Daniel

Pokud čtete tento příběh, není to samozřejmost. Protože máte zdravý zrak a schopnost vnímat očima svět. Mnoho lidí v dnešním sobeckém světě vnímá své zdravé smysly a zdravé tělo jako samozřejmost. Život mi dal možnost poznat lidi, kteří tenhle ,,dar“ neměli. A ledacos se jejich vnímáním a myšlením dá naučit.
Jakožto nováček si dovoluji přistoupit mezi Vás ostatní Psance s následujícím příběhem coby prvotním dílem tady pro Vás. Následně se nebráním jakékoliv kritice popřípadě chvále.

Časté telefonáty a přátelské sms jsou s tímhle člověkem téměř na denním pořádku. Chodím na střední obklopena kolektivem do něhož jen těžko dokážu zapadnout. Nepatřím mezi oblíbené jenž chtějí být středem pozornosti. Raději si hledám opravdu spřízněné jedince. Většinou originál osobnosti a existence jakožto i tenhle člověk. Můj velice blízký přítel Daniel. V podstatě se známe od dětství celý život. Ale až v těchto letech po dobu mého středoškolského života si začínáme být dosti blízcí. Vyrůstali jsme a žijeme v malebné vesničce jako sousedi přes cestu a louku. Na každého odlišného od normálu je zde poukazováno.

Když po vesnici Danova mamka vozila své miminko v kočárku, lidé se ani nesnažili zakrýt šeptání a pomlouvání. Nedokážu mu říct jinak než Dája. Je ojediněle fyzicky postižený a částečně slepý. Výška jeho postavy se zastavila na přibližně sto a třiceti centimetrech. Má metabolismus a tělesné proporce osmiletého dítěte v kombinaci s psychicky zdravým a naprosto vyzrálým myšlením dospělého člověka. Navíc zbytkový zrak mu dává možnost orientovat se jen podle převládajících jasných barev a tvarů předmětu. Detailněji dokáže věci rozpoznat jen v bezprostřední blízkosti nebo hmatem. I obličejové tvary se zcela liší normálu. Nad malou obličejovou částí je až příliš výrazné čelo a téměř bezvlasá lebka. Tohle všechno způsobila toxoplasmóza krve jeho matky jinak úžasné ženské. Daniel má ještě jednoho staršího a mladšího bratra. Oba jsou zcela fyzicky normální. V jejich rodině není jakékoliv postižení. Dája je vedle všeho neuvěřitelně inteligentní. Má skvělý přehled v elektronice, ale v počítačové technice především. Tohle je jeho svět. Zbožňuje dokumentární filmy a časopisy o automobilech. Nezúčastněné lidi prvotně odradí jeho vzhled v jakémkoliv kontaktu. Ale po chvilce komunikace bývají většinou neuvěřitelně uneseni a dojati jeho všeobecným přehledem a inteligencí. Daniel má moc rád lidi a společnost. Se svým postižením je naprosto srovnaný a až obdivuhodně zvládá všední život. Má úžasnou podporu ze strany vlastní rodiny. Časopisy čte po nocích pomocí velké elektronické lupy a při sledování filmů dokáže popsat výstižně děj i bez zdravého zraku. Všímá si maličkostí, které nám ostatním unikají.
Mnohdy při našich dlouhých povídacích večerech si ani nepřipadám jako se zrakově nebo jinak postiženým člověkem. Nikdy se nestalo, že bych se styděla za to jak vypadá. Naopak jsem pyšná. Zbožňuji jeho vlastnost, jak dokáže prezentovat vlastní názor třebaže odlišný ostatním. Přitom taktně a ve slušnosti. Protože si vždycky uvědomuje, že vypadá jako zrůda a brát si servítky mu na dojmu nepřidá. Jeho životní filozofie musí být postavená na obdivuhodné vnitřní síle. Samozřejmě že by si přál být jako ostatní. Ale to už by snad ani nebyl on. Sama jsem se postupně rychle naučila popisovat okolí a věci, které nemá Dája už ze zvyku zafixované. V domě jejich rodiny se orientuje jako zrakově zdravý člověk. Jeho postižení vyžaduje uchovávat věci na stejných místech.

Naučil mne poslouchat taneční hudbu, protože dokázal vnímat jednotlivé pasáže citlivěji a hlouběji než bych znala tenhle styl hudby bez něho. V době těchto let mám docela nevšední rodinné problémy a on je mi opravdovou oporou. Já v této době žiji v s otcem, s bratrem a nevlastní matkou. Poznávám vlastní matku a musím chodit za školu, abych s ní mohla být. Mimo své problémy mu popisuji své zážitky od koní. Již nějakou dobu chodívám k jedné rodině jezdit na koně. Tihle lidé bydlí v nádherné krajině a vlastní pět koní. Dája moc rád poslouchá mé kecy o způsobu života těchto lidí a o povaze koní. Barvitě líčím jejich řeč těla, přírodu kterou mám možnost poznat ze sedla.Úžasný balzám na nervy. Povídám mu o tom, protože si moc přeji, aby to mohl vnímat jako já. Já se během našich rozhovorů dozvím jeho přání. Troufám si říci, že jeho psychiku poznávám hlouběji než jeho rodina. Alespoň jsem si to tehdá myslela. S Dájou vždycky vím, že na všechny naše problémy najdeme řešení a o všechny radosti se minimálně vnitřně podělíme. A na tak pevných základech jsem doposud nezaložila žádný přátelský vztah. On o mně ví všechno. Stává se mým opravdovým nejlepším přítelem.
Roky plynou a naše přátelství je prohlubováno dalšími zážitky. Poznávám nejlepšího přítele Daniela. Ondra a jeho přítelkyně jsou skvělí lidé. I tomuhle člověku dává život dost zabrat. Již ve svém mládí přišel o oba rodiče jeho dětství je zcela odlišné od normálu. Jako mladý musí řešit problémy minimálně čtyřicetiletého zaopatřeného člověka. Společně s Dájou, Ondrou a jeho přítelkyní trávíme společně silvestra, prožíváme hezké chvíle, ale i průběh zranění Ondrova otce a následně stojíme při sobě i na jeho pohřbu. Mimo jiné jsme si všichni i dost blízcí s mou tetou. Naše povídací večery by trhy rekordy délky. V těchto letech začínám brigádně pracovat a dělám jen noční směny. Můj život tak nabírá rychlejší průběh. V podstatě se všechno točí kolem Dájových i mých blízkých. A pak vedle nočních směn, studia a koní čas utíká jako voda přičemž naše životy jsou společnými zážitky pořád propojeny.
Jednou si mně teta zavolá k sobě a chce se mnou mluvit jen mezi čtyřma očima. Sedíme ze jídelním stolem a slova mé tety mně ještě dlouho visí v hlavě:,,Teri Dája tě má strašně rád. Ale jako holku. Chodí teď sám víc za mnou a pořád se mně na tebe ptá. Vlastně mluví jen o tobě. Má strach ti to říct protože tě nechce ztratit a zničit co mezi vámi doposavad je. Neví co má dělat a svěřil se i svým rodičům, bratrům i Ondrovi. A nikdo neví jak ti to říct. Prosím tě promluv si s ním o tom a nech si všechno projít hlavou. Promiň, že ti to říkám já, ale Dája se fakt trápí, protože neví, jak ti to říct. Trvá už to docela dlouho.“ Tato skutečnost mi vrývá do hlavy snad milióny otazníků. V téhle době mám hotovou maturitu a trávím dost volných večerů prázdnin na nočních směnách. Udivuje mně jak dlouhé mé vedení je, když nejsem schopna si ničeho všimnout a přemýšlím jak se ke všemu postavit. Nechce se mi ani věřit. Protože Dája se vlastně chová pořád stejně. Trávíme spolu dost času abych si snad všimla nějaké změny. Dlouho tohle všechno přemítám v hlavě. Ale nikdy jsem nezavrhla fakt, že bychom spolu opravdu mohli být jako pár. Spíš přemýšlím, jak by to fungovalo. Kupříkladu můj sexuální život je doposavad na vcelku zoufalé hranici. Můj život se pořád ubírá jaksi jinam než ke hledání perspektivního partnerského vztahu. Jen vím,že mě těžko dokáže vzrušit člověk, který mně fyzicky nepřitahuje. Ale vedle této skutečnosti máme s Dájou již roky vybudovaný propojený vztah, ve kterém mi cosi říká že i tohle by šlo vyřešit. Možná. Na druhou stranu přemýšlím, zda by mi v pozdějším životě s Dájou cosi nechybělo co bych našla jinde a vše by spělo k bolestivému konci. Moc velkých myšlenek na mojí mladou malou hlavinku. Tak moc, že poprvé v životě nevím jakým způsobem tohle s Dájou probrat a co mu vlastně říct. Protože nevím, zda do toho jít nebo ne. Při našich společných chvílích s Dájou prozatím toto téma neberu do úst. Nechávám své vědomí poněkud vychladnout a zklidnit. A naivně věřím, že přijde pravá chvíle pro konverzaci na toto téma. Pravá chvíle, kdy se vnitřně vlastně rozhodnu jak se k tomu postavit. Jenže tahle chvíle ani neměla čas přijít..

Jeden prázdninový podvečer před svou noční směnou opět sedíme s Dájou u něho doma na zemi a povídáme si. Všechno v důvěrně známém stereotypu našeho přátelství. Žádná změna. V obvyklý čas pak odcházím na autobus a jedu do města na brigádu. Ráno doma spím jako zabitá a vzbudí mně telefonát tety. Neskutečně brečí do telefonu, že ji pomalu ani nerozumím: ,,Terčo Dája umřel. Našli ho mrtvého. Včera večer!“ Nedokážu a nechci věřit. Běžím k Dájovi domů a zvoním na zvonek. Otevře mi jeho otec. Má rudé, ubrečené oči a já se zmůžu jen na ubohé: ,,Řekněte mi, že to není pravda??!“ On jen přikývne, teď už brečíme oba. Pozve mně dál. Sedíme na zemi u Dáji v pokojíku. Přesně jak jsem s ním předešlý večer seděla já. Dnes tady jsou Dájovi rodiče, oba bratři a já. Ve středu nás všech plápolá chabý plamínek zapálené svíčky. Všichni brečíme a nikdo není schopen slova. Třesu se po celém těle a všechno jde mimo mě. Tyhle okamžiky mi nesmazatelně zůstanou v paměti. Během večera si píšeme s Ondrou a za pár dní se scházíme na pohřbu. Pohřeb se koná ve smuteční síni, jen v kruhu rodinném a zvaných lidí. Přesně jak by si to Dája přál: bez faráře, jen jeho milovaní a kromě písní Michala Tučného mu sám Ondra vybral jeho dvě oblíbené taneční skladby. Snad nikdy jsem tak nebrečela jak v těchto chvílích. Maličká rakev je zdobena květinami a poseta našimi společnými fotkami. Nikdy nezapomenu jak mně Ondra pevně objímá nad Jeho hrobem a já mám pocit jako bych umřela taky.

S Jeho odchodem jako by odešel kus mně samotné. Nezapomenu na večer po pohřbu, kdy jsme my Jeho oblíbení seděli u mojí tety shromážděni kolem jídelního stolu. Všichni se bavili v podstatě o ničem a jejich slova šla mimo mou osobu. Tiše jsem seděla a v nitru si připadala neuvěřitelně prázdná. Ani si nevzpomínám, jestli jsem v tenhle okamžik už měla sílu pro slzy. Nedokázala jsem si představit, že tenhle člověk už tady pro mě v životě nebude. A jako by ta tíha pusté a neskutečné prázdnoty na mně dolehla právě v ten okamžik. Jenže přesně ten pocit setrval i v budoucnosti – jen v jiné podobě a intenzitě.

Dnes je to již několik let co Dája není mezi námi. Během života bez něho se podvědomě snažím najít ve svém okolí osobu podobnou jeho vlastností. Nemožné! Nikdo nemá tolik pozitivní energie jako měl On. Kdykoliv jsem měla problém nebo si jen potřebovala popovídat, vždycky tady pro mě byl. A ve všem špatném dokázal najít to pozitivní. A touhle úžasnou schopností nepomáhal v životě jen mi, ale i ostatním. Malý člověk s neuvěřitelně velkou duší.
Jeho smrt mně změnila. Nerada o sobě mluvím, začínám se uzavírat do sebe a ztrácím Dájovo pozitivní myšlení do života. Chybí mi v životě osoba, která by mně chápala stejně jako On. Kterou by zajímaly moje kecy tak jako zajímaly Jeho. Nikdo nemá trpělivost, nervy a čas jen tak sedět šest hodin na zemi, povídat si a při tom poslouchat taneční hudbu. Ztrácím sebeúctu. Protože pokud člověk nemá ve vlastním okolí komu se svěřit, hledá východisko myšlenek jinde. V mém případě to je práce. Život se pak rychle mění jen v pouhé přežívání.

Jak plynou roky a mám neustále smůlu na lidi v partnerských vztazích, připadá mi jakoby tohle bylo naprogramované. Po jednom krátkém rozhovoru s kamarádem v práci zde musím zachovat jeho výstižná slova: ,,Jsi vlastně taková armáda spásy pro páty level.“ .. úsměvné. Naštěstí mi ještě pořád zůstala třebaže malá dávka ,,zdravého“ rozumu vycvičená životními zkušenostmi a jsem dnes sama. A občas mé vztahy beru jako trest osudu za Dájovo trápení pro mně. Nikdy nezapomenu na slova Jeho nejbližších na pohřbu: ,,Měl tě moc rád, ani nevíš jak a jak se kvůli toho trápil.“
Umřel až příliš brzy. Nenávidím se za to jak se kvůli mně trápil a já s tím nic neudělala. Měli jsme spoustu věcí ještě společně naplánovaných. Dodnes si přeji umřít za něho kdyby to šlo. Na pohřbu jsem osobně poznala jeho dalšího dobrého kamaráda, kterého jsem znala předtím jen z Dájova vyprávění. Je taktéž fyzicky postižený, jen jinak než Dan. Dodnes jsme v kontaktu. S Ondrou a Dájovou rodinou se moc nestýkám. Je to všechno příliš těžké. V jejich domě pořád Dáju vidím. Staršímu bratrovi od Daniela později zemřela přítelkyně. Stalo se tak na datum přesně půl roku po Danově smrti. Dlouhá léta spolu byli a já tu holku taktéž dlouho znala. Byla v šestém měsíci těhotenství a nepodařilo se zachránit ani nenarozeného chlapečka. Po této události opět za půl roku umírá můj strejda. Snad jediný povahově normální člověk v naší zvláštní famílii. Dodnes nám chybí.
Během svého života zjišťuji, že všechno co se děje má svůj význam. Přestože když si člověk vybere směr cesty, nikdy nevidí na její konec. Nikdy ale nepochopím proč umírají lidé, kteří si to nezaslouží.
Pokud je ve vašem životě osoba, která má pro vás zvláštní význam, dejte jí to najevo. Dokud je čas a máte tu možnost! Daniel by měl tento rok třicet let.