Jsme ve vesmíru sami? Aneb co nám říká Drakeova rovnice.

Řeč je o tom, jestli jsme ve vesmíru sami, nebo se v nejbližší době setkáme s Klingony, Borgy, ET a dalšími emzáky. Kolik takových ras asi můžeme očekávat? Šlo by to odhadnout?
Pokusil se o to astronom a astrofyzik Frank Drake v 60-tých letech minulého století.
Drakova rovnice je tedy vztah (vzorec), podle kterého se dá spočítat, kolik dalších inteligentních civilizací se vyskytuje v naší galaxii.
Samotná rovnice má celkem jednoduchou strukturu – samé násobení, i když je trochu delší, ale nenechte se odradit:

N = R * fp * ne * fl * fi * fc * L

N - představuje hledaný počet mimozemských civilizací
R - je počet nově vznikajících hvězd v Mléčné dráze za určitý čas
fp - je koeficient, který vyloučí hvězdy bez planetárních systémů
ne - je koeficient, který zohledňuje jen ty planetární systémy, které mají planety v tzv. obyvatelné zóně – zjednodušeně řečeno, planety, které obíhají v takové vzdálenosti, aby na nich mohla být voda v kapalném stavu.
fl - je koeficient, který započítá jen ty planety z obyvatelné zóny, na kterých se vyvine život
fi - je koeficient, který započítá jen ty planety, na kterých životem vyspěje do inteligentní formy
fc – je koeficient, který započítá jen ty planety, kde inteligence dospěje do stadia mezihvězdné komunikace.
L – odhad doby existence té inteligentní civilizace, po kterou je schopná komunikovat na mezihvězdné úrovni.

Drakova rovnice je příklad aplikace přesné matematiky na naprosto nepřesná čísla. Žádný z těch koeficientů neznáme. Ještě tak můžeme z pozorování zhruba odvodit počet nových hvězd, ale zbytek je pouhá střela naslepo.
Ovšem i když astrofyzikové dosazovali velmi konzervativní odhady, přesto jim vycházely stovky civilizací, které by měly existovat tisíce let před námi. Prostě vesmír starý přes deset miliard let by měl mimozemským životem přímo kypět.
A navíc, ty civilizace by měly být na výrazně vyšší technické úrovni než my. Čekáme od nich zvládnutí cestování nadsvětelnými rychlostmi (hyperpohon, neboli warp), jejich technologie by se měla projevovat na „hvězdné“ úrovni (jako my využíváme za pomoci přehrad energii řeky, ony by měly využívat např. za pomocí tzv. Dysonových sfér energie hvězd) a měly by čile komunikovat… Jenže my nevidíme a neslyšíme nic, vůbec NIC!
Vlastně na začátku projektu SETI (Search for Extraterrestrial Inteligence – hledání mimozemských civilizací) stál právě Frank Drake.
Mnoho astrofyziků i vědců jiných oborů se pokoušelo rozpor mezi předpokládaným výsledkem Drakeovy rovnice a pozorovanou skutečností vysvětlit. Mnozí napadali základní odhady počtu planetárních systémů a planet v obyvatelné zóně. Jistě, měli jsme znalosti jen s naší sluneční soustavou a bylo to nejjednodušší vysvětlení – naše soustava jako unikátní případ, jedinečný v celém vesmíru. Ostatní hvězdy prostě nemají vhodné planety.
Jenže… z hypotéz popisujících vznik slunečních soustav vycházelo, že planety vznikají ze zbytkové hmoty prakticky ve všech případech. No dobře, hypotézy se mohou mýlit.
Jenže… astronomická technika za 50 let (od vzniku Drakovy rovnice) přece jen výrazně stoupla. Dnes jsme schopni zaznamenat zeslabení záře hvězdy, když přes její kotouč přechází planeta. Jsme schopni odhadnout velikost planety a z doby oběhu i hmotnost. Pravda, zatím musí jít o těleso o něco větší než je Země, ale i tak. Ukazuje se, že ty hypotézy nebyly chybné. Exoplanet (tedy planet u jiných sluncí) je dnes známo stovky. A desítky z nich nese titul „superzemě“, neboli planeta v obyvatelné zóně. Takže, vrátíme-li se k Drakově rovnici, je téměř jisté, že naprostá většina sluncí má své planety a že běžné jsou i planety v obyvatelné zóně. Znamená to, že v naší galaxii jsou stamiliardy planet vhodných pro život.
O to víc je záhadou, proč nepřijímáme jednu návštěvu mimozemšťanů za druhou.
Dobrá, budou špatně odhady těch dalších koeficientů – počet planet, kde vznikne život nebo počet planet, kde se vyvine v inteligenci. Možná. Vyloučit to nemůžeme, třeba je naše „inteligentní“ civilizace výjimkou.
Ale věda postoupila i tady a zdá se, že vznik života je věc spíš zákonitá než náhodná. Že by měl vzniknout prakticky všude, kde jsou po dost dlouhou dobu vhodné podmínky. A stejně tak vznik inteligence je přirozeným a zákonitým důsledkem evoluce.
Navíc vůbec neuvažujeme s životem fungujícím jinak než na bázi uhlíku a vody. Třeba na principu uhlovodíků, či křemíkovém základě. V tom případě by se obyvatelná zóna výrazně rozšířila.
Mohla by být chyba ještě někde jinde? Ale jistě. Vysvětlení se objevila spousta. Třeba to, že ty civilizace spolu komunikují, ale způsobem, který zatím neznáme a neumíme zachytit. Třeba to, že cestování nadsvětelnými rychlostmi je fikce a nikdy se nikomu nepodaří. Třeba to (tzv. zoologická teorie), že ty civilizace o nás dávno vědí, ale prostor kolem nás naschvál ignorují (vytvořili kolem nás výběh jako v ZOO). Nebo třeba to, že každá civilizace se sama zahubí dřív, než zvládne dospět k mezihvězdným cestám. Nebo to má stovky dalších důvodů.
Netušíme, tak stále platí věta označovaná jako Fermiho paradox. Vyslovil ji roku 1950 slavný fyzik Enrico Fermi:
„Kde, sakra, všichni jsou?"