Když padá strop

Bílej strop, proč na něj pořád musím koukat? Nějak mě přitahuje k sobě, občas se mi zdá, že na mne celej padá, jako těžká deka, vodní deka, která mě pomalu udusí. Čím je blíž, tím přestávám víc dýchat a myšlenky se začnou točit v bláznivém víru letního hurikánu nad Floridou. Krom toho se z bílé stává černá až na jednu maličkost a to přímo uprostřed se objevuje její tvář ...

,, Kdo to je? "
,, Neříkej, že ji nepoznáváš. Jen si vzpomeň. "
,, Nemůžu ,,
,, A nebo nechceš? "
,, Ne! Tak to není. Já chci ... chci si vzpomenout. Tak mi poraď. "
,, Proč bych to dělal? Zas začneš skučet jak malý harant, který nedostal to co chtěl. "
,, To nedělám."
,, Máš vlastně pravdu, neděláš. Ty jsi prostě slaboch, který nedokáže už ani brečet. "
,, Já nemám důvod přece brečet. "
,, Ale máš, jen se pořádně podívej to je ten důvod a je stále k tobě blíž. "
,, Ale tohle mi snad děláš naschvál. Máš z toho nějaké potěšení? "
,, Nemám, ale musíš pochopit i ty, že se to stalo, že na to nelze prostě jen tak zapomenout a jít si životem dál. "
,, A co jako mám podle tebe dělat? Stát v rohu a bulet? Nebo se jenom smát. Utápět se? Běžet? "

Přerývavý nádech a výdech mě nutí vynaložit stále více síly, jako bych měl na prsou buldozer. Asi si to spletl, já přece nejsem dálnice ve výstavbě. A k tomu všemu ten zatracený strop. Proč padá, to je snad špatný sen.

,, Ne, není to špatný sen. Šeredně se mýlíš panáčku. Tohle je krutá realita a ne žádnej snovej kraj, tady neutečeš, nemůžeš zvítězit. "
,, Zvítězit se dá všude. "
,, Možná v tvé mysli, ale ne tady a teď. "
,, Nech si už ty řeči a řekni mi, odkud ji znám? "
,, Si vzpomeneš, neboj ! "
,, Já si ale nechci vzpomenout úplně, jen chci vědět odkud ji znám. "

Ta divná bílá tvář na černým stropě se nějak zvláštně šklebí. Je to děsivé, ale i zároveň utěšující. Je rozmazaná a pak zas úplně jasná. Proč si nemohu vzpomenout?

,, Protože si to nedokážeš připustit. "
,, Co? "
,, No přece minulost. To co se tenkrát stalo, když onemocněla. "
,, Ale dokážu, vždyť na to myslím pořád. Na to nejde zapomenout. "
,, Ano myslíš, to je pravda, ale dáváš si to za vinu. "
,, A ne snad? Vždyť jsem to měl rozeznat, ale nerozeznal. "
,, Prosím tě, co to žvaníš? Vždyť ti řekla, že se jí jen podlomily nohy. "
,, To ano, ale když jsem ji pomáhal odvést do postele, tak sotva šla. "
,, Byla slabá. "
,, Ale měl jsem zavolat sanitku a ne si jít zas lehnout. "
,, Nemohl si to tušit. "
,, Mohl, vždyť jsem byl těsně po škole a ty příznaky jsem měl rozpoznat. "
,, Nech toho. "
,, Nenechám vždyť je to pravda. A ona pak trpěla. Trpěla jen kvůli mě, život se jí překroutil úplně naruby a já jsem si šel lehnout a nic jsem neudělal, vůbec nic. "
,, A už víš co je to za obličej? "
,, Ano už vím, ale je jiná ... Jiná než si ji pamatuji. "
,, Chyba je, že si ji pamatuješ jak vypadala po téhle události, jak scházela před očima. Prostě si ji nepamatuješ už jak vypadala před tím. "
,, Asi ... asi máš pravdu. "
,, Určitě mám pravdu. "
,, Ale proč se zjevuje takhle? Proč mi to dělá? "
,, To nedělá ona. To dělá tvůj ztrápený mozek, zatěžkaný pocitem viny a zármutku. Zármutku, který nedáváš najevo. Nikdy si ho nedal najevo. "

Strop už je zas ve správné výšce, jen já se potápím do hlubin tmavé zimy a z očí pomalu odkapávají slzy. Slzy, které měli být už dávno pryč. Stékají mi po tvářích jako ledový pramínek horských lesů, který se jednou změní v řeku, pokud mu nepostaví do cesty hráz.
Pálí mne na krku, jako bych tam měl založen táborák a píchá jak hejno komárů, kteří se rozhodli vysát ze mne veškeré štěstí.
Snad ... Snad jednou oheň uhasím a komáry odeženu.