Na pospas budoucích věcí

Stojím každý den na kraji řeky
moje staré tělo se ohýbá ve větru
a vodí mne jak na provázku
upleteného ze slunečního sametu

Každou noc nechodím spát
v temnu vlát vzpomínky nechám
a měsíc mi nesměle sekunduje

Každou minutu někdo přijde
vryje do kmene své tužby
a čeká v mlčení
že se mu přání mžikem splní

Mé větve pod tíhou věku
se sklánějí do dravého proudu
a listí je odneseno po směru času

Stojím tu sám, opuštěn
vydán na pospas osudu
zapomenut v pavučinách
budoucích dějů

A jenom čekám
kdo odpoví
proč má vrba mít
tak smutný průvod