Nejtěžší hřích ze sbírky Doteky Bohů (10)

Kněz poklekl na kamennou podlahu vedle naříkajícího muže. Muže, který si v hlubokém předklonu držel pistolí hlavní v ústech. A zatímco slova jeho modlitby zanikala ve vzlycích sebevraha, naklonil se a pozvolna, konejšivě položil svoji dlaň na ruku svírající pistoli. Několik vteřin tak oba strnuli v bizardním sousoší. Muž se ztišil, jako by do něho skrze dlaň služebníka Páně proudila energie a síla.
„Amen,“ zakončil kněz modlitbu a zatlačil na prst překrývající spoušť.
Střela prolétla muži mozkem a o pět metrů dál se zaryla do kučeravé hlavičky Jezulátka choulícího se v náručí Madony.

…………………………..

„Ahoj Stando!“
Otec Stanislav se otočil po hlase.
„Nazdar, Petře! Rád tě zase vidím.“
„Já taky. Máš na mě chvilku čas? Potřeboval bych tvoji pomoc.“
„Jistě, od toho jsem tady, ale pokud se nemýlím, tak jsi nikdy nebyl věřící.“
„Co to znamená, být věřící? Nemůžeš dát rozhřešení i ateistovi?“
„Bude rozhřešení ateistovi něco platné?“ otec Stanislav pokynul rukou ke zpovědnici.
„Raději někde jinde, kde budeme sami.“
„Dobře, pojď se mnou.“
Nevelkými dvířky prošli do sakristie.
„Před dvěma dny se mé ženě narodil syn,“ začal příchozí svou zpověď.
Otec Stanislav v neblahé předtuše potlačil slova blahopřání.
„Ale… má poškozený mozek, podle doktorů nebude nikdy normální. Prý je div, že vůbec zůstal naživu.“
Muž se odvrátil, ale chvění ramen prozrazovalo jen s obtížemi zadržovaný pláč.
„Buď statečný, Petře. Boží záměry jsou nám nepochopitelné. Možná to je zkouška, možná výzva, abys přijal víru a podrobil se vůli Boží. Nezatracuj svého syna ani ženu, oběma dej svou lásku, budou ji o to víc potřebovat.“
Otec Stanislav počkal, dokud se jeho přítel nevzpamatoval.
„Nemohu ti dát rozhřešení, protože tady není hřích, můžu ti jen dát radu a sílu poskytovanou naším Otcem a…“
„Ne, počkej, to není všechno, to… To, je to moje vina! Já jsem to způsobil. Nebyl to ani trest Boží, ani zkouška, ale moje chyba!“
„Neobviňuj se, Petře, za to přece nemůžeš.“
„Můžu, jistěže můžu. Poslechni si mě přece.“
Muž se na chvíli odmlčel. Pak se ozval o poznání klidnějším hlasem:
„Po maturitě ses ty věnoval teologii a já vědě. Mou vírou se stala fyzika, mým bohem příroda, vesmír. Specializoval jsem se na obecnou teorii relativity. Když ji pochopíš, omámí tě svou dokonalostí, připoutá si tě svou prostou genialitou. Matematicky to je vlastně jen soustava rovnic popisujících vlastnosti prostoru a času. Teoreticky má spoustu řešení, ale nikdo neví, kolik jich může reálně existovat a kolik jsou jen matematické hříčky. No, a mně se podařilo najít jedno řešení úplně nové a nečekané. Podle něho je náš svět ve skutečnosti šestirozměrný plus sedmý rozměr - čas. My sami z vlastní zkušenosti ale známe jen tři rozměry, a tak to vypadalo, že jsem našel jen další hypotetickou možnost, která nemá žádný vztah k našemu vesmíru. Jenže já jsem se nevzdal a dalšími výpočty se mi podařilo dokázat, že každá trojice rozměrů tvoří na první pohled jakoby izolovanou soustavu. Ale izolovanou jen zevnitř. Ono se to těžko vysvětluje, ale ty dva prostory jsou od sebe oddělené jakousi hranicí, blánou nebo bariérou. Můžeš si zjednodušeně představit hladinu rybníku a svět pod a nad hladinou. Ovšem pozor, tahle hranice není plošná, ale prostorová! Existuje v každém bodě našeho vesmíru. A podle mých výpočtů není prostupná ani pro hmotu ani pro záření.“
„Dva oddělené světy, které se nemůžou nikde setkat?“
„Jen na první pohled. Stejně jako se zavlní hladina, když pod ní mávne ryba ocasem, nebo nad ní zafouká vítr, i předěl mezi těmito světy zaznamená jakýkoliv děj. Jenže to funguje malinko jinak a ještě odlišně, podle toho, na které straně stojíš. Z naší strany je veškerá energie bariérou odražena zpět. Díky tomu u nás platí zákony zachování hmoty a energie. Zato v prostoru na druhé straně se vytvoří něco jako zrcadlový obraz našeho vesmíru. Výsledkem je absolutně přesná kopie našeho světa na straně za předělem. Pokud by tam někdo žil, mohl by mít vlastní svět ve třech rozměrech a z dalších tří dokonalou trojrozměrnou obrazovku pro sledování našeho světa. Uhádneš, co mě tehdy napadlo?“
„Asi ano, ale to není možné. Nestačilo by ..“
„Správně, pouhý pohled by mu nestačil. Proto jsem pátral dál. Zaměřil jsem se na možnost průchodu bariérou a našel jsem další záhadu. Rovnice vylučovaly průchod hmoty, ale výměnu energie přímo nezakazovaly. Zjistil jsem, že z vnější strany je možné vlastnosti bariéry modifikovat tak, aby se pro určité formy energie - nám dosud neznámé - stala prostupnou.“
„Co to znamená? Jak by se to projevilo?“
„Jak? Sám přesně nevím. Ale jakmile ta zvláštní energie projde předělem k nám, může se změnit na jakoukoliv jinou nám už známou formu, přesně podle našich fyzikálních zákonů. Neřízený průnik by vypadal třeba jako blesk z čistého nebe. A řízený? Tím může být cokoliv – vidina, hlasy v hlavě. Co tomu říkáš teď?“
„No, matematice nerozumím, ale …. Jak to souvisí s tvým synem?“
„Ano, asi jsem měl jít za tebou už tehdy. Možná jsem měl pocítit strach, že se dotýkám něčeho nepatřičného, jenže jak jsem tomu měl uvěřit, když jsem existenci Boha neuznával! A co jsem měl říct? Že za pomocí Einsteinových rovnic jsem našel nebe? Hledal jsem nějaké jiné vědecké vysvětlení a dál počítal a experimentoval. Lákala mě ta neznámá forma energie. Jakmile znáš i když jen teoreticky její vlastnosti, přestává být tak úplně neznámá. Sestavil jsem jednoduchý detektor a – opravdu jsem ji našel. Uhádneš kde?“
„V lidech?“
„Přesně, v každém člověku, který prošel kolem detektoru, jí bylo kousíček. Ještě tehdy jsem mohl skončit. Kéž bych to udělal. Ale já se bál, že se zesměšním, že někdo přijde na nějaké exaktní řešení bez Boha. A jako naschvál měla Irma zrovna rodit. Řekl jsem si, že to bude ten rozhodující experiment. Je-li za tím opravdu Bůh, tak po narození dítěte musí otevřít průchod a darovat mu kousíček té záhadné energie – darovat mu duši. A to měl být ten poslední důkaz!
Zmenšil jsem to svoje zařízení a upravil ho tak, aby zaznamenávalo i změny v bariéře. Stihl jsem to na poslední chvíli. Na porodním sále jsem držel Irmu za ruku a u nohou mi ležel kufřík s detektorem.
Když se syn narodil a poprvé se rozkřičel, ozval se kufřík tichým zabzučením – přechod se opravdu otevíral. Cítil jsem se nádherně – stal jsem se otcem a zároveň jsem jako první objevil pomocí fyziky Boha. Jenže má radost trvala jen pár vteřin. Bzučení zesílilo, vzápětí začalo kolísat a já ucítil pach spáleniny. Došlo zřejmě k rezonanci mezi energetickým polem otevíraného přechodu a obvody detektoru. Těch několik málo vteřin, než se součástky úplně spálily, bylo nejhorších v celém mém životě. Vnímal jsem průvodní jevy přeměny energie – fluorescenci na hranách skříní a postele, zápach ozónu obvykle provázející výboje vysokého napětí a věděl, že něco je špatně. Pak jsem se podíval na syna - ztichl a najednou, přímo před mýma očima, změnil výraz obličeje. Dementní! I já jsem to poznal. Lékaři nás utěšovali, že se to občas stává, že se to možná časem zlepší. To nám ještě dávali naději, druhý den už ne. Jenže já hned pochopil, že se průchod správně neotevřel a proto nedostal duši ani rozum.
Už chápeš? Já jsem to způsobil! A co je ještě horší, nedokázal jsem říct Ince: ‘Nezlob se, ale to, že máme syna idiota, způsobila moje ješitnost, moje snaha proslavit se a nezvlád jsem to.’
Nedokážu žít s vědomím viny, ale nedokážu se ani Ince podívat do očí. Jenže ona si to vysvětluje tak, že já to dávám za vinu jí. Máš pravdu, nepotřebuju od tebe rozhřešení, chci jenom abys pak zašel za Irmou a vysvětlil jí, proč jsem to udělal. Slibuješ mi to?“
„Petře, to přece nemyslíš vážně? Tvoje žena tě potřebuje. Nejspíš to byla jenom náhoda a ne tvá vina. Neměl bys požádat někoho ze svých kolegů, aby tvoje výpočty přepočítal? Co když se prostě mýlíš? Nevěřím tomu. Bůh se neschovává za nějakým předělem, on vesmír stvořil! Chápeš? Je všemocný, může být kdekoliv. Určitě ses spletl!“
„Otče Stanislave, chci od tebe, abys mi slíbil, že všechno řekneš mojí ženě, nic víc. Slibuješ?“
„Ano, ale..“
„Díky.“ Muž vytáhl z kapsy pistoli a otočil ji proti sobě.
Kněz na moment strnul, čekal výstřel, krev. Místo toho Petr poklekl a vsunul hlaveň do úst. Pak se rozplakal a s pistolí v ústech se sklonil se až k zemi. S nadějí, že se mu ještě podaří přítele od sebevraždy odradit, se kněz nadechl, ale v tom momentě se nad Petrovými zády objevila záře, která se rychle zformovala do podoby starého šedovlasého muže s dlouhým vousem a kdesi uvnitř hlavy se ozval hlas:
„Otče Stanislave, ač nerad, musím tě požádat, abys vykonal něco, co by byl normálně ten nejtěžší hřích. Ale nemůžu jinak. Objev tvého přítele je předčasný. Lidé ještě nejsou připraveni na setkání se svým Bohem. Pokoušeli by se proniknout do mého světa a já bych s nimi musel bojovat a zničit je. To je důvod, proč žádný, opravdu žádný člověk nesmí pravdu o mně znát. Zatím. Dnes večer zapálil blesk ústav a všechny důkazy i detektor tam shořely. Ale to poslední a nejtěžší zůstává na tobě, můj synu. Jemu budeš muset pomoct, sám se k tomu neodhodlá...“

…………………………………

Dvojice výstřelů zneuctila posvátné ticho božího chrámu. Když lidé vešli do sakristie, našli dvě chladnoucí těla.