Znásilnění

Dokud jsem byla mladá, nikdy jsem si nedokázala představit svou budoucnost. V hlavě jsem měla chaos. Čekala jsem, že s věkem chaos zmizí, ale pořád tu byl. Čekala jsem, že se s věkem začnu cítit jinak, ale ani to nepřicházelo. Jeden večer v týdnu jsem vždy chodila relaxovat k řece. Probírat paměť, utřídit informace a přemýšlet nad sebou. Jednoho dne mi ale někdo vzal iluze. Vzal si celou mě, se vším všudy.
Stála jsem na břehu řeky a pozorovala hladinu. Ve větru se vlnila a já se zhluboka nadechla a zavřela oči. Chtěla jsem být součástí toho všeho. Součást země, vody i stromů, které mě obklopovaly a cítit jejich přítomnost. Někdo měl ale jiný záměr.
Silné paže mě zezadu stáhli na sebe a následně povalily na zem. Nevyžádané a nechtěné dotyky a činy jsou to nejhorší pro vaši mysl. Neschopnost se bránit je další věcí, kterou nikomu nechci přát. Byla to beznaděj, co mě v tu chvíli naplnilo, a nechuť nad probíhající situací. Můj vzdor byl silný, ale zároveň slabý. Ač pro mě maximální výkon, pro někoho lehce překonatelný. Nejdřív se nechcete vzdát, pak ale dojdou síly. Když jsem totálně vyčerpaná zůstala zase sama, moje mysl se proti vzpomínkám na právě proběhlý čin začala obrňovat. Po tváři mi tekly slzy.
Když jsem se donutila vstát a rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych byla někdo jiný. Šla jsem pomalu zpět podél řeky k mostu a ke svému domovu. U řeky už nikdo nebyl. Pokračovala jsem pomalu a prvně jsem vůbec na nic nemyslela. Nedokázala jsem to. Moje mysl v tu chvíli vytěsňovala tu vzpomínku tak intenzivně, že se na nic jiného nezmohla. Když jsem zvedla hlavu směrem k mostu, něco jsem zahlédla a snažila se přes slzy zaostřit. Na hraně mostu seděla bílá postava. Její bělost svítila do dálky, až oslňovala. Nikdo ji ale nejspíš neviděl. Jen já. Nohy jí visely volně dolů, a nechávaly se unášet gravitací. Houpaly se ze strany na stranu v rytmech, které udával všudypřítomný vítr. Celý most byl mocnému větru vystaven a snažil se vzdorovat těmto rytmům, ale postava jako by s nimi tančila. Její bílý oděv vlál ve větru.
Cítila jsem, jak mě to k ní táhne. Zvědavost? Chtíč? Nebo to byl strach, který mě nutil obhlédnout situaci? Moje nohy jako by se sami rozešly směrem k ní. Sice pomalu ale přece. Jedno chodidlo se střídalo s druhým a prolínalo vysoký porost. Tráva se ohýbala a šustila ve větru tak, že mé kroky nebyli slyšet. Přibližovala jsem se k mostu a v hlavě mi létala myšlenka. Copak ji všichni ti lidé nevidí? Ač byla začínající noc, na mostě bylo rušno. Postava seděla, poměrně bez hnutí, jen její ladné nohy tančily s větrem. Obličej nebyl vidět. Skrytý v temnu noci, ve spárách stínu, byl absolutním kontrastem zářivé bělosti jejích šatů, které se podávaly proudům větru. Mé kroky se na chvíli zastavili. Že by vážně strach? Mohl to být strach z neznáma, z poznání… To mě ale nemohlo odradit.
Můj mozek vydal povel k nohám, a ty se začali opět přibližovat k mostu. To tajemno, obrovské tajemno, které jsem v tu chvíli pociťovala, by vyplnilo všechny řeky světa. Nakonec ale vyhrála zvědavost. Vešla jsem na most a už jsem se svými pocity nenechala zastrašit. Šla jsem přímo k ní, skrz prosvítající dav. Uchvácená bělostí oděvu a ladností pohybů jejích nohou. Byla jsem již skoro na dosah, když se na mě otočila. Tvář jí stále halil stín, ale její náhlý pohyb vyvolaný mou přítomností mě zarazil. Stála jsem kousek od ní, nohy přimrzlé k zemi. Mé srdce pekelně bušilo a mou mysl zastřel strach. Nevím, co mě to napadlo, ale já k ní vztáhla ruku. Jako bych jí chtěla pomoct. Zvednout jí, a zachránit. Ona si ale jen poposedla na kraj mostu a v tu chvíli jsem spatřila její tvář. Byla jsem to já. Moje cudnost, moje úcta ke mně samé. Mé lepší já a i vše, co ve mně zbylo z dětskosti. Moje ruka k ní byla pořád natažená, ale už bylo pozdě. S bolestným vzdechem, který vyšel z mých úst, se za ní zavřela voda. Klekla jsem na kolena a tvář mi zalil nekonečný pláč. Lidé se zastavovali, ale nikdo nepomohl. Všichni mě viděli, ale nikdo neměl slova útěchy.
V ten večer odešel kus mě. Kus, který se nikdy nevrátí. Moje nepostradatelná část, bez které to už nebudu já. Není to ale smrt, a i s polovičním já se dá žít. Stále totiž zůstává schopnost přetvářky. Je to něco, čím se od teď musím obrnit, protože veřejně nedokážu přiznat svoji slabost, aniž bych sama sobě nepodkopla nohy.