Svět za duhou 1

Bylo jedno z podzimních chladných dopolední, a Lenka se, jako každý den, cítila vyčerpaná. Připadalo jí, že její tělo je těžké, jako by bylo z betonu. Byla vyčerpaná z lidí. Přála by si někam zalézt, aby jí dali všichni a všechno pokoj. Nezvládá tento svět, zdá se jí, jako by sem vůbec nepatřila. Její mysl jako by byla někde úplně jinde. Podívala se ven z okna na přírodu a měla pocit, že ji volá. Měla chuť utéct a jít a jít, do té náruče přírody.
Vyšla ven a kráčela vstříc šumění listů stromů a bublání vody potoka. Slunce svítilo na tříštící se kapičky vody a světlo se o nich lámalo a vytvářelo duhu. Duhu Lenka tady na potoce ještě nikdy neviděla. Volání přírody bylo stále silnější. Lenka se blížila k duze… Cítila obrovskou touhu skočit proti ní do vody. Lenka se vrhla do potoka. Cítila víření vody, všechno se s ní točilo, propadla se do tmy a pak…
Otevřela oči. Ležela na louce plné květin. Cítila jejich vůni. Nad hlavou jí zpívali ptáci a z dálky k ní doléhalo bublání potoka. „Vítej, už tady na tebe čekáme,“ ozval se líbezný hlas. Podívala se nahoru a vidí – elfa! Poznala ho podle špičatých uší s chloupky. „“Volali jsme tě, vyslyšela jsi nás. Potřebujeme tě, musíš nám pomoci porazit Nenávist a Zlobu. Děti na to nestačí.“ „Děti?“ diví se Lenka. „Ano, děti. Dospělí se většinou do našeho světa nedostanou, nevěří na něj. Mají jen ten svůj lidský svět. Jsou tady převážně jen děti.“ Elf vzal Lenku za ruku a vedl ji přes louku do lesa. Lesem protékala řeka. Vytvářela písečné náplavy, které by byly krásným místem k odpočinku u vody. Ale náplavy byly zarostlé rostlinami podobnými kopřivám, které se snažilo několik dětí v rukavicích a holinkách protrhávat. A barva řeky byla černá. „ To je výsledek našich nepřátel Nenávisti a Zloby. Přišly z lidského světa a přinesly s sebou zkázu. Otravují naše řeky, způsobují zarůstání břehů, kácení našich lesů, onemocnění zvířat, vadnutí rostlin… Louku, na které jsi ležela, to ještě nepostihlo, ale už to nebude dlouho trvat. Snažíme se napravovat, co se dá, ale nestačí to. Oni jsou rychlejší. Musíme vyrazit proti nim do boje a porazit je. A ty nám pomůžeš,“ prohlásil elf. „Ale jak já vám mohu pomoci? Neumím bojovat se žádným nástrojem!“ vyděsila se Lenka. „To nebude třeba. Můžeš bojovat zuby, nehty a hlavně SRDCEM,“ odpověděl elf. „Bude-li tvůj smysl pro dobro dostatečně silný, porazíme je.“ Kráčeli lesem kolem řeky a dorazili na mýtinu. Tam spatřili tančit lehkonohé víly. Tak lehounce našlapovaly, jako by se vznášely, a teskně zpívaly o zkáze, která postihla jejich svět. Lence šla do úst slova písně a zpívala s nimi. Měla náhle krásný vysoký hlas, takový, jaký si vždy přála. „Tady umíš všechno, co si přeješ,“ usmál se elf. „Umíš i létat, zkus to.“ Lenka dlouho neváhala, roztáhla ruce a vznesla se nad zem. „Mohu se proletět?“ dychtivě se zeptala elfa. Elf s úsměvem kývl. „Ale za chvíli se vrať, musíme jít k našemu lidu a domluvit se na postupu bitvy.“
Lenka se vznesla do výšky nad stromy. Viděla v dáli hory, jejichž špičky byly pocukrované sněhem. Letěla tím směrem. Míjela pod sebou potoky, řeky, většinou zbarvené černě a krvavě červeně, ačkoliv některé ještě zůstaly nepoznamenané a měly krásnou průzračně světle modrou barvu. Louky a pole byly nahnědlé od usychajících rostlin a plodin a Lenka viděla skupinku dětí, která se snažila je zalévat, když ještě bylo čím. Lesy také byly převážně suché. Cestou při letu potkala občas nějaké dítě v obleku Supermana, které přelétalo z jednoho místa na druhé, aby bojovalo s jedovatými hady a obojživelníky. Těch byly toky a louky zamořené. Líhli se prý, jak jí jedno dítě vysvětlilo, z kusů, které odpadávaly z Nenávisti a Zloby. Elfové horlivě vyráběli protijed, aby mohli uštknutým podat vakcínu. Lenka se přiblížila k horám. Obdivovala horská vrchoviště s rašelinnou klečí a potoky zbarvené žlutě až červenohnědě od huminových kyselin. Horská jezera, která se jako modrozelená oka blýskala na slunci. Alpínské louky, na kterých šustily trávy ve větru. Sem, zdá se, ještě Nenávist a Zloba nedorazily. Ale v tom se setmělo. Tma jako by se blížila zdálky od zalesněných nížin. Lenka tam spatřila dvě temné obrovité stínové postavy plachtící vzduchem. Rvali stromy z kořenů, plivaly jed do toků a svým dechem spalovaly rostliny. Mířily k horám. Šel z nich obrovský strach. Lenka se bála konfrontace s nimi. Jak s něčím takovým může bojovat? Snesla se níže k zemi, aby si jí nepřátelé nevšimli a letěla zpět k mýtině, kde zanechala svého elfího přítele. Musela však letět oklikou, protože nepřátelé se zjevili jen kousek odtud.
Když Lenka přilétala na místo, viděla zkázu. Stromy vyrvané z kořenů smutně ležely přes sebe na zemi a nikde ani živáčka. Kde všichni jsou? Snad se jim nic nestalo! Snad jim Nenávist a Zloba nějak neublížily! Za chvíli však vylezli. Ptáci vylétli ze zbylých stojících stromů, zajíci a srnky se zvedli z prohlubní, víly se zjevily z pařezů, elf zpoza keře. „Nepřátelé tu byli!“ vyděšeně křičeli jeden přes druhého, i zvířata, z nichž některá uměla mluvit. „Nepřátelé tu byli!“ Elf pokynul rukou, aby se ztišili a rázně zvolal: „Musíme do boje co nejdříve. Nejlépe hned zítra ráno. „Viděla jsem je, mířili k horám,“ líčila Lenka. „V tom případě nesmíme meškat.“ Popadl Lenku za ruku a vydal se s ní přes mýtinu. Za mýtinou v lese tekl potok, který vytvářel kaskádovité vodopády. Byly by velmi krásné, nebýt otrávené vody. Za vodopádem byl vchod do jeskyně. Elf tam Lenku vedl, sunuli se podél stěny, aby byli co nejméně v kontaktu s otrávenou vodou. Uvnitř byla tma. Šli stále dál a dál do nitra jeskyně a náhle uviděli záblesk světla. Světlo stále zesilovalo, až osvítilo jeskyni. Lenka tam viděla na stěnách louče, na stropě svítil lustr z pravých křišťálů a z drahých kovů byla celá jeskyně vyzdobena. Uprostřed stály obrovský stůl s židlemi vytesané ze dřeva. Byl to příbytek lesních elfů. Elfové seděli u stolu, nebo různě pobíhali po jeskyni a připravovali hostinu. Jejich třpytivé a jemné vlasy jim vlály kolem hlavy, jako by byly z pavučin. „Vítej Elandore, „ pozdravili Lenčina elfího přítele. „Tak jsi nám přivedl naši spásu,“ odpověděl jeden s korunkou z listů. Lenka pochopila, že je to vládce elfů. „Spásu? Nevím, zda-li jí jsem zrovna já,“ zapochybovala Lenka. „Ale ano, vyslyšela jsi naše volání, našla jsi náš svět,“ odpověděl jí vládce. „Srdečně tě zveme na naši hostinu.“ Pokynul Lence, aby se posadila ke stolu naproti němu a jeho manželce. Elfové začali podávat na stůl. Nosili zlaté poháry ozdobené rubíny a stříbrné talíře se stříbrnými příbory. Lenka se napila z poháru, ve kterém byla voda. Ale jaká voda! Takovou Lenka ještě nikdy nepila. Její svěží chuť se rozlévala po jazyku. „To je voda z našich tajných podzemních zdrojů, které nebyly ohroženy zkázou,“ vysvětlil jí vládce. „Pramen nalezli trpaslíci, stejně jako všechny tyto drahokamy, které všude vidíš. Trpaslíci žijí v podzemní, hloubí si tam příbytky. Často na něco narazí, a co sami nepotřebují, darují nám.“ Pak se pustil do jídla a po něm všichni ostatní. Podávalo se maso. Lenka ochutnala a nestačila se divit. Maso mělo lehkou svěží chuť, téměř se rozplývalo na jazyku, ale přitom bylo syté. „To je maso ze zdejšího jelena, nemluvícího, určitě ještě nějakého uvidíš v našich lesích, tedy v těch, které zbyly,“ vzdychl vládce.
Po hostině Elandor vstal a šel k otvoru v podlaze. Vypadal jako otvor ve zdi pro komín od kamen, který Lenka viděla u nich doma, ale tento vedl někam do nitra země. Elandor do něj zavolal: „Trpaslíci, voláme vás na schůzi. Schůze se koná na Vílí pasece.“ Poté pokynul všem v jeskyni: „Tak, teď všichni půjdeme na schůzi. Musíme se před bojem připravit.“ Všichni se tedy odebrali na Vílí paseku. Když tam došli, trpaslíci už tam byli. Malí mužíčkové upachtění od hlíny, s legračními čapkami na hlavách. Vládce elfů se posadil na pařez a zatroubil na roh, TRÁ TA DA DÁ!, který si vzal s sebou. Za nedlouho se postupně začali scházet různí tvorové. Přišly děti, v oblecích Supermanů, Spidermanů, Batmanů, rytířů a princezen. Objevili se skřítkové, mezi nimi např. skřítek Zášupníček, který schovává věci po bytě ve člověčím světě. Respektive on je neschovává, on si je půjčuje a pak je vrátí na jiné místo. Teď zrovna měl za uchem propisku a v ruce držel sluchátka. Asi zkoumal, k čemu slouží. Byl tu i skřítek Všudybýlek, který v noci dělá šramot, když děti leží v postelích. A spousta a spousta jiných. „Tak, představuji vám všem Lenku, která nás vyslyšela a přišla ze světa lidí, aby nás zachránila před pohromou, která k nám odtamtud dorazila,“ promluvil vládce elfů a pozval Lenku k sobě. „Ona jedna z mála, kteří věří v dobro a jiné světy, má dar nám pomoci.“ Byla téměř jediná z dospělých, kteří na mýtině stáli. „Do boje vyrazíme zítra ráno za svítání. Vezměte si s sebou všichni, co vám pomůže a co unesete, a hlavně nezapomeňte na dobrou mysl. Půjdeme od Vílí paseky přes les, podél potoka, ke Květinové louce. Tam vyzveme nepřátele na souboj. Teď se půjdeme na zítřek pořádně prospat.“ Když to dořekl, uslyšela Lenka z dálky dětský pláč. „To je naše Maruška, budu muset na chvíli odejít.“ „Jen běž, ráno tě zavoláme,“ řekl Elandor.
Lenka se tedy vrátila zpátky do lidského světa. Ocitla se znovu u potoka a odebrala se domů. Zjistila, že byla pryč sotva deset minut. Zde ubíhal čas jinak než ve světě za duhou. Něco si doma popracovala, pověnovala se Marušce, ale myslí byla stále tam ve světě za duhou. Realitu téměř nevnímala. Ani nechtěla. Když slyšela manžela hádat se s jeho rodiči kvůli úklidu a hovořit s nimi, jak je všechno v kelu a lidé jsou zlí, šla se raději projít. Zrovna drobně pršelo, ale to Lence vůbec nevadilo. Najednou v dálce pod oblaky spatřila duhu. Šla tím směrem dál a dál, nic jiného než duhu nevnímala, až se jí najednou zatmělo před očima. Padla na zem.
Za chvíli otevřela oči. Probudila se u vodopádu, za kterým měli příbytek lesní elfové. Bylo ráno a zrovna svítalo. Zanedlouho vyšli z jeskyně elfové, pozdravili Lenku a vyrazili s ní na Vílí paseku. Lenka si vzala s sebou klacek, který po cestě našla. Na pasece už všichni ostatní (děti, skřítci, trpaslíci a jiní) stáli, tak se spojili a šli přes les na Květinovou louku. Tam vládce elfů zatroubil na roh. Zatroubil ale jinak, než když svolával všechny na schůzi. Tohle znělo mnohem hlouběji a mohutněji, asi takto: TRÚ TÚÚ TÚÚ! Troubení zaúčinkovalo. Náhle se setmělo a z dálky přilétaly dvě tmavé mohutné postavy: Nenávist a Zloba. „Ha ha, vy nás vyzýváte na souboj?“ zahřměli nepřátelé. „Ano, vyzýváme,“ odpověděl vládce elfů. „Do boje!“ zakřičel a všichni vyrazili proti nepřátelům. Ti kolem sebe házeli obří jedovaté hady, ještěry a obojživelníky, kteří vznikali z odhozených kusů jejich těl, pokud se tělem dalo nazvat to, čím byli nepřátelé tvořeni. Vypadali jako tmavé mračno, ale přitom hmotné. A ztrátou částí vůbec neutrpěli, „tělo“ znovu dorostlo. Dále nepřátelé vytrhávali stromy z kořenů a rozmachovali se jimi po bojovnících. Tuhle zrovna omráčili jedno z dětí. Jeden dospělý se ho snažil chránit, ale sám dostal po hlavě. Statečné holčičky v oblecích princezen uhýbaly před jedovatými živočichy a snažily se bránit stromy před vytrháním, společně s dětmi v oblecích Spidermanů, srdnatí chlapci v rytířských oblecích usekávaly hadům a ještěrům hlavy. Jeden z nich každou chvíli padl uštknutý k zemi. Víly podávaly protijed všem uštknutým a otráveným, léčily rány zraněným a odnášely ty v bezvědomí po zásahu stromem. Elfové stříleli na nepřátele šípy z luků, trpaslíci bojovali sekyrami a každý, jak uměl. Nepřátelé však hbitě uhýbali. Navíc rány způsobené šípy a sekyrami se opět zacelovaly. Lenka se třásla. Nepřátelé v ní vzbuzovali hrůzu. Přesto se snažila klackem praštit do hlavy Nenávist, ale bylo těžké bojovat za šera, které nepřátele obklopovalo.
Najednou získala Lenka pocit, že se ochladilo. Náhle si vzpomněla na všechny křivdy, které jí kdo způsobil. Spolužáci, kteří se jí ve škole posmívali, učitelé, kteří neviděli, co se děje, a zlobili se na ni, maminka, se kterou nedokázala mluvit, tchán s tchyní, kteří mají jiné názory a představy… Lenka pocítila zlobu a nenávist. Zlobu vůči všemu, nenávist ke všem, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, nenávist k té realitě, že v ní musí žít… Úplně se vzteky třásla a cítila, že ztrácí odhodlání. „Nenech se zlomit!“ zakřičel na ni elf Elandor. „Vzpomeň si na to, jak jsi všem odpustila, že jsi odpustila spolužačce, se kterou jsi kamarádila a bránila ji před ostatními a která se nakonec obrátila proti tobě, že jsi odpustila některým profesorům na vysoké škole, se kterými ses ocitla na ostří nože, že sis nikdy nechtěla otravovat srdce nenávistí, že jsi nikdy nechtěla spadnout na úroveň ostatních, kteří cítili k druhým lidem nenávist a zlobu, i když ti jiní radili oplácet stejným… Nenávist a Zloba takto z tebe čerpají sílu, nesmíš se tomu poddat!“ Opravdu, Nenávist a Zloba, jež vysávaly dobro z Lenky i ostatních bojovníků, jako by se zvětšovaly a mohutněly, naopak vysátí bojovníci ztráceli sílu a energii k boji. Ti, kteří nepodlehli, se je snažili povzbuzovat. Lenka sebrala poslední zbytky sil a pokoušela se najít v srdci ustrašené dobro a lásku. Nakonec je vyšťourala a pustila ven. Obrovskou lásku ke všem lidem, která odpouští i ty největší křivdy. Dobro, které jí vždy dodává sílu. V tom se Lence zdálo, že se Nenávist a Zloba jakoby scvrkly a jako by se rozjasnilo. Lenka popadla klacek a vší silou praštila Nenávist do hlavy. Ta se zapotácela a ostatní bojovníci se na ni vrhli. Sekali sekyrami, stříleli šípy. Teď už se nepřátelům rány nezacelovaly. Zůstávaly po nich díry. Vypadalo to skoro legračně, když byli nepřátelé prošpikovaní jako ementál. Pak Lenka skočila na Zlobu a strčila jí klacek pod bradu, aby ji paralyzovala. Bojovníci už ostatní dokonali. Nakonec se dvě postavy rozplynuly a zmizely. „Hurá! Sláva! Zvítězili jsme!“ křičeli všichni a objímali se. „Děkujeme ti moc, Lenko, máš opravdu dobré srdce, které dokáže nenávist a zlobu porazit. Nikdy na něj nezapomeň a nedej na názory ostatních,“ promluvil k Lence král elfů. „Tak a teď se musíme dát do práce a všechnu zkázu napravit. Zasadit znovu stromy, vyčistit řeky, zalít rostliny, ošetřit raněné,“ řekl směrem k ostatním. „Ale nejdříve se po vyčerpávající bitvě posilníme.“ Trpaslíci rozdělali oheň, zvířátka přinesla kaštany a všichni se dali do opékání. Ale jaké to byly kaštany! Sladké a syté zároveň. Všichni opékali, zpívali si u ohně a bylo jim krásně. Pak se dali do nápravy. Spidermani a Supermani sázeli stromy, princezny zalévaly, rytíři s elfy, trpaslíky a skřítky čistili vodu pomocí čističek, které postavili, a protrhávali zarostlé břehy. Ranění a omráčení se postupně uzdravovali. Jak by také ne, když se o ně starali víly a elfové.
Zanedlouho bylo vše hotovo a krajina světa za duhou zase radostně zářila. Lenka se šla proletět. Letěla nad lesy, ve kterých troubili lehkonozí jeleni, nad řekami s vodopády, jejichž hladina se stříbřila na slunci, nad horami, ve kterých se zrcadlila jezírka, nad slatěmi, které Lenku uhranovaly svou ponurou krásou. Všechno bylo nádherné a takové, jak si to Lenka vysnila, jak si představovala „jiný“ svět. Když všechno obhlédla, uslyšela z dálky dětský křik. To ji zase volá Maruška, bude se muset opět vrátit do lidského světa. Sletěla k elfům, aby se rozloučila. Bylo jí smutno. „Neboj, můžeš se sem kdykoliv vrátit,“ mrkl na ni Elandor. „Víš přeci, kdy nás hledat.“