Boží dar ze sbírky Doteky Bohů (11)

XOIIII se ve své stříbrně jiskřící kouli objevil vysoko nad povrchem planety. Chviličku počkal, až se k němu připojila menší zlatavá koule Xo, teprve pak začal prudce klesat dolů.
Již delší dobu cítil, že jeho tělo už pomalu dospělo do závěrečné fáze, a proto před cestou na tuto planetu požádal o přidělení učedníka.
Neměl zatím možnost se s ním seznámit, veškerý čas během přesunu v hyperprostoru věnoval regeneraci organismu a modifikaci orgánů na podmínky této planety.
Jeho stříbrná koule se rozplynula v okamžiku, kdy se dotkla povrchu. XOIIII zůstal stát bez pohnutí. Pokožku měl zbrázděnou tak hlubokými vrásami, že téměř překrývaly trojici kožních vaků na těle Mistra-životodárce. Xo se objevil vzápětí vedle něj. Jeho tělo se lišilo jen hladkou kůží s dosud uzavřeným třetím, nejmenším vakem.
XOIIII vyslal naposledy praménky svého vědomí, aby ještě jednou prozkoumaly nehostinný povrch. Nejprve v blízkém okolí a pak i daleko, na odvrácené straně planety. Přitom cítil, jak se k němu snaží Xo připojit, jak se ho snaží napodobit, ale má co dělat, aby na planetě s fatálním nedostatkem kyslíku vůbec přežil. XOIIII to považoval za humorné a vzpomněl si sám na sebe, když před stovkami erinů začínal jako mladičký učedník. I on se dusil v atmosféře plné sirných výparů, ale před svým Mistrem se tvářil, jako by se mu nikde nedýchalo lépe.
„Xo,“ vyslal k žákovi vlákno vědomí, „je třeba se vždy důkladně připravit na podmínky planety.“
„Ano, Mistře. Domníval jsem se, že procento kyslíku bude v důsledku působení rostlin vyšší…“
„Domníval jsem se! Domníval ses špatně. Vždy počítej s tou horší alternativou! A proč jsi nemodifikoval buňky ihned po přiblížení k planetě?“
„Já… nestihl jsem to, Mistře.“
XOIIII odpověděl jen nesouhlasnou i trochu opovržlivou emocí a změnil téma: „Zdá se, že tuto planetu před námi navštívil Ďábel.“
„Ďábel, Mistře?“ zděsil se učeň, „jak jste to poznal?“
„Když jsem tu před třemi eriny nechal První zárodečné buňky, bylo téměř jisté, že se ujmou a planetu osídlí.“
„I když tu je tak málo kyslíku?“
„Jeden a půl procenta není málo! První zárodečné buňky mají schopnost obrovské přizpůsobivosti, to bys měl vědět!“ odvětil mistr přísně.
„A proč myslíte, že to byl Ďábel? Vypadá to, že nedaleko odtud vzplála supernova. Ta mohla i zničit i odolné První buňky.“
„Nic jiného neříkám!“ zavrčel XOIIII. „Každá nedokonalost, každá náhoda, každá neurčitost v procesu Stvoření je dílo Ďábla. Viděl jsem, jak dokáže úplně zničit práci Mistra-tvůrce. Viděl jsem vesmíry, v nichž se prvotní mračna plynu rozptýlila a nevytvořila vůbec žádné hvězdy. Viděl jsem vesmíry, kdy se sice vytvořily sluneční soustavy, ale hvězdy byly tak nestálé, že planety střídavě sužoval žár i hluboký mráz. Viděl jsem sluneční soustavy s jasnými slunci, ale povrch planet byl jak jediná veliká řeka magmatu. Všude tam byla znát ruka Ďábla, která narušila dokonalost Stvoření.“
XOIIII se na chvilku odmlčel a pak se zeptal: „Jak dlouho bude zdejší hvězda ve stabilním stavu?“
„Skoro šest erinů,“ odpověděl Xo rychle a s obavami očekával Mistrovo hodnocení.
„Správně,“ potvrdil mu Mistr odhad. „Je to dost času na druhý pokus.“ Z největšího vaku na pravé straně vyjmul rosolovitou hrstičku svých Prvních zárodečných buněk a jemně ji položil do prohlubně mezi dva balvany.
Xo ho chtěl napodobit.
„Ne!! To nesmíš!“ zaburácel Mistr. „Měl bys vědět, že naše genetická informace není identická! Naše První buňky by mezi sebou sváděly nelítostný boj a zbytečně by se oslabovaly.“
„Promiňte, Mistře, neuvědomil jsem si…“
„Neuvědomil sis? To není omluva!“ XOIIII tím ale nehodlal ztrácet čas. „Pokračujeme k další planetě, máme mnoho práce.“


Jedna stříbrná a jedna zlatavá koule se objevily na hranici atmosféry a okamžitě počaly klesat. Vědomí XOIIII i Xo ihned zaznamenala výraznou změnu proti starým informacím uloženým v databázi. Procento kyslíku stouplo ze tří na dvaadvacet. Každý kousíček planety byl pokryt zelení. Tráva, keře, stromy, oceány osídlené řasami.
„Takhle to má vypadat?“ zeptal se obdivně Xo svého Mistra, když stanuli vedle sebe a do bosých nohou je zastudila rosa z jemných lístků.
„Ano. Tady odvedly První buňky dobrou práci.“ Mistr vylovil z druhého, prostředního vaku trochu Druhých zárodečných buněk a něžně je rozetřel na zelené lístky. „Sem se za dva eriny vrátíš už sám. Pokud najdeš živočichy, zaseješ rozum.“
Xo si nenápadným pohybem pohladil nejmenší váček na levém boku, který se mu začal právě otvírat. „Nebude vadit, že První a Druhé zárodečné buňky budou mít jinou genetickou informaci než Třetí?“ zeptal se a snažil se vypadat už opravdu dospěle.
„Samozřejmě, že ne!“ ulevil si XOIIII opět pohoršlivě. „Světy rostlin, živočichů a rozumných bytostí jsou přece oddělené. Ze všech známých vesmírů jsme jedinými rozumnými bytostmi, které se dokázaly vyvinout od neživé přírody přes rostliny a živočichy. Jen my máme v těle zárodečné buňky všech tří druhů. Všude jinde, kde se vývoj neoddělil, došlo k degeneraci, život skončil ve slepé uličce. A právě proto pracuje Mistr-tvůrce a po něm Mistr-životodárce podle jasného a ověřeného postupu.“


Jakmile se koule objevily u třetí planety, neudržel XOIIII zděšení: „Ďábel! Tohle je dílo Ďábla!“
Už z výšky cítili, jak planeta hýří životem. Její povrch byl rozparcelován na různobarevné plochy pospojované tmavými stužkami cest, po kterých se pohybovala vozidla. Řekami pluly lodě a v ovzduší létala letadla. Dokonce i na oběžné dráze byly stopy činnosti.
„Proč, mistře?“ podivil se XO. „Přece tohle si přejeme, ne?“
Vědomí XOIIII jen zabouřilo: „Ne! Já zde položil jen První zárodečné buňky! Tady měla být další zelená planeta, ale Ďábel způsobil, že zmutovaly a daly vniknout živočichům a potom i rozumným bytostem.“
„Vlastně se jen zopakovala cesta, kterou jsme prošli my!“ zvolal XO.
„Ne! Nechápeš to? V našem těle jsou sice buňky všech tří typů. Ale oddělené, harmonicky spolupracující, zatímco tady… Jak může vypadat živočich, natož rozumná bytost založená na zmutovaných buňkách rostlin! Už jsem viděl několik takto postižených planet. Degenerované bytosti se spoustou končetin podobných kořenům, žijící zlomky erinů, neustále bojující o život s rostlinami, živočichy i příslušníky svého druhu. Bytosti neschopné přizpůsobení jiným podmínkám a hlavně bez toho, co z nás dělá tvůrce a životodárce – bez duše. Pojď, ukážu ti je předtím, než je vyhladíme.“
Zlatá a stříbrná koule sestupující k povrchu přilákala pozornost jak stáda pasoucích se pruhovaných čtyřnohých tvorů, tak skupinky snědých dvounožců oblečených do barevných šatů. Nejmenší z nich jim dokonce zamával na pozdrav.
„Nevypadají nebezpečně,“ namítl XO.
„Uvidíme,“ odsekl Mistr.
Jakmile zrušili ochranné koule, vrhly se na ně miliardy mikroskopických tvorečků. XO cítil, jak útočí na každou buňku jeho kůže, pronikají do nich a ničí je. Další vnikaly do plic a jimi putovaly dál do těla. V záchvatu paniky zburcoval svůj imunitní systém. Než ale identifikoval, na co se má zaměřit, část jeho buněk začala odumírat nebo dokonce sama vytvářela další mikroorganizmy. Konečně se mu podařilo najít společné místo v DNA všech agresorů a zahájit účinnou ochranu.
Teprve teď si vzpomněl na Mistra. S obavami, zda se zase neušklíbne nad neschopností svého žáka, na něho pohlédl. XOIIII ale klečel a dusil se.
„Mistře!“ zděsil se XO.
„Ne-mo-hu,“ dolehlo k němu Mistrovo vědomí, „bo-jo-vat sám se se-bou. Všech-no to živé ko-lem jsem já…“
A umírající tělo Mistra - životodárce kleslo k zemi, aby spočinulo ve své vlastní náruči stébel africké savany, ostrých jako břity. Umíral a nad ním kroužil on sám v těle ptáků s ostrými, zahnutými zobáky. I umíráček si vybubnovával sám sobě kopyty stády zeber a pakoňů…
XO pocítil obrovskou lítost i nenávist. Mistr měl pravdu, když chtěl tuto planetu zničit. Tvorové svádějící věčný boj mezi sebou a smrtí splácející svému stvořiteli – to je zrůdná genetická modifikace. Přinutil své regenerativní orgány, aby nově objevenou ochranu zabudovaly do všech typů zárodečných buněk. Pak sáhl postupně do každého z vaků a na zem položil tři hromádky rosolu.