Dialog (při) čaji

„Maminko, mám strach.“

Ztratila jsem inspiraci
(tolik jsem si přála být básnířkou).
Dnes nevychází hvězdy
(tolik jsem si s nimi chtěla hrát).
Slzy mi pořezaly víčka
(tolik jsem jich ještě chtěla prolít).
Zhasla světla na jevišti
(tolik jsem chtěla vidět dopředu).

Toulám se bez map,
stále jen jdu od nikud nikam,
chci poutníkům plakat na ramenou,
přesto raději solí ničím stránky svého deníku.

Opouštím Tě,
Země.
Ztratila jsem právo,
tu zůstat.

Ach jak ubohé!

Chci plakat nad svým osudem.
Tak málo činů, tak moc slov.
Bolí mě tělo, vzdávám boj s duší.
Hraju si na velkou holku,
zatím dosáhnu na své kotníky.
Ničím pouta pro neviditelné střepy.
Podléhám dětským trpaslíkům.
Svlékám se raději za plentou.

Víš, že se nesmíš vzdát.
Musela by ses jí vysmát.
Chtěla bys ji ušlapat.
Hnusila by se Ti do konce Tvého života
/bez map/.

Pojedeme společně do krajin minulosti,
snad tak získáme teplo pro ledový svět.

Děkuji za dnešní čaj,
dlouho jsme spolu mluvili.
Řekl mi,
že…
mám zůstat kým jsem
dál jít s Vámi
neslevit z mých cen
nepřiblížit cíle ani o kousek
hrát s více klávesy
mám talent být člověkem
žít pro umělecký svět
a hlavně
bojovat a
smát se!