Svět za duhou 2

Nastal podzim, který s sebou přinášel chlad a sychravo. Dny se rychle krátily a Lenku teď často přepadal smutek. Nedokázala s klidem mluvit s lidmi, hned se jí zdálo, že si o ní myslí něco špatného. Ve svých myšlenkách utíkala do jiného světa, kde bude mít klid. Dívala se z okna a měla pocit, že ji někdo volá odněkud z dálky. Tento pocit už znala. Volají ji ze světa za duhou! Vyšla ven před dvůr. Volání jako by zesilovalo. Šla směrem k potoku a už z dálky viděla duhu. Bezmyšlenkovitě kráčela přes silnici. Ucítila silný náraz a zatmělo se jí před očima.
Probudila se na suché louce. Kousek od ní se do dálky rozprostírala poušť. Kde to je? Tohle přeci není svět za duhou, jak ho zná. Ze zadumání ji vytrhl známý hlas. „Vítej, už tě netrpělivě očekáváme.“ Elf Elandor! Ale vypadal sešle a smutně. „ Co se tady stalo?“ divila se Lenka. „To je dílo našich nových nepřátel Smutku a Strachu. Zahlcují nám atmosféru, která mění podnebí a to způsobuje vyprahlé pustiny, mrtvé lesy, ale ne jen mrtvé stromy, jako jsou vlivem kůrovců, ale celé lesy jsou mrtvé, neroste tam ani houba, ani mech. Potřebujeme tě, abys nám pomohla nepřátele porazit. Nemáme už pomalu co jíst, co pít, zmíráme horkem a suchem… Musíme je porazit dřív, než s sebou přivedou Nenávist a Zlobu, které by to tu úplně dokonaly. Už jsme je sice s tvojí pomocí porazili, ale se Smutkem a Strachem by byli silnější. Nenávist a Zloba jsou jen velmi blízko ke Smutku a Strachu.“ Lence přišlo všechno líto. Ukáply jí slzy. „Vidíš, i tebe ovládá smutek. Smutek a Strach jsou tady všude kolem nás,“ řekl Elandor a vedl Lenku seschlou loukou k mrtvému lesu. Suché opadané pahýly stromů se smutně vzpínaly k nebesům, jako by prosily o pomoc. Pod nohama praskaly suché větve a šustila seschlá tráva. Došli k řečišti, ve kterém kdysi tekl potok. Obnažená skála jen smutně ukazovala místo, kde se dříve dolů řítil vodopád a tříštil se o kameny dole. Ze skály zel otvor, který býval skryt za vodopádem. Otvor vedl do příbytku lesních elfů. Elandor tam Lenku vedl. Když vešli dovnitř, zahalila je tma. Už zdálky však slyšeli hlasy. Postupně se více a více rozsvětlovalo, až došli k místnosti ozářené loučemi. Tam seděly či stály hloučky různých osob a bytostí. Elfové, skřítci, lidé, z těch hlavně děti v oblecích různých superhrdinů, rytířů a princezen. Trpaslíci tam nebyli, ti zůstali ve svých příbytcích pod zemí. A víly zde také nebyly. Jak Elandor Lence vysvětlil, toto je jedno z mála míst, která ještě nebyla poznamenána zkázou, tak se zde všichni ukrývají. Lenku zaujala dívka s tmavými vlasy a v černém oblečení, která se bavila se skřítkem Všudybýlkem. „To je Viviana Mori, jedna z mála dospělých, kteří věří v náš svět a mohou do něj vstoupit,“ řekl elf Elandor, když si všiml, že se na ni Lenka zkoumavě dívá. Viviana Mori působila melancholicky a velmi tajemně, úplně Lenku přitahovala. Divila se, že si jí dříve nevšimla. To asi proto, že byla předtím zabraná do boje s Nenávistí a Zlobou.
„Tak, vedu vám naši posilu, Lenku. Opět přišla, aby nám pomohla odvrátit zkázu,“ řekl Elandor. „Vítej, opět tě tu rádi vidíme,“ pozdravil Lenku vládce elfů s korunkou z listí na hlavě. Lence byla takováto pozornost nepříjemná, ale nic neříkala. Necítila se jako hrdinka, měla strach, aby důvěru všech nezklamala. „Tak, protože jsme tady, kromě trpaslíků, všichni, můžeme se rovnou domluvit na postupu bitvy. Musíme si honem pospíšit, nemáme co jíst a pomalu už ani pít, kromě jediného podzemního zdroje vody tady v jeskyni, který pro nás našli a vykopali trpaslíci. Plodiny schnou, zvířata hynou…“ líčil vládce elfů a přitom mu ukáply slzy. „Pokud nepřátele neporazíme, náš svět zemře.“ Lenka se vyděsila. Konec světa za duhou! To nesmí dopustit! Elandor šel k otvoru v podlaze a zavolal do něj na trpaslíky. Ti za chvíli dorazili. Vyskákali z hlubin země ušmudlaní od hlíny a uhlí. „Tak, teď půjdeme na Vílí paseku, abychom s sebou vzali víly, a ihned vyrazíme do boje. Nesmíme už meškat ani minutu!“ rázně zvolal král elfů. Všichni se tedy sebrali a vyšli ven z jeskyně. Šli přes suchý les a došli k pustině, v níž uprostřed, na zbylém malém ostrůvku trávy, teskně zpívaly víly. Lenka se slzami v očích se dala do zpěvu s nimi. Zpívaly s pohledem obráceným k nebesům o zkáze, která postihla tento svět. „Konec tesknění!“ zvolal náhle král elfů. „Jde se do boje!“ Tato slova víly i Lenku probrala z transu. „Víly ať se připraví ošetřovat raněné.“ Král elfů poté zatroubil na roh: TRÚÚÚ TÚÚÚ! Nad obzorem se setmělo a přilétaly dvě temné postavy. Stejně jako Nenávist a Zloba, se kterými už bojovali, byly Smutek a Strach ohromné, jakoby oblačné, ale přitom hmotné. Dýchaly do oblak plyny, které měnily podnebí a způsobovaly tak horko a sucho, plivaly kyseliny, které ničily vegetaci. Lenka se roztřásla strachy. Jestlipak dokáže být proti Smutku a Strachu tak silná jako v případě Nenávisti a Zloby? „Tak vy nás vyzýváte na souboj?“ zahřměli nepřátelé a dýchli na nejblíže stojící. Ti se ihned roztřásli a zesmutněli. Naopak Smutek a Strach jako by zmohutněly. Lenka se snažila jejich dechu vyhnout, byla už z minula poučená. Létala kolem nich a snažila se najít v duši radost. Elfové stříleli z luků a trpaslíci bojovali sekyrami, ale zatím to nebylo nic platné, nepřátelům se rány zacelovaly. Děti do Smutku a Strachu bouchaly pěstičkami. Smutek a Strach plivaly kolem sebe a způsobovaly bojovníkům popáleniny. Víly zraněné odtahovaly z bojiště a léčily jim rány. Lenka se podívala po Vivianě Mori. Ta srdnatě bojovala nehty, i když měla vlhké oči. Vedle ní se krčila mladá žena se světlými vlasy v obleku kouzelnice. Té stékaly po tvářích slzy. „Salazaret, nevzdávej se! Nesmíš se poddat smutku a strachu! Bojuj!“ volala na ni Viv. Salazaret se tedy pokoušela vzchopit a se slzami v očích mířila na nepřátele kouzelnickou hůlkou. Šlehala z ní kouzla jedno za druhým. Lenku Salazaret zaujala. Copak asi se jí honilo hlavou, že tak plakala? Lenka těžce nesla, když byl někdo smutný. Byla z toho též smutná. Zamyslela se, zapomněla dávat pozor a ovanul ji chlad. V tu ránu si vzpomněla na všechno zlé, co jí kdo kdy udělal a co jiným provedla ona. Popadl ji nesnesitelný smutek. Vzpomněla si na to, jak nemožně se kdy chovala a popadl ji ukrutný strach, že si o ní musí všichni myslet hrozné věci. Třásla se a vzlykala. „Nepoddávej se!“ křičel na ni elf Elandor. „Vzpomeň si, co všechno jsi už vydržela, co všechno jsi překonala, otcovu alkoholickou agresivitu, šikanu ve škole, nepochopení učitelů a rodičů, jak jsi zoufale volala o pomoc, až ses uchýlila k citovému vydírání, a přesto se našli lidé, co ti dali další šanci a mají tě rádi, že stále máš chuť bojovat za dobro a lásku!“ Lenka však křičela: „Já to nezvládnu!“ „Ale zvládneš,“ opáčil Elandor, „jsi silnější, než si myslíš. Vzpomeň si, jak ses vždycky dokázala zvednout ze dna a našla sílu v dobrotě. Tvá síla je ve tvém SRDCI.“ Lenka se tedy snažila vyšťárat z hloubi duše alespoň kousek radosti. Radosti ze života, z lidí, z lásky. Když viděla, jak bojují Vivi a Sal, nechtěla zůstat pozadu. Nakonec se jí podařilo najít odhodlání a odvahu bojovat. V tu ránu jako by se nepřátelé zmenšili a ztratili sílu. Lenka se zahryzla Smutku do krku. Ostatní bojovníci se na něj vrhli a sázeli do něj šípy a sekyry. Tentokrát se mu rány už nezacelovaly. Nakonec se všem podařilo Smutek porazit. Ten se rozplynul jako pára nad hrncem. A Strach, který též ztratil sílu a utržil mnoho ran, které se přestaly zacelovat, se sám vzdal a též se rozplynul.
Všichni bojovníci měli radost z vyhrané bitvy. Tančili dokola a objímali se. Lenka se objímala s Elandorem, pak využila situace a objala Vivianu a Salazaret. Moc by si přála mít je za kamarádky. Viděla v nich své spřízněné duše. Víly ošetřovaly raněné a dávaly jim hojivé obklady na spáleniny. Náhle se začalo dít něco s atmosférou: jako by se tenčila a propouštěla přebytečné teplo ven. Plyny, nafoukané od nepřátel, mizely. Postupně se zazelenaly louky, vytryskla voda a vše se vracelo zpět do krásy. Pomalu, ale jistě. „Budeš to ještě nějakou dobu trvat, než se znovu náš svět obnoví, ale už je to na dobré cestě,“ řekl vládce elfů. „Teď si dáme něco k snědku.“ Trpaslíci po těchto slovech přinesli na podnose jakési brouky. Někteří se ošklíbali, ale jeden z trpaslíků řekl: „To je zatím to jediné, co se stihlo namnožit, a navíc jsou velmi dobří, výživní. Nebojte se.“ Ostatní tedy rozdělali na Vílí pasece oheň a opékali brouky. Byli opravdu dobří a křupaví. Salazaret si pak půjčila koště, které přinesl skřítek Zášupníček z lidského světa, a šla se proletět. To Lenku pobídlo se jít také proletět. Roztáhla ruce a vyletěla nad stromy. Letěla směrem k horám. Zbožňovala horskou krajinu, plnou slatí a jezer, její ponurou krásu, zahalenou v mlze… Sledovala, jak se všechno pomalu rozvíjí a vrací k životu. Z mrtvých lesů znovu povstávaly semenáčky stromů, jezera se zaplňovala vodou, bystřiny hučely pod skalami, louky šustily ve větru…
Lenka se posadila na jedné skále a dívala se do dáli. Byl tu krásný výhled na horské vrcholy. Dostala chuť si takový obrázek nakreslit. Jen škoda, že nemá čím. Za chvíli se však objevil skřítek Zášupníček a přinesl jí papír a její olejové pastely. Ví, kde byly, objevil je, když šmejdil po jejich pokoji. Lenka skřítkovi poděkovala, ale přitom ho napomenula, aby vracel věci, které si půjčí, zase na stejné místo, aby je nemusela pořád hledat. Skřítek se tak zkormouceně omlouval, že se na něj Lenka ani nemohla zlobit. Pohladila ho a dala se do kreslení. Uměla náhle tak nádherně kreslit, jak si vždy přála. Jak už ale ví z minula, zde má a umí všechno, co si přeje. Zachytila šedavé hory v mlžném oparu, barvy přírody, rozkvétající louky… Všechno rozkvétalo a probouzelo se jako na jaře. Jaro zde také právě začínalo.
V tom Lenka zaslechla z dálky pláč jejich malé Marušky. Zase je čas vrátit se do lidského světa. Letěla k Elandorovi. „Povinnosti tě volají, ale až je vyřídíš, můžeš se samozřejmě zase vrátit sem. Akorát dávej pozor na auta,“ nabádal ji Elandor. Lenka kývla na souhlas a darovala Elandorovi nakreslený obrázek. „Děkuji, vyvěsím si ho v jeskyni.“ Jakmile to Elandor dořekl, ocitla se Lenka na silnici a vedle ní stálo auto. Řidič se celý vyděšený ptal, jestli je v pořádku. Lenku nic nebolelo, necítila se nějak špatně, tak odpověděla, že ano a že teď musí jít domů. Řidič se po ní ještě trochu nedůvěřivě díval, ale když viděl, že bez problémů chodí, nasedl do auta a odjel. Lenka došla domů k Marušce a k manželovi, ale už se v duchu těšila na další návštěvu světa za duhou. Ví, kdy se tam dostat.