Bráška

Mám bratra. Většinou každý má někoho, s kým si může popovídat. Já mám bratra. Dokáže vás zklamat když to zrovna nečekáte, ale zároveň nosí příběhy a pak se mu dá odpustit ledacos.

Jeden z příběhů, na který se nedá zapomenout, je o panu Houskovi.

Předpokládali byste, že pan Houska byl pekař. To tedy ne! Pan Houska byl skvělý řezník a uzenář. Zřejmě některý jeho praděd mohl být pekař, ale panu Houskovi prostě více chutnala krkovička na pepři než čerstvá pletýnka z pece.

Můj bratr potkal pana Housku když zrovna v té chvíli řídil taxi. Vozil lidičky sem a tam a povídal si s nimi, nebo s nimi také mlčel. Jednou k ránu, když už takzvaně zatahoval a chtělo se mu spát, namířil to se svým autem přes Vinohrady v Praze a chystal se najet na výpadovku. V tom mu do cesty vkročil pan Houska. Byl pěkně zmáčený a umolousaný, ale hlavně měl očividně vypito. Jenže, jak měl vypito? Pan Houska zářil. Svítil jako sluníčko. Nedalo se mu nezastavit.

„Buď zdráv bráško.“
Je zvláštní, že mému bratrovi někdo cizí říkal bráško, ale prostě je to tím, že pan Houska když svítil a zářil, tak každému tykal a říkal bráško.
Pan Houska pokračoval: „bráško, mám za sebou prohýřenou noc a nutně potřebuji v Braníku otevřít své království. Jsem totiž řezník a uzenář. Má děvčata už na mě čekají.“

Bratrovi se pan Houska líbil a pak vlastně, bylo to po cestě domů. Bydlel totiž v Podolí. Pražáci jistě vědí, že Podolí sahá k Braníku a jede se tam kolem Vltavy.
Takže pan Houska nastoupil a během cesty vyprávěl, jak večer nastal u Pinkasů a později s kamarády proháněl Mariášky U Dvou koček. Když bylo po půlnoci, tak ještě chvíli tancoval s krásnou slečnou v parku na Karlově náměstí. Odsud je to již jen kousek k Demince, kde se pravidelně scházela ta zvláštní sešlost nočních tvorů, kteří mají věčně vyprahlý život a potřebují ho uhasit. Tady vždy najdete slečnu, která Vám bude naslouchat. Můžete jí koupit květinu a Campari s ledem a nevadí, že bojujete s nadváhou a potíte se. Těm slečnám jde o tu jiskru v oku, kterou máte. Samozřejmě jim jde také o peníze, které máte, ale hlavně jde o to, aby se nenudily. A to pan Houska rozhodně nenudil. Jedl a pil stejně, jako líbal a tančil. Jako kdyby srdce pana Housky bylo čerstvě vyňato z mladého býčka a vloženo do tohoto životem pukajícího člověka.
Ano, život z něj hýřil, jako by ze záhybů šatů probleskovala záře měsíčního svitu, který pana Housku doprovázel na jeho toulkách, to když mému bratrovi vyprávěl snad jen část včerejší noci. Každým takovým večerem zažil lásku. Lásku ke slečně, která tu noc byla jen jeho slečnou.
A slečny měly pana Housku rády, protože byl štědrý a líbal jim ruce a byl milý.
Vyprávění ubíhalo a za chvíli už stáli v Branické ulici číslo 45 před královstvím a uzenářstvím pana Housky. Bylo půl sedmé ráno a to byl nejvyšší čas, aby prodejnu otevřel svým slečnám. Tak říkal ženám , které zaměstnával. Byly vlastně celkem jen čtyři, ale slečna Rozálie by vydala za dvě. Postupně všechny prodavačky mému bratrovi představil.

„Tohle je Anička sluníčko a květ našeho království. Tady slečna Rozálie miluje čerstvě vyuzený bůček s drceným pepřem. Dovede si ho tak vychutnat, že dělá reklamu našemu uzenářství. Maruška je křehulinka a už jsem jí vyčinil, že se svému muži moc poddává a pak jí nezbývá síla na to , aby navážila pět metrů kabanosu. No a tady máme naší Jitřenku Zuzanku. Teprve vyšla školu a už okusuje život, tak jí tedy milujeme, aby jí to zůstalo.“

Děvčata se rychle představila a utíkala se ustrojit k dnešnímu prodeji. Ony totiž neprodávaly jen svíčkovou a párky, ale také prodávaly sebe a své úsměvy. Lidé tam chodili rádi nakupovat a taťkové se jen hrnuli, aby svým maminám předvedli, jak dobře umí vybírat čerstvé maso na omáčku.

A pan Houska se jen usmíval pod vousy. On měl totiž krásné kníry, které dovedly být laskavé a někdy také přísné. Takhle si vychoval své slečny. Ty se mu za to vždy odvděčily svým milým a zdvořilým chováním. Když se děvčata rozestoupila do svých pozic, pan Houska dokořán otevřel hlavní dveře a lidičky se pěkně zrána hrnuli pro dobroty.

Bratr začal mlsně pokukovat po čerstvé čabajce, ale pan Houska ho opět oslovil s žádostí: „Bráško, mám k tobě ještě jednu prosbu. Neboj se, nezůstanu Ti nic dlužen. Potřebuji ovšem, abys mě zavezl ještě do Chuchle. Tam mám totiž své zázemí a také výrobnu a kromě jiného i pokojík na přespání.“
Protože se pan Houska mému bratrovi líbil, tak vyjeli do Velké Chuchle, která je od Braníka přes most a pak ještě kousek. Tam měl pan Houska své druhé menší království. Malý řeznický obchůdek s uzeninami a na trůně seděla paní Marie. Tedy ona stála za pultem, ale už z dálky bylo jasné, že tady vládne.
Pan Houska oslovoval tuto ráznou ženu jako paní Marii a dá se i usoudit, že kdysi mohla mít s pannou Marií hodně společného. Ovšem nyní to byl strážný anděl našeho pána Housky. Vlídně a laskavě svého mistra přivítala a poděkovala bratrovi, že byl tak laskavý a dovezl pana Housku celého a v pořádku.

Paní Marie uvařila dvě kávy a mezitím než si oba vandrovníci vychutnali tureckou příchuť nápoje, tak nabalila bratrovi na pokyn svého hospodáře, dvě obrovitánské tašky uzenářských pochutin. Voňavé párečky a Gothajský salám. Šunku od kosti, Čertovské klobásky a šišku Poličanu. Maďarskou klobásu s uzeným bůčkem a navrch pan Houska přidal bráškovi dva tisíce korun za službu a milou společnost. Bratr poděkoval a odjel domů, aby se trochu prospal po té náročné noci.

Po nějaké době..., zhruba uběhlo asi půl roku, dostal můj bratr zase chuť na čerstvě vyuzené párečky. Cestou domů tedy opět zajel ke království uzenin v Branické ulici číslo 45. Počkal až se přiblíží sedmá hodina ranní a šel čekat před prodejnu na pana Housku, který bude rozdávat úsměvy a bude líbat růžolící ručičky svých slečen. Těšil se až ten král uzenin zavelí a otevře brány svého království.
Bratr byl tak natěšen, vyčkávajíc ten okamžik ranního zrození prodejny a vůbec si nevšiml, že stojí před obchodem sám. Bylo po sedmé hodině a dveře se neotevřely. Rolety nevyjely nahoru, jako výtah k nebesům a výklad se nerozzářil těmi skvělými pochoutkami. Bylo to divné a matoucí pro mého bratra, protože s takovou variantou nepočítal.
Čekal by, že snad v Modřanské ulici vykolejí tramvaj a on bude muset udělat zajížďku přes Branický kopec. Možná, že také v červnu může napadnout sníh a kalamita v dopravě způsobí výluku všeho co má kola. Dala se také očekávat povodeň, jako v roce 2002.
Ovšem s možností, že pan Houska neotevře svět uzenářství, můj bratr vůbec nepočítal. Zklamán a zděšen nasedl do auta a rozjel se směrem k Velké Chuchli, aby zjistil kde pan Houska zanechal své slečny a své srdce mladého býčka.
Prodejna v Chuchli byla otevřena a uvnitř se svítilo. Labužníky dál lákal nápis, který říkal, že vstupujete do řeznictví a uzenářství pana Housky.
Bratr tedy vešel. Za pultem stála paní Marie s rozvážným pohledem ženy, která již ví co je to svět.
„Máte nějaké přání?“ zeptala se nového zákazníka a změřila si ho, zjevně si nepamatujíc tvář, která mizela v davu všech dřívějších klientů.
„Přál bych si, abyste mi navážila dvě kila těch vynikajících párků z udírny pana Housky,“ poprosil bratr.
Paní Marie byla zřejmě zvyklá na takováto přání, nabrala ta voňavoučká tělíčka párků, vypadající, že pouze spí a čekají na svého rytíře, který je příjde osvobodit. Bratr zaplatil a trochu ostýchavě se zeptal jak se daří panu Houskovi, protože ho dlouho neviděl a prodejna v Braníku, že je zavřená.

Paní Marie , jako kdyby povadla ve své ráznosti, podívala se na bratra a s drobným úsměvem, kterým se doprovází útěcha v srdci, zasmušile odvětila: „Bráška je už na pravdě boží. Oběsil se."



V té chvíli čekáte snad, že praskne skála v Prokopském údolí, nebo že na Smíchovském nádraží do sebe narazí dva rychlíky a ze všech ampliónů se bude ozývat zpráva o velikém neštěstí. Budete očekávat výzvu, aby občané nevycházeli do ulic, protože všude hrozí obrovské nebezpečí. Tak smutné a veliké nebezpečí, jako když mladému býčkovi praskne srdce.

Paní Marie, když viděla ten údiv zděšení v očích svého posluchače, poprosila ho tedy, aby se posadil ke stolečku, který byl v přípravné místnosti za pultem. Uvařila tureckou kávu a rozpovídala se o depresích, o Bráškovi, o doktoru Součkovi a o prapodivných výletech pana Housky za štěstím.

Bráškovi, panu Houskovi bylo 63 let když zemřel. Narodil se za války a byl starším z dvojčat. Druhým dvojčetem byl bratr Martin. Vypadalo to, jako kdyby v každém muži hledal svého bratra, kterého ani vlastně pořádně nemohl poznat, protože když ho ztratil, byly mu pouhé tři roky.
Všechno se stalo během čistky, které gestapo provádělo ke konci války. Tenkrát se rodiče pana Housky rozdělili a každý si vzal jedno dítě, se kterým se ukryl, aby byli nenápadnější. Tehdy také viděl pan Houska svého bratříčka a maminku naposledy. Nikdy se s otcem nedopátrali, kde mohli skončit. Proto oslovoval pan Houska všechny muže: „Bráško.“
Tatínek pana Housky až do své smrti hledal svou ženu a své dítě. Zapomněl přitom, předat lásku druhému synovi. Předal mu pouze výčitky, že oni zůstali. Tatínek nikdy nevyslovil myšlenku, jak manželka s dítětem zahynuli ve zběsilosti války.
Jenže ten fakt visel celý život nad dospívajícím chlapcem.

Otec byl řezníkem a vyučil syna řemeslu. Hoch, se chtěl zavděčit, proto pilně pracoval a studoval, aby už ve svých dvaadvaceti letech se stal mistrem řeznickým a uzenářským. Jenže se nikdy neoženil a neměl děti. Staral se o tatínka i když ten ho o to nežádal.
Hledal až do konce života svého brášku.
Tady někde v šedesátých letech začal mít pan Houska poprvé stavy úzkosti. Zůstal sám bez otce a najednou nemohl ustát svět.
Živnost se v těch dobách nedala vykonávat a byl různě posílán do obchodních škol, aby si doplnil vzdělání. Posléze mu bylo nabídnuto místo vedoucího prodejny a mistra uzenářského v Praze na Uhelném trhu. Byla to vyhlášena prodejna, která dodávala své uzenářské výrobky do nejlepších restaurací v Praze. Nejblíže jeho obchodu byla vynikající restaurace U Dvou koček s plzeňským pivem a tady jako kdyby se pan Houska našel.
Když na něj přišla veselá nálada, nastoupil na tu zvláštní maniodepresivní tramvaj s pouhými třemi zastávkami. První stanice byla jeho prodejna uzenin na Uhelném trhu. Zde byl pan Houska mistrem nad mistry. Tady vychovával král uzenin svá děvčata a jen tady byl svým pánem. Je zajímavé, že nikdy nepřijal do učení, nebo jako prodavače, muže. Vždy se kolem něj točily jen ženy. On miloval svá děvčata a ony milovaly jeho.
Pak ovšem existovala druhá zastávka. U Dvou koček. V tomto lokálu potkával své kamarády mariášníky a tady se rozhodl zapomínat na svět, na svého otce a zmizelého brášku s maminkou. U Dvou koček se vždy jen začalo a potom se putovalo Prahou, aby mohl být pan Houska viděn na Karlově mostě, jak náruživě debatuje s cizinci o soše svaté Barbory. Za chvíli na to již popíjel výtečnou kávu v kavárně na Malostranském náměstí. Po čase jej vidíme jak v uličkách kolem Haštala hledá Golema. Všichni kamarádi ovšem vědí, že šel pouze zaklepat na dveře Vinárny u svaté Anežky, aby mohl ochutnat nové Zweigeltrebe od pana Novotného. Takhle znali pana Housku jeho známí. Pouze nejbližší věděli, že třetí zastávkou jeho mysterické tramvaje nastávalo období těžké deprese.
To byl pan Houska většinou zahlédnut jak klečí u kostela svatého Martina a pláče.
Po třetí zastávce většinou skončil v jeho malém bytečku ve Velké Chuchli v prvním patře domu, který mu zůstal po otci. V mírně zašlém pokoji vévodil obrovský ušák, ve kterém seděl a plakal.
Tady chřadl a nechtěl žít. Bál se a spěchal umřít. Všechen ten nábytek plný vzpomínek z něj vysával život.
Tady jej také našla tehdy mladá paní Marie, aby ho vysvobozovala a nechala zachraňovat kapacitou přes deprese panem doktorem Součkem. Paní Marie poznala jména všech antidepresiv, jako Anafril, nebo Seropram. Věděla, že po Rohypnolu bráška pomalu usínal a odpočíval, aby za několik dní mohl zase nastoupit do své prodejny, kde na něj čekala jeho děvčata.
Trvalo to zhruba vždy aspoň měsíc, než se dal pan Houska dohromady. Přesto nikdo z jeho nadřízených nikdy nenavrhl jeho odchod z místa, protože byl znám jako mistr a odborník.
Později, po roce 1989 se vrací do této prodejny původní majitel uzenářství pan Cibulka.
Přestože nabídl panu Houskovi dále místo mistra, ten odešel a v Chuchli v domě pod svým bytečkem vybudoval království a uzenářství.
Paní Marie se ukázala, jako vynikající společnice a pečovatelka, která se dokáže postarat o chod prodejny a o pana Housku. Nikdy se ovšem jejich náklonnost nedala přirovnat mileneckému stavu. Později si ještě společně pronajali prodejnu v Braníku a tehdy by se dalo říct, že byl pan Houska vyrovnanější a prodlužovaly se klidné stavy mezi depresemi.
Jeho spanilé jízdy již nemívaly takové následky a pan Houska přestával užívat antidepresiva.

Jenže noční můra a myšlenka jsou sestry a nakonec se vzájemně spojily, aby mohly pana Housku naposledy políbit v jeho bytečku v prvním patře.

Paní Marie dokončila vyprávění a můj bratr cítil, že v té chvíli nemůže nic říci. Chvíli ještě seděli. Pak se bratr zvedl k odchodu. Poděkoval za kávu a za zdvořilost.
Když otevřel dveře prodejny, ještě se otočil, aby se zeptal: „Jak se vlastně jmenoval pan Houska křestním jménem? Všichni ho znali jako Brášku?"

„Jmenoval se František, jako svatý František z Assisi,“ řekla paní Marie.
„Maminka chlapcům dala jména dvou světců, aby v těžkých dobách mohli ochránit svou rodinu. Jenže podle legendy se svatému Františkovi objevila na těle stigmata identická s těmi, která utrpěl Ježíš na kříži. Jako kdyby měl Bráška podobná stigmata na své duši za svého bratra a svou matku“.

Bylo studené ráno a stromy odkvétaly.