Schovaný svět probdělých nocí

Zve mě dál, zve mě do svého světa, zve mě tam, kde člověk úpěnlivě ukrývá všechno to, co se bojí představit, všechno to, co leží hluboko v něm a ostatní to nevidí, snad jen ti, kteří postupně odkrývají celou jeho intimitu a on jim ji potom otevře naráz úplně celou s obrovskými slzami v očích.
I já to teď nenápadně osahávám, dotýkám se toho…
/Mluvíme o tom všem, co zavíráme pod zámek s nadějí, že zítra přijde ten, který bude nám tak důvěrně známé objímat s námi./

Cítím vůni tužek, pastelek a nových čistých papírů. Můj pohled skouzává ke koši pod starým velkým dřeveným poškrábaným stolem, přetéká pokreslenými papíry… skicy obrázku pro mě… Včera večer přišel domů, vzal krabicové víno a v alkoholovém dýmu črtal dárek pro mě. Dárek, který měl být k loňským Vánocům.

Mlčíme. Pozoruje mě, hledá v mé tváři pocity, hledá, i když moc dobře ví, že je ve mně ohňostroj rozhořčení, překvapení, radosti a nekonečné lásky. Chce mě políbit. Utekla jsem. Dlouho jsme si nehráli a právě teď, v tento večer, mám chuť hrát na schovávanou. Schovávám se ve schovaném světě a můj schovaný umělec, který velmi dlouho jen tak stál na jevišti, i když věděl, že na něj svítí všechna divadelní světla, mě s nesmírnou pílí hledá. Přikrytá archem papírů pod oknem, kterým není vidět ven, sním o jeho prvním představení. Na parapetě leží prázdné nádobičky od tuže a okno je oblepeno modrými papíry. Neodvážila jsem se zeptat, ale myslím, že miluje samotu, bojí se světa, bojí se, že by mu podlehl, že by s ním splynul. Utíká mu. Zdá se mu ubohý. Zavazuje si oči. Miluje soutěže. Rád vsází. Dneska, ale, vsadil sebe. Se zavázanými oči mě nemůže najít. Zem je pokrytá parketami, na kterých jsou skvrny od barev a rýhy od jeho podrážek. Vypadá jako pes, který větří mou vůni. Cítím na svém těle jeho touhu zvítězit. Ano, je spalující. Musí to vzdát. Vzdává to, poprvé se vzdává. Žasnu. Odhaluje oči, stojí přímo nade mnou. Oba se smějeme, smějeme se dnešní noci, všechno je tak zvláštní. Nikdy jsem nevěděla, že miluje tmu, ani, že nejdelší rozhovory vede s Večernicí v černých šatech, které ji celou zahalují. Vždy mě rád překvapoval.

Nechávám ho sedět opřeného o topení, ještě jsem ten svět nepoznala pořádně. Odtančím do malého pokojíku. Hned u dveří leží jeho boty, s kterými vždy tak nesnesitelně šoupe o chodník, nejsou srovnané a mají rozvázané tkaničky. Postel je pod oknem, pod jediným okněm v bytě, které není pod vrstvou jeho světa, není ustlaná. V pokoji nic není, jen na zdi visí několik plakátů oblíbených skupin, zpěváků a umělců. U postele na zemi leží kniha poezie od Prevérta a prózy od Bukowského, má je ode mě. Na zdi nad postelí jsou nehtem vyryté nápisy - vzkazy probdělým nocím. Volá na mě z kuchyně, jestli si dám čaj. Jdu za ním, šeptám mu svou prosbu o velký hrnek zeleného čaje. Noc bude ještě dlouhá…
Když stojím v koupelně a prohlížím si své tělo, své bříško, které si tak moc přeji mít ploché, abych se konečně jednou nemusela stydět a mohla ze sebe mít radost, z ložnice se ozývá kytara. V té chvíli jsme unášena zvukem pryč z jeho planety… pryč na naší planetu… Toto je divadlem mých snů - chlapec, který hraje své baletce, ta v piškotách sedí za ním a usíná mu na ramenou. Dohrál melodii Hany Hegerové, která mě fascinuje, slova té písně popisují dnešní, tolik ubohý svět, můj svět, mé rodiče, mé vztahy… mě jako osobu … Zpívá o básnířkách a jen já vím, že ona sama je největší básnířkou tohohle zemřelého světa.
Znovu stojím v jeho koupelně. Je prázdná. Na vaně nestojí parfemovaná mýdla, u umyvadla nenacházím lepkavou pastu, na topení visí ručník a pak…
Krabička ze sametu, bez přemýšlení, bez ostychu ji otvírám, v ní na temném sametu leží malinký klíček.
„Lásko, od čeho ten klíček je?“

„Dcerko, takhle mě neoslovuj, abys to náhodou někdy omylem neřekla před matkou. Pojď, napustím vanu, užijeme si spolu krásnou denní noc.
Mám strach.
Co se stalo?
Co je noc?
Je tma?
Kdo jsem?
Kam mám utíkat?
Co je vesmír a svět?
Zlo a dobro, kde jsou?
Jaká by byla Tvá tři přání, … lásko?