Jací jsou? Jako děti, sledujte je...

„Přátelé, dnes už v žádném případě nebudu Černý Petr. Včera jsem byl pro legraci až až. Teď je na řadě někdo jiný, viděl bych to na Marcelu,“ prohlásil Mirek.
Mirek je duše celého kolektivu, který vznikl během několika let v domově důchodců v Kobylisích. Je jich pět a každý je úplně jiný. Mirek je hodně autoritativní a vždy je schopen kamarády probudit k nějaké akci, radosti a dát celé partě energii. Právě díky němu se pravidelně dvakrát denně scházejí. Ráno po snídani chodí na procházku do parku, který domovu patří, každou středu mají procházku delší v okolí Kobylis. Večer hrají karty, vetšinou Černého Petra, v kavárně, která je v domově. Pijí víno a někdy si vypráví příběhy. Mirek nejdříve učil na Karlově univerzitě a později anglické studenty český jazyk. Miluje literaturu a práci s mladými lidmi. Je velký sportovec a nejlépe se samozřejmě cítí v přírodě. Rodiče mu zemřeli, když odjel do Ameriky za studii. Manželku nikdy neměl, bál se, že by mu vzala jeho svobodu, bez které nedokázal žít. Byl velký svůdník, měl rád nezávislé pletky se ženami. Přitahoval je nejen krásou, ale i tím, že vyvolával v lidech pocit bezpečí. Působí jako někdo, kdo nemá z ničeho strach a je neporazitelný, přeci jen se Mirek nečeho velmi bojí…samoty, děsí ho. Nepije kávu, ale dokáže se doslova opít zeleným čajem. Kdyby v domově nebyl, nejspíš by vůbec nevzniklo společenství bláznivých důchodců a spolu s ním i náš příběh…

„V žádném případě, Mirku. Vždyť víš, že já nikdy nejsem Černý Petr. Jsem si jistá, že se zase budeme smát tobě,“ odporovala mu Marcela.
Marcela a Mirek si byli velmi blízcí. Byli úplně rozdílní a možná právě proto si tolik rozuměli a doplňovali se. Rodiče Marcely ji už v dětství odložili k tetě a odjeli do Ameriky, nechtěli se o ni starat, odjeli za uměním, které pro ně bylo smyslem života. Holčička se dokázala se svým osudem vyrovnat a životu u tety se podřídila. Vydržela dlouho. Teta ji to skutečně neusnadňovala. Udělala si z Marcely popelku a každý den ji zahrnula neuvěřitelným množstvím úkolů, takže Marcela neměla čas na nic jiného. Hned jak byla možnost, Marcela odešla do divadla, které ji poskytlo malý pokoj v suterénu budovy. Už jako malá toužila být herečka, herectví byl její největší a zároveň nejtajnější sen. Odhodlaně a s nadšením studovala všechny starořecké hry a celou historii divadelnického umění. Měla velké nadání, snad díky svému dědečkovi, který byl ředitelem divadla v Paříži a jeden z nejlepších herců. Postupem času se stala jednou z nejúspěsnějších hereček své doby. Hrála skutečně famózně, nejlépe dramatické role. Sem, do domova, odešla, protože nechtěla být svým dětem na obtíž a cítila, že byla. Manžel jí zemřel za několik málo let po svatbě, na kole ho srazilo auto. Marcelu hodně naučilo její dětství, dokázala se životem velmi dobře bojovat, nevzdávala se. Mezi ostatní vnášela hlavně vtip, nadhled a smích. Někdy si dělala z lidí legraci a neuvědomovala si, že její narážky se mohou druhých dotknout. Brala vše s velkou lehkostí… Odpouštěli jí.

„To by stačilo tyhle zbytečný hypotézy. Pojďme se do toho pustit, ať to máme rychle za sebou. Mám pocit, že to zase bude hrozná nuda.“
Ano, to je typický Jirka. Od člověka jeho věku byste čekali spíše rozvážnost, zkušenost a samostatnost. Jirka má jediné – samostatnost. Od malička je takový moula, který byl vždy všem jen pro legraci. Dokáže lidi okolo sebe velmi rychle dostat zpět na zem, do reálných myšlenek a úvah. Říká o sobě, že je realitsta. Já říkám, pesimistický realista. Rád své blízké kritizuje, myslí to dobře, ale dokáže, ač nechtěně, ublížit. Chce pomáhat celému světu, není to tedy sebestředný sobecký hlupák. Pokouší se poradit, to, že jeho rady jsou většinou jen dalším zmatením rozhodčího, bych nyní vynechala. Snaží se okolí naučit nacionalismu, chce aby si jeho přátelé vážili české země a znali její historii. Na Českou republiku je rozhodně odborník a dokáže se s vámi o ní bavit celé hodiny a s velkým zájmem, který u něj nikdy jindy nevidíte, ani u jídla. Proto ho ostatní mezi sebe přijímají, protože se snaží, snaží se pomoci, snaží se nekazit zábavu a hlavně se snaží držet s ostatními. Musíte ho dobře znát, jinak nad ním mávnete rukou a vysmějete se mu. Bude Vám připadat jako nerudný dědek, kterým je jen na velmi tenkém povrchu své osobnosti. Miluje pivo a nesnáší hospodské sledování fotbalu. Nečte moc knihy, raději se toulá v mapách…

„Nebude to nuda, ale opravdu pojďme hrát. Zamíchám to.“
Zdeňka má vždy poslední slovo a přináší onen poslední nejdůležitější impuls. Potrpí si na pořádek. V jejím pokoji nenajdete jediné smítko prachu. Když si s ní dáte kdekoliv sraz anebo jí dáte čas, do kterého má něco udělat, stihne to přesně na minutu. Je neuvěřitelně zodpovědná, věci si zapisuje, a když něco slíbí, skutečně to dodrží. Ve všem co dělá má promyšlený systém. Její volný čas má jasně daný a neměnný řád. Můžete ji za to odbivovat, ale většina lidí jí to pradoxně spíš vyčítá. Je pravda, že Zdeňka někdy svou touhou po pořádku ostatní omezuje a nutí ostatní ke stejné zodpovědnosti a cílevědomosti. Občas to přežene a lidi z ní mají pocit, že je komanduje. V její kapse najdete krabičku s poslední záchranou, ve které nechybí jehla a nit. Pokud se jí zeptáte, co chce dělat, nejspíš vám odpoví, že luštit křížovku nebo vyrábět tabulku programu na tento týden. Má ráda svůj klid a soukromí a nikdy by si ho nenechala vzít. Vždy byla úplně zdravá, snad díky tomu, že se celý život snažila jíst zdravě a pojala to skutečně velmi svědomitě, ostatně jako všechno. Má děti i vnoučata, které ji pravidelně navštěvují, miluje je a má strach, že o chvíle s nimi přijde. Možná se ptáte, proč je tedy v domově. Zdeňka si v sobě vypěstovala nenávist a strach z mladých lidí, protože ji několikrát něco ukradli a párkrát dokonce ošklivě ublížili. Nechce se vůbec pohybovat ve vnějším světě. Tak proto odešla mezi staré lidi, kde se cítí sama sebou a nemá pocit, že se stále musí koukat, kdo jde za ní…

Ještě jsem se nezmínila o poslední dámě, která k ostatním nevýlučně patří – Zuzana. Zuzana je velmi plachá a tichá. Téměř vůbec se neprojevuje, možná nechce nechat samu sebe vyplout jen tak na povrch a raději se schovává. Schovává se za věty: „Je mi to jedno.“ „Možná.“ „Já nevím.“ Jen pozorný člověk dokáže číst z jejího výrazu… Je éterická a neuchopitelná, proto se jí nikdo na nic neptá, lidé mají pocit, že by v ní zničili to tajemné, co je tolik přitahuje. Zuzana je záhada, všichni jsou u ní neskutečně blízko a zároveň na míle daleko. Ráda pozoruje ostatní a nemá potřebu nějak ukazovat samu sebe. Má pro všechny velmi specifický význam. Všechny do jednoho velmi dobře zná, jako matka vlastní děti. Nemusí s nimi mluvit, poznává je z jejich mimiky, projevování, zkrátka z toho, co může vidět a slyšet… Pomalu se dostávám k významu, který pro ostatní má – dokáže naslouchat – jako Momo. Nikdo Vám neporadí lépe než ona a u nikoho nebudete mít pocit, že jste to řekli tomu správnmu člověku jako u ní. Když k ní přicházíte, cítíte jakousi jistotu, blízkost, která mezi vámi během několika okamžiků vznikne, bez jediného slova. Ona nic neříká, „jen“ poslouchá a oni mají za kým jít. Miluje horkou čokoládu. Poslední co každý den udělá, je sespání tří slov do sešitu, která popisují uplynulý den. A co je na ní snad nejzvláštnější a zároveň nejpůvabnější – celý život byla baletka. A baletkou navždy zůstane. Představte si baletku… taková Zuzka ve skutečnosti opravdu je..