Královna mých tužeb

Jak slunce, vyšlas‘ nad obzorem mým,
modlo oceánských lodí,
zdála jsi se být, především,
vílou co v leknínech se rodí.

V moři mém,
tvá nevinnost se ztrácí,
stíhá nás v tmavomodrých mracích,
kde čeká, smrt, či přítomnost.

Jak roztrhnout list papíru, přetnout přírodě její spád,
ušij jí oděv na míru,
podzimní šat jako už tolikrát.

Použij ty výmluvy,
vlij mi je do žil má lásko,
neslyším lži, nevnímám pomluvy, ctím tě v mých vodách, falešná krásko.

Jedl jsem, tvé pravdy s vírou,
v bezúhonnost těch slov,
v pravost tvých písní, věřil jsem,
bezmezně, má vílo.

Já vracel se zpět,
k jaru mého žití, kde tou dobou bylo místo tvého bytí?
Proč přišlas‘ když záři síla mizí, když srdce právě prošlo krizí?

Proč obtěžuješ padlé zvíře,
chceš snad spolu s ním trpět u pranýře?
Spolu s ním čichat květy zvadlé.

Byla vším, přáním vší zvěře, vln
i květů,
snem dalších, byť odlišných světů,
její krásy byl jsem zcela pln.

Byla mou svící v osudových chvílích,
lék tišící všechny druhy zlob,
byla mým nožem vraženým do zad,
posedlost mých nocí bílých,
byla tím, kdo kopal můj hrob.