Pan Jan

Pan Jan. Poslední mánička v Čechách. V sedmatřiceti letech stále u mámy. V zimě pivo a ta jeho Indka se třemi dětmi, v létě pivo, ryby, festivaly a ta jeho Indka. Rád zpod časopisů o historii okukuje ženským zadky. Na nádraží u okýnka, jeho druhá kancelář. Jednou se mi přiznal, že je asi voyer, přece jenom na vlakovém přístavišti čtvrtého největšího města je pohyb žen poněkud zvýšený než třebas v nonstopu v boční ulici. Občas ho mrzí, že lidi nepoznaj, jestli má v sobě devět piv nebo jen tři, ale většinou je za to rád. Hlavně, když po něm nic nechce účetní. Kdoví, jak zvládne letošní sezónu, pár fialových flíčků v obličeji navíc. Kvete jak favorit. Zvlášť přes zimu. A letos je jaro opravdu váhavé. Jak podplacenej rozhodčí, panna, kormidelník, co utopil kompas a tak. Pan Jan, tak rád sám, mi dneska povídal, že už opravdu není na co čekat. Do Indické restaurace s námi nešel, vlastně s námi za ty roky na oběd nešel ani jednou. Má svých šest piv před sámoškou, angličtinu pro střední školu, mladou frontu, z který si málokdo něco zapamatuje, naději, že snad příště Vlasákovi ten gól uznají. Vousy, které by mu mohl závidět i Morrison před smrtí, shazoval pětkrát do roka. Po nesezónních odpoledních hraje panďuláčky, když teda dorazí. Špinavý blond vlasy do pasu, spona, džíny s puky přes kolena, poctivost silnější než empatie, vegetariánství po brigádě v prasečáku, nemluvnost po dědovi, popsanej kalendář, roztrhanej snář, nenávist k autům, lásku k vlakům, odulé tváře, nespavost, vedoucí pozici, břicho, strach z trávení času s cizími lidmi v jedné místnosti, slovník sloves na zdi, zamotané kabely, přímočaré cesty. Nikdy se nelíbal na Petříně, pracovní hadry si nepral, vděčnej za každou rozkvetlou kytku, včelař, možná trošku smolař. Jako každej druhej, by byl občas nejradši tuhej. Lidé, nevděčné to plémě. Párkrát jsem s ním po práci v horách pozoroval hvězdy, z obřích výbuchů nepatrné šumění, v ruce lahváče, jeden z posledních dobrých výdobytků civilizace, možná ani to ne. Bavili jsme se většinou o ženách a pomlouvali všechno ostatní, se zakloněnými hlavami čůrali do prvních zón a smáli se všem pseudovědcům. Hned ráno si musel dát vychladit patrony do potoka, nebo alespoň do rosy u cesty. Juncus s metlicí ho zatím ještě nezradily. Pro své ženaté a rozvádějící se kamarády je posledním ostrůvkem jistoty, snad o tom ví. Je složitější vztah otce se synem či peripetie dcer s matkami? Lidé pak hledají pancíř pro duši. I lidé z práce se můžou stát alespoň malým plátkem.
Pan Jan dnes na chatě ryje zahrádku, sousedi mu říkali, že už včely vyletují. V takový zimě, že bys ji mohl chytnout za ocas. Ty holky už maj prostě dost náhražek v podobě zlevněného syntetického cukru. Ještě, že nikdy neochutnaly pravej třtinovej. Některý věci je prostě lepší neochutnat. To se pak někdy náhodou o půlnoci probudíte a dostanete chuť. Lítaj včely v noci? Jedna matka, pár trubců a za chvíli máš obrovskou kolonii, u které bys s pornoprůmyslem skončil do týdne. Každej den si nezapomene pořádně vzdychnout. Asi se nikdy nedozvím, co mu je. Nepotřebuju to vědět, nepotřebuju to vědět, opakuj si se mnou, nepotřebuju to vědět, potřebuju nic. Holku přemluvil krišňák, aby si od něho koupila knížku za kilo, prej chtěj pro všechny štěstí, sami si to překládaj, jmenuje se to vědecký rozbor duše či tak nějak. Nepotřebuješ toho tolik, pojď, nepotřebuješ ty věci. Jsem rád, že mám tak oduševnělého kolegu. Nepotřebuješ to auto, nepotřebuješ ten barák, děti spláchni do hajzlu. Žádný zatím není. Výlev, jak když ví lev. Afrika je víc v prdeli než si myslíte. V Kamerunu jsou každým rokem větší a větší plantáže eukalyptovníku, protože ženský ze západu chtěj vypadat každým rokem líp. Jedna buřtice ze zazobaný rodiny, co by v lese nenašla ani klacek na opejkání mi povídala, že měla lva metr od sebe. Škoda, že jí nikdo neřekl, že byl zdrogovanej. Prej si pak negři volali vysílačkama a u ubohého zvířete ve stínu stromu se sjelo deset džípáků s chodícími foťáky. Lidi by neměli jezdit na safari, kvůli tomu, že je to drahý. Na toho známýho mýho fotra, co byl v Kamerunu už asi osmkrát mířily dvanáctiletý děti samopalama, pak ho někdo starší zmlátil mačetou naplocho a okrad, a to už je tam jakýmsi náčelníkem, protože jim pomohl postavit školu či co. Ornitolog urolog. Těším se do Adršpašských skal. Zrovna jsem včera Čárovi vyprávěl, jak jsme v Laosu zabloudili na Hočiminově stezce, děti ve vesnicích před námi s brekem utíkali. Si mysleli, že se vrátili amíci nebo co? A pak se tam někoho ptej na jídlo. Vodu tam naštěstí prodávali. Tři dny do Salavanu lesem zničeným agentem Orange. Sežralo to i humus z půdy, zůstal jim jen písek. Hlavně neuhejbat z cesty co se tváří jako hlavní. Projel bys tam maximálně na krosce a to ještě s potížema. Na Laos spadlo víc bomb než na Evropu za celou druhou světovou válku. Možná jsme usínali na mině. Ptá se, kde na to bereme a sám si pak odpoví, že utratí za týden v Itálii dvacet tisíc. Tohle nemá cenu házet to stroje.
Tak jsem si usral, hodil vajgla z okna, nějaká paní dole položila dort na auto, snad na nic nezapomněla. I když je hnusně, pan Jan vyráží orat.