Archanděl - Okřídlený mstitel: 3. Kapitola: Podivuhodný nález

Postupně se stmívalo. Stíny se pomalu prodlužovaly.
Zima byla v plném proudu. Hluboké závěje sněhu, zasněžené vrcholky stromů, chlad a ticho. Lesní zvířata se už dávno ukolébala k zimnímu spánku. Bělavou přírodu zde obývaly jen černé vrány.
Ticho smutného šedavého lesa prolomil dusot. Dusot čtyř párů koňský kopyt.
Dunění sílilo.
Z ohybu cesty vyrazili dva cválající koně. Krémová klisna s černou hřívou a tmavě hnědý valach rovněž s černou hřívou.
V klisnině sedle seděla dívka s rezavými rozpuštěnými vlasy. Zelenomodré oči měla pořádně otevřené a uchváceně se rozhlížela kolem sebe. Smála se.
Na sobě měla dlouhé modré šaty s tříčtvrtečními volnými rukávy a se sytě žlutými ornamenty. Před mrazem ji chránil tlustý prošívaný hnědý plášť. Na ruce se jí třpytil pozlacený náramek, na kterém bylo vyryto její jméno. Jmenovala se R´Hien. Takto oddělené písmeno ,,R" bylo používáno v královském rodě.
Její společnice ale nebyla stejného původu. Dlouhé měděné vlasy, které jí sahaly až k pasu byly spleteny do složitého copu. Přední pramínky měla obohacené různými dřevěnými a kovovými korálky jakékoli velikosti.
Její šaty nebyly tak honosné. Dlouhé upnuté černé kalhoty s vysokými šněrovacími botami zdůrazňovaly její útlou postavu. Tmavě zelenou blůzku bez rukávů, pouze s ramínky odděloval od kalhot široký kožený pásek, na kterém bylo upevněno pouzdro dlouhé dýky. Ruce měla zakryté od ramen až po zápěstí bavlněnými rukávy černé barvy. Rovněž měla plášť, ale ten její byl jen černý.
R´Hien se na svou přítelkyni otočila a vykřikla:
,,Nezvítězíš Elejno. Nemáš šanci." jakmile to dořekla, pobídla klisnu patami a ta za pár okamžiků zmizela za zatáčkou lesní cesty. Elejna protáhla obličej. Nesnášela sázky a hlavně ty s R´Hien, ona totiž musela vždy vyhrát. Ta sázka, jenž uzavřely včera večer zněla takto: Ta, která dorazí k lesnímu mostku jako poslední jde na hrad pěšky a vítězkyně na ni nemusí čekat. Samo sebou, že Elejna musela na R´Hien počkat, kdyby ji nechala uprostřed lesa a ještě navečer. No.... nechtěla na to ani pomyslet. R´Hienin otec byl sice starý ale o svou dceru se bál a hlavně v poslední době.
,,Bože." zabručela podrážděně Elejna, pobídla svého valacha patami, aby trochu přidal. Za pár minut už je viděli. Klisna byla necelých dvacet stop od kamenného mostu, nervózně frkala a máchala ocasem. Elejna věděla, co přijde. Když mohla, tak pomáhala v konírně a tam byli koně někdy až moc lekaví.
Klisna se vzepjala, R´Hien hrábla po otěžích, ale nepovedlo se jí je zachytit. S tlumeným výkřikem dopadla na most a pořádně se udeřila do hlavy.
,,R´Hien!" vykřikla Elejna. Až surově pobídla svého koně a řítila se k mostu. Valach ji kus před mostem začal varovat, že není něco v pořádku tím, že vztyčil uši a zafrkal. Aniž by zastavovala ladně seskočila z koně a dřepla si vedle přítelkyně.
Zkontrolovala, jestli dýchá a pak se zaměřila na její nohu, ta byla nezvykle zkroucená nad kotníkem a pod kolenem se tvořil otok. Zachvátila ji panika, ale tu během pár chvil zvládla. Teď pro ni nemůže nic udělat, chvíli bude ještě mimo tento svět.
Vstala, sundala si plášť a přehodila jej přes ležící R´Hien. Zatřásla se zimou. Jakmile se R´Hien vzbudí, odveze ji na hrad a tam ji pořádně ošetří.
Přistoupila k Rikiši, ta stále neklidně frkala a sem tam hrábla kopytem. Když k ní Elejna přistoupila, vyvalila na ni své ustrašené oči a odklusala pryč ještě dřív než ji Elejna stačila chytit za uzdu. Pokusila se ji ještě jednou chytit, ale bez úspěchu.
,,Sakra“ začala brblat Elejna a kopla do hromady sněhu kousek od ní u kraje mostu. Předpokládala, že tam nic nebude, ale do něčeho kopla a bylo to měkké.
Nejdřív o krok couvla, ale pak ji přemohla zvědavost. Poklekla vedle hromady a začala pomalu odhrnovat sníh. Po chvíli na něco narazila, vytáhla to z pod sněhu, byl to provaz, ale jeho konec se ztrácel pod studenou vrstvou. Sunula ruku po provazu, byl hodně dlouhý, sem tam byly i uzly. Nejednou našla něco měkkého, zatáhla a za okamžik už viděla něco hrozného. Byly to něčí ruce svázané hrubým provazem. Nezmohla se ani na výkřik, jen vyjeveně zírala na ony ruce, jenž byly namodralé mrazem, ale i tak se přemohla a hrabala dál. Každá chvilka jí přišla až neskutečně dlouhá. Odhrnula poslední kus sněhu a spatřila mužskou tvář. Byl to elf a dýchal.
Jak se sem mohl dostat? začala uvažovat, na mysli jí vykanula jen jedna jediná odpověď, protože elfa moc nepotkáte mimo Lesní říši, ale tento měl určitě pro otrokáře velký význam i v těchto zlých časech, ale i tak to bylo velmi neobvyklé.
Elfové se nenechají jen tak chytit, jsou rychlí a vychytralí. Nikdo je nikdy neviděl aniž by přežil. Střeží svou rasu i před lidmi a jejich bojovníci jsou spíše vraždící stroje než elfové, alespoň tak to Elejna slyšela. Její myšlenky přerušila R´Hien. Zvedala se na jedné ruce a tou druhou si přidržovala bolavou hlavu. Jakmile spatřila svou nohu, přidušeně zakvílela.
,,Jsi v pořádku?“zeptala se ustaraně Elejna.
,,Ne, nejsem.“odvětila R´Hien trpce a dodala: ,,Teď už mě Tella nikam nepustí.“ Elejna si nemohla pomoct, musela se usmát.
,,Tak ty se mi ještě směješ, ji příšerná.“
,,Promiňte Vaše veličenstvo, já jsem si neuvědomila, že jste na tom tak špatně, že skoro…….“řekla laškovně Elejna s rukama v bok, ale ani to nestačila doříct a přerušila ji R´Hien.
Kdo to je?“ zeptala se s vyvalenýma očima. Prvně si všimla elfovy přítomnosti.
,,Nevím, ale vezmeme ho s sebou na hrad.“
,,S tím otec nebude souhlasit. “ošila se R´Hien.
,,To je mi jedno, ale nemůžeme ho tu tak nechat.“ Nadzvedla Elejna jedno obočí jako by se R´Hien ptala, ale nečekala odpověď.
,,Tak dobře.“ Souhlasila R´Hien ,,Ale pomoz mi na Rikišu, sama to určitě nezvládnu“ řekla trpce.
Elejna jí vyhověla, poté s velkým úsilím dostala elfa do svého sedla a vyšvihla se za něj. Pobídla svého koně a pomalu vyrazili ke hradu.
Ještě štěstí že jsme tu sázku neuzavřeli, musela bych teď jít pěšky. pousmála se trpce Elejna.