Stíny

Je to už skoro osm měsíců, co jsem Stílii viděl naposled. Tu mou, nádhernou Stílii. Vlasy splývající ve vodopádu kudrlinek do půli zad, blankytnou modř v očích, slunce úsměvu i zurčící potůček smíchu. Nemohu zapomenout. Kdesi hluboko ve mně roste balvan, tíží mě a tlačí na prsou. Každým dnem o trochu víc. Dusím se, nemohu dýchat. A pak, když už si myslím, že bude konec, zahlédnu je vykukovat zpoza toho kamene. Nevím, co nebo kdo to je. Říkám jim Stíny. Možná to jsou duchové nebo jen výplody mé fantazie, mého zoufalého mozku. Ale smějí se mi. Křičí na mě: ‘Zbabělče, měl jsi o Stílii bojovat, měl jsi raději zemřít, než si ji nechat odvést a uvěznit.’
A nejhorší je, že mají pravdu. Nechal jsem si ji vzít. Dovolil jsem jim, aby mi zasadili ránu horší, než může dát jakýkoliv meč. I teď, po takové době, se mi vhrnou slzy do očí, jen na ni pomyslím. Nedokážu zapomenout a Stíny stále křičí! A nejsou-li nablízku jiní lidé, odvažují se blíž a blíž. Už si netroufám být s nimi o samotě. Jak roste balvan, zvětšují se i oni. Sílí a jsou stále drzejší, chystají se na mne vrhnout. Musím se s nimi utkat, dokud je ještě dokážu zahnat. Tím místem, kde se s nimi vždy poperu, je hospoda U Šedáka. Přítomnost lidí je zpočátku zažene a získám čas. Čas na to, abych se napil, a tak se dostal do jejich království, do země Stínů. U Šedáka mě už znají a neptají se, s kým to mluvím a proti komu bojuji. Dnes, dnes večer musím zase Stíny zničit.
Vcházím k Šedákovi, lokál je skoro plný, ale já mám připravený stůl. Nesou mi večeři, divočinu a víno. Červené víno, hodně vína. Piju a piju. Slyším, jak Stíny zuří, tuší, že dnes ještě nejsou dost silné, že nade mnou ještě nezvítězí, ale nevzdávají se. Každým lokem té kyselé břečky se balvan zmenšuje, je mi lehčeji a jsem volnější a silnější. Další džbánek, stále více se mi v mlze ztrácí okolí, už skoro nevnímám lidi v lokále, ale o to víc a ostřeji vidím Stíny, nemají se za co schovat, z obrovského kamene se stal oblázek. Konečně jsme úplně sami, jen já a ony. Je čas. Tasím meč a vrhám se proti nim. Bodám, sekám kolem sebe. Stíny mne obkroužily a zaútočily ze všech stran. Jsou ale příliš slabé, nemohou mi ublížit. Zaháním je do kouta a ony ustupují, každým zásahem se zmenšují, až z nich jsou jen stíny Stínů. Nakonec je zašlapávám botami do země. Vyhrál jsem, načas mám od nich klid. Vím, že se ale zase brzy vrátí. Najednou se mi podlamují kolena slabostí, klesám k zemi. Chce se mi spát.