Rám odrazu aneb jak jsem spadl z válce

Rám odrazu
aneb jak jsem spadl z válce



Většinou, když Vás někdo překvapí neformální otázkou, odpovíte mu, že snad spadl z višně.

U Karla to bylo jiné. Spadl z válce.

Karlíkovi bylo pět let a kousek. V městečku, kde bydlel se svými rodiči a bratry, se stavěla zbrusu nová asfaltová silnice.

Na konci směny dělníci opustili své stroje a to byla příležitost pro kluky, kteří z dálky celý den sledovali ty obrovské mašiny při práci.

Karlíka měl hlídat starší bratr, ten se ovšem předváděl před děvčaty a tudíž mu nějak ušlo, že malý bratříček vyšplhal na veliký válec a snažil se tam hýbat pákami.

Stroj, který neměl kabinu, byl celý umazaný kolomazí a olejem. Chlapci se při přelézání sklouzla noha a v předklonu začal přepadat z dvoumetrové výšky. Možná, že by se tolik nestalo, ale pud sebezáchovy donutil Karlíka zachytit se za rám konstrukce-přesně tam, kde bylo madlo, kterého se vždy přidržoval umouněný řidič stroje. To madlo bylo celé špinavé od mastných rukavic.

Karlík zakřičel: „Aách,“ malá ručka sklouzla, tělíčko se pootočilo a dítě převážené tím záchytným bodem, padlo čelem rovnou na hranu toho válcovitého drtiče štěrku.

Slabý zvuk prasklé lebky nikdo neslyšel. Všechny děti udiveně sledovaly ležícího chlapce na kraji válce. Podobal se střelenému holoubkovi, jemuž z hlavičky vytékala drahocenná míza.



No nic.

Karlík to přežil a hlavu mu zašili. Bratra doma zbili a všechno mohlo dál běžet podle zavedených pořádků.

Jenže, v té malé hlavičce se něco pohnulo a hoch už svět nevnímal jako kdysi. Karlík si přestal hrát a kolem jeho osoby začala vznikat nejasná aura nedotknutelnosti. Z části to bylo způsobené tou nehodou a proto mu nikdo nesměl ubližovat. Z části se o to postarali starší bráchové, kteří každému útočníkovi dali do těla-tedy přes hubu.

Kolem chlapce vznikla taková malá rodinná ochranka a ve školce mu učitelky dokonce přednostně schovávaly hrníček na čaj s kašpárkem, o který se děti do té doby vždy pravidelně střídaly.

Jenže Karlík, jako by tohle všechno nevnímal. Něco se v jeho mozku přepnulo. Byl zaujatý a pohlcený zvídavostí. Takovou dravou touhou po čtení.

Ve svých pěti letech se naučil číst. Hodně dětí se v tomto věku naučí číst, ale Karlík to zvládl za tři měsíce. Stále se vyptával na písmenka a spojení, až začal sám slabikovat a postupně četl všechno, co bylo v jeho dosahu. Ze začátku měla rodina radost z chytrého dítěte, ale časem jim to lezlo na nervy. Všichni se snažili uniknout z dosahu chlapcovy čtivosti.

Karlík četl všechno a hlavně nahlas:

„Eurozóna musí být buď zreformována, nebo rozpuštěna. Taková je základní myšlenka, která se nese napříč mnohé expertní zprávy a politické diskuse. Euroskeptická agenda začíná být...“

„Jistě,“ odpověděl tatínek a vzhlédnul od jídla.

Nebo, pokračoval chlapec:

„Palestinské zdroje uvedly, že vrtulníky izraelského letectva provedly v Pásmu Gazy útok na teroristickou buňku jižně od Khan Junis. Buňka náležela k brigádám Al Kuds a podle Palestinců byl jeden její člen při útoku zabit...“

„Zajímavé,“ poznamenal opět otec.

Ovšem nejhorší byly asi informace redakce v zápatí časopisů:

„Šéfredaktor listu Robert Plocenský, zástupkyně šéfredaktora Martina Haubaucherová, editorka Milena Zádvorská, adresa redakce Praha 1, P.O.Box 43...“

Tak to už bylo vážně moc.

Nikdo si doma neodpočinul. Dítě už přečetlo všechny dostupné časopisy a noviny. Spásný nápad se ukázal v podobě přednostní registrace v místní knihovně, jelikož tam mohly děti až od šesti let. Hoch si ze začátku půjčoval dětské knihy s velkým písmem, postupně přecházel na příběhy určené dětem do deseti let. Stávalo se také, že si dopoledne vypůjčil tři knihy a k večeru, než zavřeli, je přečtené vrátil a půjčil si jiné.

Karlíkovi rodiče pojali vážné obavy, protože ke všemu ještě chlapec přestal spát. K odpočinku mu stačily pouhé čtyři hodiny v noci. Zbytek pročetl a přes den, kromě občasného jídla se nadále věnoval čtení. Stále nahlas.

Maminka s tatínkem byli bezmocní a přestali navštěvovat nechápající lékaře.

„Dítko je přece zdravé a pouze více zvědavé. Buďte rádi, vždyť možná máte doma génia.“ Tak zněla konečná vyšetření, kterých se chlapec jen nerad zúčastňoval, protože ztrácel drahocenný čas, důležitý pro jeho jediný zájem.

Nakonec se rodiče rozhodli, že v podkroví domku vybudují pokojíček o silných stěnách a izolacích a tam si může chlapec předčítat zapůjčené knihy.

Postupně se dostal do další úrovně a začal číst knihy určené pro děti do patnácti let.

Knihovna se rozhodla pro tento účel dozásobit své sbírky dětské beletrie, ale to si již Karlík začal půjčovat romány a hltal jejich obsah stejně svěže, jako předtím jednoduché dětské texty a říkanky.

Karlíkův pokojíček se stal chlapci azylem a pro rodiče úlevou. Maminka mu pokládala jídlo na noční stolek a naopak odnášela kromě nádobí také mléčné zoubky, které jaksi mimovolně dítěti vypadly.

A chlapec stále četl.

Blížily se Karlíkovy šesté narozeniny. Nikdo se tím moc netrápil a bylo nadmíru jasné, jaký dárek asi dostane.

Zhruba tři dny před touto událostí se v dětské hlavičce ozvalo prasknutí. Chlapci se unavily oči a pomalu je zavřel.


Karlík zaslechl zvuky, které kdysi zaznamenal při návštěvách lékaře.

„Dum,dum,klap,klap,“ ozývalo se pravidelně.

Jeli ve vlaku s tatínkem a maminkou.

„Maminko, proč pláčeš, vždyť cestování je tak krásné. Poznáme nové krajiny a lidi?“ Zeptal se chlapec.

Tatínek se podíval na svého syna a pohladil ho po vlasech.

„Karlíku, jedeme daleko, chceme abys věděl, že tě máme rádi, ale nemůžeme s tebou být všude. Přestali jsme se ti věnovat, protože jsi byl stále ve svém světě, ale jsme ti neustále nablízku. Jsme stále vedle tebe.“

Vlak vjel do tunelu a nastala tma.

Na chvíli se objevily obrysy jeho pokojíku. Hledal vypínač, aby mohl rozsvítit lampičku, ale nemohl hýbat rukama.

Slyšel hlasy rodičů: „Karlíku, Karlíčku, jsme tady při tobě.“

Tatínek ho stále držel za ruku a povídal mu o svých zážitcích z dětství, o práci a svých cestách ...

„Dum,dum,klap,klap,“ ozývalo se pravidelně.



„Pane doktore, jeho víčka se hýbají,“ křičí hlas v místnosti, „on reaguje na dotek, zavoláme jeho rodiče.“

„Karle, Karle, probuď se!“

V nemocničním pokoji se přelévá teplé světlo z odpoledního dne.

Karlík mžourá, v ústech má sucho, rozhlíží se a nechápe.

Hlavu má bolavou a nemůže zvednout ruce.

Jsou tak těžké a velké.

Někdo mu svítí do očí a musí mžourat.

„Výborně, reaguje sice zpomaleně, ale reaguje. Pánbůh zaplať. Rodiče už jedou? Budou velice překvapeni.“ Hlas se vzdaluje.
Karel stále nechápe. Mdle poposedává na posteli a prohlíží si své velké ruce a nohy. Celé jeho tělo je velké.

Ozve se zaklepání a ve dveřích se objeví hlava postarší ženy. On ji zná, ale je jiná.
„Karle, Karlíčku, vítám tě,“ promlouvá mile maminka. „Pamatuješ si na mě?, jsem tvoje máma. Tatínek je v práci, ale taky za chvíli příjde.“
„Chlapče, já mám takovou radost, vždyť jsi spal přes osm let.“

„Osm let?“

Hlavou se mu víří myšlenky jedna za druhou. Kaskády tvarů a písmen se přesunují, vyskakují a zase mizí.

Karel je zmatený a nevěřícně si prohlíží své tělo.

Zmizelo dítě.

Otevřely se dveře nemocničního pokoje a Karel uviděl tvář, která ho provázela během jeho snu. Tatínek vešel a nevěřícně syna objal. Ujistil se očima, že Karel vidí a je při smyslech.
„Synku můj,“ pronesl tklivě a prohlížel si z blízka bledou tvář svého patnáctiletého chlapce. „Věděl jsem to, věděl a nenechal jsem se ovlivnit řečmi o tom, že se už nikdy neprobudíš. Všichni ztráceli naději, ale já jsem stále na tebe mluvil.
Každé své volno jsem byl s tebou. Každé vánoce, narozeniny. Stále jsem si s tebou povídal.“ Otec se málem zalknul přívalem vlastních slov.
„Když už jsme přestávali věřit, potkal jsem na chodbě stařičkého profesora. Začali jsme si povídat. Vyprávěl jsem o tvém úrazu a následně tvým sklonům všechno přečíst. Jak jsi ve velkém množství vstřebával všechny ty knihy až po upadnutí do kómatu. Byl jsem už na dně a ten starý doktor mě vyslechl až do konce.
Tenkrát, znovu do mě vlil naději na tvé uzdravení.
Řekl mi, že lékařská historie zná případy, kdy se tělo připraví na nemoc a předzásobí se na období, po které se nedokáže aktivně bránit. Řekl mi doslovně, že mám věřit. Ta síla ti bude pomáhat a určitě jednou procitneš.“

Tatínek s maminkou seděli na posteli a drželi syna za ruce. Teď už znali a poznali tu dalekou cestu, na kterou se Karlík vydal ve svém dětském životě.

Byli tady s ním a nikdy to nevzdali.