Komár

,,Je to už rok, co Stan navždy usnul. Položili ho do této hliněné postele a zakryli peřinou z trávy. Na peřině již kvítky má vyšité.“ Smutně pronesla Lusia skloněná nad hrobem svého mrtvého manžela na kraji lesa blizko vesnice. Ještě chvíli tam smutně stála a pak odešla zpět do vesnice.hned u brány Treonu zahlédla Danila jak se řítí přímo k ní. „Danil, aby ho kůň praštil. Do hlavy by to chtělo, aby se mu tam rozsvítilo.“ „ Ahoj, Lusio. To je dneska hezky, že?“ „Ahoj Lusio, bla bla bla.“ říkala si Lusia pro sebe. „Ten člověk je jako pijavice, jako upír. Vysává ze mě trpělivost, klid a dokonce i radost. Je jako otravný komár. Přibzučí si když na něj člověk má nejmenší náladu. Poletuje kolem. Když ho chce člověk praštit, uhne a bzučí dál.“ „Šla bys, Lusio?“ zavál se úryvek Danilova proslovu mezi její myšlenky. „Ne!“ rázně odpověděla a znovu upadla do svých představ a názorů. „To je snad nesmrtelný hmyz. Minule jsem mu řekla, že se zajímám o jiného muže a že už plánujeme svatbu. To bych přirovnala k rozmáznutí plácačkou na okno. Ale né, ten hmyzák se zvednul a odletěl. No a vidíte slyšíte? On je zase tady.“ Myšlenky se Lusii náhle zpřetrhaly a zase plně vnímala Danila. Pohotově zareagovala: „Danile, já už musím jít. Na viděnou!“ po prudkém rozloučení se kvapně vzdálila. Komár zůstal ještě chvíli poletovat na místě, ale nakonec se také vzdálil.
Další den šla Lusia na místní trh pro čerstvé přísady k vaření a koho nepotkala. Danil seděla na lavečce na ulici a tupě zíral do prázdna před sebou. Lusia se snažila nevzbudit jeho pozornost, ale bylo to marné. Její průchod byl jako víření prachu. Sotva prošla, velká prachová částice se uvolnila z lavečky a začala poletovat kolem ní. „Zas ten upír, zas ten komár. Jak on mi pije krev.“ Po téměř dvou měsících Danilova snažení se Lusiina Trpělivost choulila v koutě a šťouchal do ní Hněv, div ji nevyšťouchnul a ona nezůstala ležet na ulici. Ozvalo se další bzučení. Hněv se nafouknul a vystrčil Trpělivost ven. Lusia se zastavila a jako sopka začala chrlit lávu: „A dost! Copak ty to nedokážeš pochopit? Tobě to nestačí říct jednou? Tebe musí člověk kopnout, nebo co? Tys nepochopil, že spolu nikdy nebudeme? Nikdy tě nebudu mít ráda! Vždycky budeš jenom otravnej hmyz! Vždycky!“ Lusiin hněv pokračoval, Danil jen nechápavě koukal. Když Lusia dosoptila, náš upír, náš komár nechápavě odbzučel pryč. Hněv se vyfouknul a na jeho místo se protlačily Úleva a Radost. „Konečně. Vypadal, že to pochopil a že to vzdá.“ Lusia vklidu nakoupila a odešla domů.
Události dalšího dne nebyly ale podle očekávání. Lusia znovu opustila dům a kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam zase Danil. Lusia z něj byla neuvěřitelně otrávená. Jen tak tak se udržela, aby se na něj nevrhla a neposlala ho bzučet do věčných lovišť. Rozhodla se: „Je potřeba repelent. Silný repelent. Nejlépe mého bratra a jeho známého. Ano, to je ono. Ti ho srovnají. Ti mu „domluví“. Není jiná možnost.“ A se šťastným výrazem Lusia odešla k bratrovi vše vyřídit. Ten den se jí dobře spalo, čekala změnu k lepšímu. Nevěděla ale, co oslovením bratra způsobila.
Čtvrtý den se radostně vzbudila. Zase vyšla na ulici. Náš známý hmyzák seděl nedaleko na lavečce. Sotva ji uviděl, prudce se zvedl a odlétl ven z vesnice. Lusia tušila, že je něco špatně. Vydala se za ním. On dolétl až k vodopádu na jih od vesnice za malým lesíkem, který končil hluboko dole v moři. Když se přiblížila na doslech od něj, Danil roztáhl svá křídla z lásky a vrhnul se z útesu. Křídla byla od včerejší návštěvy polámaná a vůbec ho nenesla. Náš nešťastný komárek zabzhučel přímo dolů. Velká modrá peřina dole pod útesem ho zakryla on již nikdy nevzlétl.