|
Můj pohled na legendu o Golemovi
 02.06.2013 0 1261(6) 0 |
Ztichla a potemněla ulice Řásnovka kroutící se mezi domy staré Prahy. Lampy začaly vrnět a rozsvěcovat se. Nastala jim každonoční služba. Teď budou svědky roztodivných stínů, prodlužujících se a zase ustupujících. Klapot podpatků uhasíná a pulsující ticho se prodírá do každého záhybu.
Z dálky se ozve kvílení napadené kočky a zdi ve svých šmouhatých odstínech upadají ke spánku.
Ticho.
U Haštala bouchla vrata a pan farář odchází na zaslouženou večeři. Okna v bytech ještě mihotají barevnou modří uhranutých obrazovek.
Krok zaduněl ulicí. Hlučný a pravidelný sípot obrovského tvora kráčejícího po dláždění.
Za okny se objevují vystrašené tváře.
„Už je zase tady,“ ozve se šeptem lidské stvoření, které se najednou potýká s jasnou existencí bytosti, o které všichni přece tvrdí, že není možná.
Nyní se „není možné“ změnilo na „je tady." Lidský rozum najednou ohromil strach.
O něco dříve na jiném místě.
Ve smutném pokoji, stěny odrážejí záblesky z televizoru. V křesle se houpe dospělé dítě a zírá na reklamy. Stále opakuje slova, která slyší ze sportovních přenosů. František miluje reklamy a touží po všech těch barvách.
Dny ubíhají stejnoměrně.
Babička Málková, spí ve vedlejším pokoji. Jsou posledními nájemci v domě určenému k rekonstrukci. Mají štěstí, zatím mohou zůstat. Babička tuší, že to nebude nadlouho. Je stará a doufá, že se snad o Františka někdo postará. Sociální pracovnice už sice chtěla zařídit přestěhování do domu s pečovatelskou službou, ale paní Málková to odmítla, že prý to s vnukem ještě zvládnou. Když jim dojdou zásoby, tak vyšle Františka do večerky.
Posílá ho jen v noci, aby se mohl lépe vyhnout zvídavým pohledům a nepříjemnostem. Jsou skromní, stačí koupit chléb, mléko, vajíčka, trochu salámu, brambory a nějaký koláč.
„Františku,“ zavolá babička. Nikdo se neozývá. Babička tedy vstane a jde se podívat. Z pokoje jsou slyšet pouze nezřetelná slova opakující se z reklam.
„Františku, vstaň, oblékni se a dojdi nakoupit,“ požádá babička. Tělo zabořené do křesla se jen matně pootočí a ohlédne za hlasem.
„Tady máš Františku prášek, dej si ho pod jazyk. Za chvíli se ti uleví,“ nařizuje babička! Po chvíli se postava zvedá z křesla a znatelně ožívá.
„Mám tě rád babičko,“ říká a pohlédne na starou ženu.
„Já vím Františku, také tě mám ráda, ale docházejí nám zásoby. Proto se oblékni a jdi nakoupit,“ odvětí babička vnukovi a píše seznam potravin pro majitele obchodu pana Horáčka. Je to známý paní Málkové již od nepaměti a zná také moc dobře Frantu už od jeho dětství. Pořídil si tuto prodejnu v ulici Na Františku hned po důchodu, aby zůstal v kontaktu s lidmi z okolí. Nákup není velký, to aby se vešel do batohu, který ponese hoch na zádech.
„Babičko,“ žadoní chlapec, „mohu si vzít ty krásné boty?“
„Františku, víš že to nerada vidím. Ty boty dělají moc velký hluk,“ nesouhlasí paní Málková a vzpomene si na ten okamžik, kdy vnuk přinesl do bytu veliké sjezdařské boty. Tenkrát mu hořely tváře a nadšeně ukazoval značku bot, kterou viděl v televizní reklamě. Přezkáče zanechali u popelnice poslední odcházející nájemníci. Franta boty stále leštil a obdivoval. Jenže, když měl dojít pro nákup, vždy se to opakovalo. Nekonečné smlouvání, které pokaždé hoch vyhrál. S botami na nohách měl František přes dva metry a budil v ulicích hrůzu. Babička to tušila, ale nemohla mu v tom zabránit.
„Babičko, když já mám ty boty tak rád. Budu jako v televizi, jako Adidas, tam jsou hezké obrázky,“ žadonil chlapec dál.
Babička raději souhlasí. Už aby chlapec vyšel, protože prášek může přestat účinkovat. Jednou se to stalo a potom Frantu hledali po celém starém městě. Turisté z něj měli strach a přivedli ho strážníci.
František si tedy obouvá těžké lyžařské boty. Babička mu natáhne kapuci přes hlavu a pomáhá s batohem na záda.
„Na Františku,“ říká a podává mu obálku s penězi a seznamem do obchodu. „A pozdravuj pana Horáčka,“ volá za ním chodbou. Slyší však jen těžká dunění a bouchnutí vrat.
Franta prochází ulicí Řásnovkou a tváře za okny blednou.
„Je tady,“ říkají vyděšení lidé, „zase je tady.“
Dupot se odráží mezi domy. Lampy přibližují a oddalují velkou postavu. Dlažební kostky úpí pod každým krokem toho tvora. Tak jako před věky.
Z dálky se ozve kvílení napadené kočky a zdi ve svých šmouhatých odstínech upadají ke spánku.
Ticho.
U Haštala bouchla vrata a pan farář odchází na zaslouženou večeři. Okna v bytech ještě mihotají barevnou modří uhranutých obrazovek.
Krok zaduněl ulicí. Hlučný a pravidelný sípot obrovského tvora kráčejícího po dláždění.
Za okny se objevují vystrašené tváře.
„Už je zase tady,“ ozve se šeptem lidské stvoření, které se najednou potýká s jasnou existencí bytosti, o které všichni přece tvrdí, že není možná.
Nyní se „není možné“ změnilo na „je tady." Lidský rozum najednou ohromil strach.
O něco dříve na jiném místě.
Ve smutném pokoji, stěny odrážejí záblesky z televizoru. V křesle se houpe dospělé dítě a zírá na reklamy. Stále opakuje slova, která slyší ze sportovních přenosů. František miluje reklamy a touží po všech těch barvách.
Dny ubíhají stejnoměrně.
Babička Málková, spí ve vedlejším pokoji. Jsou posledními nájemci v domě určenému k rekonstrukci. Mají štěstí, zatím mohou zůstat. Babička tuší, že to nebude nadlouho. Je stará a doufá, že se snad o Františka někdo postará. Sociální pracovnice už sice chtěla zařídit přestěhování do domu s pečovatelskou službou, ale paní Málková to odmítla, že prý to s vnukem ještě zvládnou. Když jim dojdou zásoby, tak vyšle Františka do večerky.
Posílá ho jen v noci, aby se mohl lépe vyhnout zvídavým pohledům a nepříjemnostem. Jsou skromní, stačí koupit chléb, mléko, vajíčka, trochu salámu, brambory a nějaký koláč.
„Františku,“ zavolá babička. Nikdo se neozývá. Babička tedy vstane a jde se podívat. Z pokoje jsou slyšet pouze nezřetelná slova opakující se z reklam.
„Františku, vstaň, oblékni se a dojdi nakoupit,“ požádá babička. Tělo zabořené do křesla se jen matně pootočí a ohlédne za hlasem.
„Tady máš Františku prášek, dej si ho pod jazyk. Za chvíli se ti uleví,“ nařizuje babička! Po chvíli se postava zvedá z křesla a znatelně ožívá.
„Mám tě rád babičko,“ říká a pohlédne na starou ženu.
„Já vím Františku, také tě mám ráda, ale docházejí nám zásoby. Proto se oblékni a jdi nakoupit,“ odvětí babička vnukovi a píše seznam potravin pro majitele obchodu pana Horáčka. Je to známý paní Málkové již od nepaměti a zná také moc dobře Frantu už od jeho dětství. Pořídil si tuto prodejnu v ulici Na Františku hned po důchodu, aby zůstal v kontaktu s lidmi z okolí. Nákup není velký, to aby se vešel do batohu, který ponese hoch na zádech.
„Babičko,“ žadoní chlapec, „mohu si vzít ty krásné boty?“
„Františku, víš že to nerada vidím. Ty boty dělají moc velký hluk,“ nesouhlasí paní Málková a vzpomene si na ten okamžik, kdy vnuk přinesl do bytu veliké sjezdařské boty. Tenkrát mu hořely tváře a nadšeně ukazoval značku bot, kterou viděl v televizní reklamě. Přezkáče zanechali u popelnice poslední odcházející nájemníci. Franta boty stále leštil a obdivoval. Jenže, když měl dojít pro nákup, vždy se to opakovalo. Nekonečné smlouvání, které pokaždé hoch vyhrál. S botami na nohách měl František přes dva metry a budil v ulicích hrůzu. Babička to tušila, ale nemohla mu v tom zabránit.
„Babičko, když já mám ty boty tak rád. Budu jako v televizi, jako Adidas, tam jsou hezké obrázky,“ žadonil chlapec dál.
Babička raději souhlasí. Už aby chlapec vyšel, protože prášek může přestat účinkovat. Jednou se to stalo a potom Frantu hledali po celém starém městě. Turisté z něj měli strach a přivedli ho strážníci.
František si tedy obouvá těžké lyžařské boty. Babička mu natáhne kapuci přes hlavu a pomáhá s batohem na záda.
„Na Františku,“ říká a podává mu obálku s penězi a seznamem do obchodu. „A pozdravuj pana Horáčka,“ volá za ním chodbou. Slyší však jen těžká dunění a bouchnutí vrat.
Franta prochází ulicí Řásnovkou a tváře za okny blednou.
„Je tady,“ říkají vyděšení lidé, „zase je tady.“
Dupot se odráží mezi domy. Lampy přibližují a oddalují velkou postavu. Dlažební kostky úpí pod každým krokem toho tvora. Tak jako před věky.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Golem : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Rám odrazu aneb jak jsem spadl z válce
Předchozí dílo autora : Bráška
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Lasak řekl o Cecidit angelus :Chcete vědět, co vám dá tato stránka? Podívejte se na tuhle slečnu. Sice nedokážeme vytvořit talent, ale talent, který máte vám zde dokáží rozvinout do takové míry, že z vás mohou být úžasní psanci. Stručně řečeno. Tahle slečna je otevřená konstruktivní kritice do takové míry, že už teď píše perfektní díla.
