Lořist

Z otevřených dveří přede mnou se linulo teskné blues. Vstoupila jsem a opatrně se rozhlédla… Jo, to je ono. Dobře jsem zvolila.
Jednou za rok pustím z řetězu svou vášeň a vydám se na lov. Navléknu si černou minisukni, černý přiléhavý top s hlubokým dekoltem a vklouznu do černých lodiček na vysokém podpatku. A jako kontrast k té černé přidám sněhobílou hřívu vlasů. Bílý bod uprostřed černé – to v přírodě znamená nebezpečí, znamená blízkost lovce. V přírodě. Jenže lidé instinkty dávno ztratili. I když… Občas, zcela výjimečně, to i dnes někdo pochopí a uteče přede mnou. Nepronásleduju ho, to není můj styl. Nejsem vlčice, abych oběť štvala, dokud nepadne únavou. Můj způsob lovu je jiný, líčím na jiné lovce, vnadím je, aby sami přišli a v domnění, že to jsou oni, kdo loví, se zapletli do mých sítí. A teprve pak, když už nemají naději uniknout…
Kdybych tu dnes narazila na kolegy z práce, určitě by si mě s tou šedou myší z kanceláře vůbec nespojovali… Tak hodně se jednou do roka ta nevýrazná žena promění… Ale nikoho známého tu nepotkám, mám své zásady – jedenkrát a vždy jiný klub v jiném městě pod jiným jménem. Vybírám si místa, kam chodí lidé středního věku. Žádné techno nebo hard rock, kde se slejzají party nadržených puberťáků a kde není slyšet vlastního slova.
Pomalu kráčím k baru. Už si mě všimli. Vzácný okamžik, kdy zpěváka neruší žádný hovor ani smích, desítky očí hledí na mě a… váží, představují si a hodnotí… Tak si dávám záležet a předvádím své dlouhé nohy i vypnutou hruď. Usedám u baru a objednávám si pití. Po očku sleduju dění za mnou a počítám: jedna, dva… Tak co? Tři. Jak dlouho to bude trvat? Čtyři, pět… Stejně jste sem všichni přišli s nadějí, že klofnete nějakou babu. Šest. Tak pojďte, lovci… Sedm…
Teď… první se zvednul osamoceně sedící chlápek u zadního stolu. Podle obleku a vzhledu je to úředníček, nejspíš jedináček, o kterého se stará maminka, co žádnou další ženskou doma nesnese, tak chlapeček loví po barech. Výborná kořist.
Co jsem vlastně já? Lovec nebo kořist? Jsem lovec i kořist. Jsem Lořist!
Jenže jako by zvednutí toho chlápka byl nějaký signál, vyskočili před ním další tři a téměř se porvali o židličky vedle mě. Jako kohouti! Ale pánové… buďme spravedliví, první dal najevo zájem někdo jiný.
Než stačili zapříst hovor, otočila jsem se do sálu. Když úředníček viděl, že to prošvihl, zastavil se pět kroků před barem a chtěl to vzdát. Ale, no tak! Zvedla jsem ruce a jen tak mimoděk si prsty pročísla vlasy. To gesto tak podobné bezbrannému vzdávání se, ta obnažená podpaždí naznačující podřízenost… Málokterá kořist odolá…
Zarazil se a zíral. Nemohl uvěřit, že jsem si vybrala právě jeho - nebo ho varoval instinkt? Uvidíme.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Pokud si to ostatní vysvětlí tak, že se známe, jenom dobře.
„Ahoj,“ vydechl stále ještě nedůvěřivě.
Sebrala jsem sklenici a sklouzla ze židličky. „Půjdeme k tvému stolu?“
Jen němě přikývl a následoval mě. Posadili jsme se proti sobě a já se k němu naklonila: „Jill,“ představila jsem se. Nezmohl se na odpověď. Jeho zrak se zatoulal k mým ňadrům a – jak se takové okamžiky popisují v červené knihovně – utopil se v hlubině mého výstřihu. Jestli do této chvíle váhal, tak teď se zatáhla první smyčka.
„A ty?“
„A-aaa.“
Výborně. Zrovna si všiml té malé nerovnosti na jinak dokonalých oblinách a došlo mu, že není od švu na košíčku podprsenky. Druhá smyčka.
„To je jméno nebo příjmení?“
„Co-o? Cože?“ Konečně odtrhl oči od mých ňader.
„To Aáááá, jak jsi říkal, je jméno nebo příjmení?
„A… Já… Ray. Jmenuji se Ray.“ Nevěděl, co s rukama, tak se chytil sklenice – a přihnul si.
„Ahoj, Rayi. Ještě si pamatuješ, jak se jmenuji já?“
Tváří mu prolétl záchvěv zděšení.
„Nooo,…“
Zasmála jsem se. Nahlas a zvonivě. „Jill se jmenuji. Za to ale půjdeme hned tančit.“ Malá zkouška pevnosti smyček.
„Ale…,“ pohlédl k parketu, „Nikdo tam ještě není.“ Znova se napil.
„Právě proto.“ Zvedla jsem se a Ray mě následoval. Samozřejmě se na nás ihned zaměřili všichni lovci v klubu. Na to ovšem Ray nemohl nereagovat… Předešel mě, aby to byl on, lovec, kdo rozhodl, kde budeme tancovat a jak těsně u sebe. No, tancovat. Na tuhle hudbu se toho moc dělat nedá. A když vás kořist přimáčkne k sobě, tak už vůbec ne. A proč taky. Jo, jsem vyvinutá právě tak, jak to mají chlapi rádi. Pevná prsa, tvrdé bradavky. Nemohl je necítit a najednou byl překvapivě vláčný. Třetí smyčka.
Chvíli jsme sebou zmítali jakž takž v rytmu. Pak se chtěl předvést a natiskl tvář k mé tváři, jen ať ostatní lovci závidí. Jenže tím sám zatáhl čtvrtou smyčku. Uslyšela jsem, jak nasál vzduch – a pak zabořil nos do mého ramene a čmuchal jako pes. Obzvlášť pevná smyčka, už ta by stačila.
Pátou přidám jen pro jistotu. Přenesla jsem váhu a zasunula svoji nohu mezi jeho a přitiskla se lýtkem, kolenem, stehnem… Zavrněl blahem. Jo, je můj, je tvrdě připravenej…
„Nepůjdeme někam… do soukromí?“ spíš zachrčel, než promluvil.
„Můžeme, mám byt kousek odtud.
„Prima!“
Jasně, ušetříš za hotel.
Vždy si na týden pronajímám luxusně zařízený byt někde poblíž zvoleného podniku.
„Krásný,“ přelétl pohledem po stěnách, když jsme vešli. „Tady žiješ sama?“
„Proč tě to zajímá?“
„Aby na nás nevlítnut ten tvůj, jestli nějaký je.“ To už mě ale strkal k obrovskému gauči.
Přitlačil mě k němu a jen jsem si sedla, hned ze mě stahoval tílko. Nedokázal čekat ani okamžik. Nechala jsem ho, skopla střevíce a lehla si. Za oknem se na nás díval velký kulatý měsíc. Tuhle chvíli mám nejraději. Kořist pevně připoutaná a já se můžu soustředit na sebe, na svoje tělo. Už to bude, za pár okamžiků…
Ray začal zápasit s těsnou minisukní. „Sakra!“ vztekal se netrpělivě. „Pomoz mi trochu!“ Střelil ke mně pohledem. „Nečum na měsíc a snaž se!“
Když mně se měsíc tak líbí. Ne, nepotřebuju ho k milování, ani se neměním každé čtyři týdny a nevyju na něj jako nějaká čuba. Já své tělo ovládám mnohem dokonaleji! Už, už…
Rychle jsem nadzdvihla boky a nechala ho stáhnout sukni i kalhotky. Černé samozřejmě. Odhodil je a plný nezvladatelné touhy se na mě vrhl.
Z posledních sil jsem zašeptala: „Jak ses ptal, jestli žiju sama, tak ano, jsem vdova.“ Teď!
A když ho osm nohou přitisklo k mému tělu, dodala jsem: „Černá vdova.“

********************************************

… a tady je ta báseň: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=19675-chlapi-bacha

Díky Kmotrove