byla asi tak v jeho věku. Co dělá teď? Co dělá přes den? Jaká je její minulost?
V jednom všedním dnu, když měl Ondřej po práci, ani nevěděl, co jej to popadlo, ale vydal se obhlédnout sídlo podnikatele Prokýška. Věděl kde to je, protože když ještě obchodoval s realitami sehnal si o Prokýškovi, coby budoucím klientovi, nějaké reference. A přestože to měl flák cesty pražskými dopravními prostředky plus ještě kus pěšky, vydal se na obhlídku. Proč vlastně ne? Stejně by zbytek dne jen seděl pod mostem a četl nebo by bloumal po okolí. Kvůli tomu? Z nudy, aby zabil čas?
Když se člověk jako Ondřej dostane na ulici, a ztratí všechno, je třeba si najít nějakou zábavu, klidně hloupou, třeba chodit do knihovny nebo na procházky. Hlavně se nesmí sedět o samotě někde v koutě. Ihned pak začnete rekapitulovat svůj život a můžete se z toho i zcvoknout a začít chlastat. Ondřej si sám pro sebe si zdůvodnil, že tam jde proto, aby sídlo prozkoumal. Mohl by se třeba pokusit Prokýška vykrást. Přitom sám věděl, že tato představa je naivní a neproveditelná.
Na místě samém viděl, že sídlo je skoro nedobytné, hlídané a chráněné. Ale ta krásná představa, že se tam nepozorovaně vloupá a třeba i Prokýška zabije a pak mu ukradne všechny prachy a cennosti, Ondřeje fascinovala.
Před spaním si představoval, jak přelézá zeď, obratně si poradí s prosklenými dveřmi a pak potichu prolézá honosně zařízené sídlo. Domem se ozývá klasická hudba a on směřuje za jejím zdrojem. Ve velkém obývacím pokoji, u hořícího krbu a zády k nezvanému příchozímu sedí ve velkém křesle ten zmrd Prokýšek. Možná spí a možná se dívá do plamenů. Ondřej k němu potichu přistupuje, napřahuje připravenou sekeru a vzápětí mu jí vší silou zaráží do hlavy.
Ondřej se k sídlu dostal vzhledem ke své pracovní době a vzhledem k tomu, že sídlo bylo na okraji Prahy, až k večeru. Rozloha, na které se Prokýškovo panství rozkládalo, byla impozantní. Objekt se nacházel poněkud nečekaně v blízkosti železniční tratě, okolo které vedla polní cesta. Ondřej šel právě po ní. Nestál o to, aby ho náhodou Prokýšek či jeho povedená panička spatřili. Celé sídlo bylo obehnáno třímetrovou, tmavě šedou zdí a stálo v okolní, skoro by se dalo říct zemědělské, či venkovní krajině osamoceně. A přitom to stále ještě bylo na území hlavního města.
Ze samotného domu mohl Ondřej spatřit z cesty pouze honosnou střechu s několika střešními okny. Budova jistě měla i prostorný balkon, ale ten nebyl kvůli zdi vidět.
„Musí mít úchvatný pohled na okolní krajinu, kopce a blízkou Prahu,“ pomyslel si Ondřej a jeho myšlenky přerušil rachot projíždějícího rychlíku. Přes tu vysokou zeď neměl šanci nahlédnout dovnitř. Volnou chůzí po polní cestě došel k opuštěnému traťovému domku. Nalézal se přímo u paty zdi. Nebyl nikterak zvlášť vysoký, prostě běžný drážní domek, ze kterého se v minulosti ovládaly nedaleké, dnes již automatické závory.
„Pokud se mi podaří vyšplhat na jeho střechu,“ pomyslel si Ondřej, „uvidím krásně na dům.“
V těsné blízkosti domku rostla, vzhledem k roční době již opadaná, třešeň. Mohl by na ni vyšplhat a pak z ní přelézt na střechu železničního domku. Metr za metrem, větev za větví se dostával na úroveň lišejníkem, mechem a seschlou travou porostlé střechy. Zbýval už jen jeden nebezpečný krok a byl na ní.
Konečně mohl nahlédnout do areálu za ochrannou zeď. A přestože se již šeřilo, to co spatřil, jej uchvátilo. Okolo zdí, v celé její délce, se vinul živý plot a trávník si i přes blížící se zimu zachovával zelenou barvu. Ondřejovi připadalo, že místo do zahrady nahlédl do parku. A ne jen tak ledajakého. Vysoké, udržované stromy, jednalo se především o duby a několik podsvícených soch. Ač byl park opravdu rozlehlý, dům v se v něm nikterak neztrácel. Stál na jakémsi návrší a u jeho zadní části byl zapuštěný velký krytý bazén s vířivkou. Dům sám, snad ani kvůli své velkoleposti, za níž by se nemuseli stydět ani leckteří barokní šlechtici, snad ani popsat nelze. Ondřeje uchvátila jeho zadní prosklená část. Z ní musí být nádherný výhled na zahradu. Ze všeho, co viděl, jen tekly prachy.
Náhle se zadní prosklená část domu rozsvítila. Rozsvítily se i do země zapuštěná světla u bazénu a vířivky. Ondřej si náhle připadal jak v potemnělém sále, když se otevře opona. Z domu vyběhl nahý muž, i přes vzdálenost, která Ondřeje od zadní části domu dělila, rozpoznal, že se jedná o Prokýška. Podnikatel přeběhl těch několik metrů co jej dělily od vířivky a rychle se ponořil do teplé a bublající vody.
„Má v baráku bůhví kolik van a koupelen, má bazén a vířivku a já se musím chodit umývat na hajzly supermarketu,“ pomyslel si Ondřej nasraně.
Za pár okamžiků vyšla i nahá panička. Ondřej samozřejmě nemohl slyšet jejich rozhovor a tak jen sledoval tuto němohru. Panička, které musela být zřejmě zima, si náhle klekla a po čtyřech lezla k vířivce. Poté se nějakou dobu oba líbali, vše se zdálo být normální, ale jen do chvíle, než dal Prokýšek paničce pořádnou facku. To plesknutí málem dolehlo až k Ondřejovi.
„Zdá se, že jejich vztah asi není moc ideální,“ pomyslel si. O dalším vývoji mohl pouze spekulovat, ale vypadalo to, že je panička nucena pod vodou ke kouření. Pokrýšek ji s viditelným potěšením držel hlavu pod hladinou. Po chvíli začala hystericky plácat rukama. Voda se rozstřikovala daleko od vířivky. Nebylo pochyb, že její podvodní kouření není dobrovolné.
Prokýšek, pevně ji držící za vlasy, ji na chvíli dovolil nadechnutí, ale vzápětí ji zase nutil k podvodní felaci. Ondřej měl smíšené pocity. Prokýšek byl prase, to už věděl předtím. Na druhou stranu si i on užíval utrpení té, jindy tak povýšené čubky.
Ještě chvíli sledoval činnost bohatého páru, než oba aktéři zmizeli zase v domě, kde se zřejmě odbývalo druhé dějství. Mohl se jen domnívat, zda toto bylo jejich běžné milostné dovádění, nebo zda se jednalo pouze o jakési zpestření.
Poté, co se pár opět odebral do domu, usoudil Ondřej, že tohle by mohla být ideální situace, jak proniknout do objektu a oba je zabít. Jistě, byla tu otázka, jak se dostat bezpečně odtud. Jak si poradit s ochrankou, pokud tam nějaká je a co s kamerovým zabezpečovacím zařízením.
Bylo zřejmé, že jeho plán možná není neproveditelný. Chtělo to jen ještě několik obhlídek a domyslet detaily. Ondřej se podíval na hodinky, bylo něco po deváté. Dalo se předpokládat, že kolem půlnoci se dostane do pelechu. Zítra je sobota, tak si může dovolit spát dlouho.
Zkurvená děvka, proč jí poslechů? Ale co měl dělat? V cizím autě, s řidičem (jistě ozbrojeným) a dvěma čubkama? Měl říci: „Ne, já odmítám vystoupit,“ a dál setrvávat v těch kožených sedačkách? Co by se ale dělo potom? Nakonec došel k názoru, že nemohl nic udělat jinak. Možná, až na to, jak neuváženě uvedl adresu ,,trvalého bydliště“. To si hodně vyčítal. Ano, dostane sice možná další prachy, a ty člověk v jeho situaci opravdu potřeboval, ale…
Nedovedl si ani představit, jak se bude cítit trapně až tam pod most přijede limuzína, či v čem tentokrát panička přijede a on k ní bude muset naklusat…
Bylo mu celkem jedno, že to uvidí ostatní obyvatelé Barrandovského mostu, ti ztroskotaní idioti, ale co si o tom pomyslí Alois? To před ním a jenom před ním se bude cítit trapně. Alois je sice stejný vágusák jako Ondřej, vlastně s ještě nižším příjmem, ale přece jen si uchoval něco ze své někdejší důstojnosti. On by té děvce plivl do ksichtu při první příležitosti. Nehonil by si před ní poníženě na čas péro, ani by bezmocně a bez možnosti účasti nesledoval lezbení těch dvou rozmařilých čubek. Jak se na to bude dívat on, až jejich komunitní oázu klidu navštíví luxusní „návštěva“ z vyšších vrstev? A co tam ti cizinci budou vlastně pohledávat? Jen tak si pro něho přijedou autem, nebo snad si snad panička bude chtít udělat malý sociologický průzkum přímo na místě? Kuráž by na to jistě měla. A přijede vůbec někdy?
„Zkurvená děvka!“ zaklel Ondřej a pokračoval v cestě.
Uběhl pracovní týden a byl tu další víkend. Ondřej se během tohoto týdne častěji než předtím, zaobíral otázkou co bude dál s jeho životem. Má cenu, potom všem co jej potkalo ještě žít? Jak hluboko klesl! Během bezesných nocí, obtěžován reflektory projíždějících aut, přemítal o svém životě. Vzpomínal na minulost. Tu a tam přemýšlel i o paničce. Byla asi tak v jeho věku. Co dělá teď? Co dělá přes den? Jaká je její minulost?
V jednom všedním dnu, když měl Ondřej po práci, ani nevěděl, co jej to popadlo, ale vydal se obhlédnout sídlo podnikatele Prokýška. Věděl kde to je, protože když ještě obchodoval s realitami sehnal si o Prokýškovi, coby budoucím klientovi, nějaké reference. A přestože to měl flák cesty pražskými dopravními prostředky plus ještě kus pěšky, vydal se na obhlídku. Proč vlastně ne? Stejně by zbytek dne jen seděl pod mostem a četl nebo by bloumal po okolí. Kvůli tomu? Z nudy, aby zabil čas?
Když se člověk jako Ondřej dostane na ulici, a ztratí všechno, je třeba si najít nějakou zábavu, klidně hloupou, třeba chodit do knihovny nebo na procházky. Hlavně se nesmí sedět o samotě někde v koutě. Ihned pak začnete rekapitulovat svůj život a můžete se z toho i zcvoknout a začít chlastat. Ondřej si sám pro sebe si zdůvodnil, že tam jde proto, aby sídlo prozkoumal. Mohl by se třeba pokusit Prokýška vykrást. Přitom sám věděl, že tato představa je naivní a neproveditelná.
Na místě samém viděl, že sídlo je skoro nedobytné, hlídané a chráněné. Ale ta krásná představa, že se tam nepozorovaně vloupá a třeba i Prokýška zabije a pak mu ukradne všechny prachy a cennosti, Ondřeje fascinovala.
Před spaním si představoval, jak přelézá zeď, obratně si poradí s prosklenými dveřmi a pak potichu prolézá honosně zařízené sídlo. Domem se ozývá klasická hudba a on směřuje za jejím zdrojem. Ve velkém obývacím pokoji, u hořícího krbu a zády k nezvanému příchozímu sedí ve velkém křesle ten zmrd Prokýšek. Možná spí a možná se dívá do plamenů. Ondřej k němu potichu přistupuje, napřahuje připravenou sekeru a vzápětí mu jí vší silou zaráží do hlavy.
Ondřej se k sídlu dostal vzhledem ke své pracovní době a vzhledem k tomu, že sídlo bylo na okraji Prahy, až k večeru. Rozloha, na které se Prokýškovo panství rozkládalo, byla impozantní. Objekt se nacházel poněkud nečekaně v blízkosti železniční tratě, okolo které vedla polní cesta. Ondřej šel právě po ní. Nestál o to, aby ho náhodou Prokýšek či jeho povedená panička spatřili. Celé sídlo bylo obehnáno třímetrovou, tmavě šedou zdí a stálo v okolní, skoro by se dalo říct zemědělské, či venkovní krajině osamoceně. A přitom to stále ještě bylo na území hlavního města.
Ze samotného domu mohl Ondřej spatřit z cesty pouze honosnou střechu s několika střešními okny. Budova jistě měla i prostorný balkon, ale ten nebyl kvůli zdi vidět.
„Musí mít úchvatný pohled na okolní krajinu, kopce a blízkou Prahu,“ pomyslel si Ondřej a jeho myšlenky přerušil rachot projíždějícího rychlíku. Přes tu vysokou zeď neměl šanci nahlédnout dovnitř. Volnou chůzí po polní cestě došel k opuštěnému traťovému domku. Nalézal se přímo u paty zdi. Nebyl nikterak zvlášť vysoký, prostě běžný drážní domek, ze kterého se v minulosti ovládaly nedaleké, dnes již automatické závory.
„Pokud se mi podaří vyšplhat na jeho střechu,“ pomyslel si Ondřej, „uvidím krásně na dům.“
V těsné blízkosti domku rostla, vzhledem k roční době již opadaná, třešeň. Mohl by na ni vyšplhat a pak z ní přelézt na střechu železničního domku. Metr za metrem, větev za větví se dostával na úroveň lišejníkem, mechem a seschlou travou porostlé střechy. Zbýval už jen jeden nebezpečný krok a byl na ní.
Konečně mohl nahlédnout do areálu za ochrannou zeď. A přestože se již šeřilo, to co spatřil, jej uchvátilo. Okolo zdí, v celé její délce, se vinul živý plot a trávník si i přes blížící se zimu zachovával zelenou barvu. Ondřejovi připadalo, že místo do zahrady nahlédl do parku. A ne jen tak ledajakého. Vysoké, udržované stromy, jednalo se především o duby a několik podsvícených soch. Ač byl park opravdu rozlehlý, dům v se v něm nikterak neztrácel. Stál na jakémsi návrší a u jeho zadní části byl zapuštěný velký krytý bazén s vířivkou. Dům sám, snad ani kvůli své velkoleposti, za níž by se nemuseli stydět ani leckteří barokní šlechtici, snad ani popsat nelze. Ondřeje uchvátila jeho zadní prosklená část. Z ní musí být nádherný výhled na zahradu. Ze všeho, co viděl, jen tekly prachy.
Náhle se zadní prosklená část domu rozsvítila. Rozsvítily se i do země zapuštěná světla u bazénu a vířivky. Ondřej si náhle připadal jak v potemnělém sále, když se otevře opona. Z domu vyběhl nahý muž, i přes vzdálenost, která Ondřeje od zadní části domu dělila, rozpoznal, že se jedná o Prokýška. Podnikatel přeběhl těch několik metrů co jej dělily od vířivky a rychle se ponořil do teplé a bublající vody.
„Má v baráku bůhví kolik van a koupelen, má bazén a vířivku a já se musím chodit umývat na hajzly supermarketu,“ pomyslel si Ondřej nasraně.
Za pár okamžiků vyšla i nahá panička. Ondřej samozřejmě nemohl slyšet jejich rozhovor a tak jen sledoval tuto němohru. Panička, které musela být zřejmě zima, si náhle klekla a po čtyřech lezla k vířivce. Poté se nějakou dobu oba líbali, vše se zdálo být normální, ale jen do chvíle, než dal Prokýšek paničce pořádnou facku. To plesknutí málem dolehlo až k Ondřejovi.
„Zdá se, že jejich vztah asi není moc ideální,“ pomyslel si. O dalším vývoji mohl pouze spekulovat, ale vypadalo to, že je panička nucena pod vodou ke kouření. Pokrýšek ji s viditelným potěšením držel hlavu pod hladinou. Po chvíli začala hystericky plácat rukama. Voda se rozstřikovala daleko od vířivky. Nebylo pochyb, že její podvodní kouření není dobrovolné.
Prokýšek, pevně ji držící za vlasy, ji na chvíli dovolil nadechnutí, ale vzápětí ji zase nutil k podvodní felaci. Ondřej měl smíšené pocity. Prokýšek byl prase, to už věděl předtím. Na druhou stranu si i on užíval utrpení té, jindy tak povýšené čubky.
Ještě chvíli sledoval činnost bohatého páru, než oba aktéři zmizeli zase v domě, kde se zřejmě odbývalo druhé dějství. Mohl se jen domnívat, zda toto bylo jejich běžné milostné dovádění, nebo zda se jednalo pouze o jakési zpestření.
Poté, co se pár opět odebral do domu, usoudil Ondřej, že tohle by mohla být ideální situace, jak proniknout do objektu a oba je zabít. Jistě, byla tu otázka, jak se dostat bezpečně odtud. Jak si poradit s ochrankou, pokud tam nějaká je a co s kamerovým zabezpečovacím zařízením.
Bylo zřejmé, že jeho plán možná není neproveditelný. Chtělo to jen ještě několik obhlídek a domyslet detaily. Ondřej se podíval na hodinky, bylo něco po deváté. Dalo se předpokládat, že kolem půlnoci se dostane do pelechu. Zítra je sobota, tak si může dovolit spát dlouho.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bezdomovec a panička 3 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Bezdomovec a panička 4
Předchozí dílo autora : Volný pád
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Severak řekl o Thesssinka :o Thessince ještě uslyšíme - v hitparádě v rádiu... :-D