Víra tvá tě zabije

Hele, Starr, všichni jsme hrozně šťastní, že teď děláš pro Yustiel, ale už, prosím, mlč!“ obořila jsem se na dívku kráčící vedle. Její nepřetržitý monolog už se nedal poslouchat. Ta se zastavila a rozhlédla se kolem sebe, než její pohled ulpěl na mně. Její červené vlasy s okrasnou sponou jí napadaly do očí, jak vrtěla hlavou, když zabodla rudé oči do mých. Viděla jsem na ní, že si nikdy nezvykla, že mé oči nemají stejnou barvu, viděla jsem, jak ji to po tolikáté udivuje.
„Kyle..“ oslovila mě tak, jako když jsme byly malé.
„Kylie“ opravila jsem ji v zápětí a sledovala, jak se její tvář ještě více zamračila.
„To je jedno“ odporovala hned šeptem a přeměřila si mě pohledem „a nekřič tolik.“
Nedokázala jsem se ovládnout a protočila jsem oči. Myslet na to, že vyrážíme na nepřátelské území a vzít kisk, to ne. Nechat mě, abych se pro nějaký vrátila, to ne. Ale hlavně nekřičet.
„Hele, já vím, že to s tím kiskem bylo trochu hloupý“ zamumlala, jakoby mi četla myšlenky „ale to je v pohodě. Yustiel stojí při nás, ochraňuje nás, bude to dobrý.“ Ne, že bych Seraphim nevěřila, ale tahle bezmezná víra nás uprostřed ničeho v Morheimu neoživí.
Jen jsem se křečovitě usmála a pokračovala dál. Slyšela jsem, jak se vydala za mnou. Nebyla jsem zrovna nadšená, že si vybrala mě, abych jí sem doprovázela. Měla u Morheimské pevnosti cosi vyzvednout a jak bylo jejím dobrým zvykem, jen kývla a neptala se na podrobnosti. Mě by celkem zajímalo, co vyzvedáváme a kdo nám to předává. No nic..
Celou cestu mlčela a nechala mě jít kupředu. Občas mi připomněla odbočku, zkratku.
Když jsme se dostaly až k místu předání, zneklidněla.
„Někde to tu musí být.“
„CO tu musí být?“ zeptala jsem se, zkoumající oblast kolem. Kdybychom narazily na nepřítele, nebyl by to moc dlouhý zápas. Moje zkušenosti s bojem byly ještě ucházející, ale Starr se z krve dělalo špatně. Vážně štěstí, že se rozhodla stát kleričkou. Nebo taky ne..
S otázkou v očích jsem se za ní otočila, když neodpovídala, ale tam, kde jsem ji nechala stát, nikdo nebyl. Jen otisky jejích bot. Jakoby se vypařila. Chtěla jsem zakřičet její jméno, ale zaslechla jsem tichý šelest za svými zády. Možná křídla. Neohlédla jsem se, ale všechny mé smysly čekaly útok.
Nezareagovala jsem dost rychle a dýka mi sjela po brnění na boku až k odhalené kůži na stehně. Na druhou stranu, podařilo se mi útočníka odhodit štítem, rychlým pohybem staženým ze zad. Odvalila jsem se stranou, vytáhla meč a zadívala se na onoho assassina, který na mě zaútočil. Pomalu se sbíral ze země a z obličeje mu lila krev. Buď jsem mu zlomila nos, nebo protrhla ret, ale ani jedno z toho jsem nikdy nepovažovala za smrtelné zranění. Ránu, kterou mi způsobil, jsem téměř necítila, takže jsem usoudila, že ani jemu se první útok příliš nepovedl. Vypadal, že hodlá zmizet úplně, nebo alespoň v okolních stínech, takže jsem si ho hned přitáhla aetherickým lanem a opět mu nastavila štít. Podle křupnutí jsem usoudila, že tentokrát byl můj útok účinnější. Nebyl to silný protivník, až na tu první ránu se mi vůbec nedostal k tělu a jeho krev brzo zbarvila okolní sníh.
Zrovna když jsem kontrolovala jeho tep, abych se ujistila, zmizel mi pod rukama.
„Obelisk, samozřejmě“
Tiché volání se mi zarylo pod kůži.
„Stáááári?!“ srdce mi spadlo až do žaludku. Musím ji najít, nesmí tady umřít. Téměř jsem slyšela, jak mi tiká čas, než se mrtvý Asmodian vrátí s posilami. Rozeběhla jsem se po směru, odkud jsem slyšela šepot.
Srdce se mi zastavilo, když jsem našla stezku krve, na jejímž konci ležela má přítelkyně.
Upustila jsem meč a štít a nezabývajíc se nezodpovědností toho činu jsem k ní doběhla. Klekla jsem k ní a chytila její ruku do své.
„Víra tvá tě zachrání, víra tvá..“ šeptala pořád dokola.
Zadívala jsem se na její rány. Obrovská, hluboká díra táhnoucí se jí od pasu, přes bok až k podpaždí, se zdála být až moc vážná, ale já stále cítila Aether, který byl kolem ní.
„Starr! Starr, poslouchej mě! Můžeš se uzdravit! Ale musíš to udělat sama!“
„Ne“ vzdychla tiše „Yustiel“
„Žádná Yustiel! Ty se musíš zachránit!“ ječela jsem jako smyslů zbavená. Proč to nechce chápat?
„Neboj, Kyle..“ šeptla a já neměla sílu jí opravit „..věř a víra tvá..“
Její oči zůstaly otevřené stejně jako ústa a ona sama se už ani nepohnula. Slzy mi vytryskly z očí dřív, než jsem je dokázala zastavit, ale neměly dlouhého trvání. Cítila jsem jen čepel, která mi projela tělem, a já jsem se chtě nechtě složila k zemi.
Ještě než mě studené ostří dýky zalechtalo na krku, slyšela jsem hrubý hlas asmodianského vraha: „Víra tvá.. Tě akorát zabije..“