Mezi dvěma světy XXIX.

XXIX.

Brzké sluneční paprsky se vkrádaly do okna skromného pokoje, v němž spala princezna. Jakmile na své běloskvoucí tváři ucítila příjemné teplo, a v očích štiplavý pocit, převalila se na bok, snažíc se vyhnout rannímu slunci. Nepodařilo se. Sluneční svit již prosvítil celou místnost. Promnula si oči a neochotně je otevřela. Zívla si a pohlédla nad sebe, do stropu. Zamyslela se. Fyzicky se konečně cítila dobře. Po dlouhé době umytá, učesaná a především odpočatá a plná sil. Avšak po psychické stránce to bylo horší. V hlavě si přemítala smutné události posledních dnů. Zničila svět Mocných, nepočítaje kolik lidí přišlo o život, jelikož jich bylo mnoho a vzpomínala na Amara. Na jeho slova, která vyslovil, když umíral. Neustále si je přehrávala. Pořád je slyšela, pořád ho viděla. Kamkoliv se podívala, viděla Amara, který se optimisticky usmívá a spokojeně kývá hlavou, na náznak jeho slov. „Všechno bude dobrý“. Z černých myšlenek ji vyrušilo opatrné klepání na dřevěné dveře. Selena trhla hlavou, aby zastavila slzy a ozvala se.
„Dále,“ vpustila neznámého hosta dovnitř a usadila se na postel.
Vešla Zara, se snídaní, nesoucí ji na kovovém podnose. Vůně čaje a čerstvého chleba byla báječná.
„Seleno, už jsi vzhůru?“ otázala se žena a položila tác na stůl.
Sic se snažila o přívětivý hlas, princezna i přesto vycítila jistou starost, a za její přetvářkou jiný záměr. Ušklíbla se a dotčeně uhnula pohledem. Bylo ji jasné, že po Amarově smrti na ni budou pohlížet jinak, nehledě na to, co pro ně udělala a obětovala.
„Dobré ráno, Zaro, ano, před chvíli jsem vstala, ale proto jsi nepřišla, že ne?“
Zara se kousla do rtu. Zastyděla se. Posadila se vedle Seleny a hledala vhodná slova, kterými by svou informaci nejpřívětivěji sdělila.
„No, je tu něco, co ti mám vzkázat,“ vysoukala ze sebe nejistě.
„Povídej,“ vyzvala ji bez obav Selena.
Zara se zhluboka nadechla. Uchopila princeznu za ruce a vážně jí pohlédla do očí. Selena netrpělivě očekávala, co z ní vypadne.
„Rolland ti vzkazuje, že…,“těkala pohledem po místnosti, „že bys měla promluvit k lidem a říct jim, jak to bude dál. Co se bude dít, co máme dělat, jak se připravit,“ vysvětlila nervózně Zara a pokrčila třesoucí se koutky úst.
Selena vytrhla ruce z jejího sevření a zamračila se. Vstala a zmateně pochodovala tam a zpátky.
„Sel, co se děje?“ zeptala se Zara starostlivým, nyní upřímným, hlasem.
„Rolland mi vzkazuje?!“ křikla uraženě a svraštila obočí. Zrychleně oddechovala a rukama si prohrabovala černou hustou hřívu. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. „Rolland mi vzkazuje?!“opakovala důrazněji. Současně se ironicky usmívala a tvářila vážně. „To za mnou nemohl přijít sám?“
„Sel, pochop to, prosím,“ pokoušela se uklidnit její prudkou povahu Zara s provinilým výrazem. „Oba jste toho hodně prožili a nebylo to zrovna příjemné, a navíc smrt…,“odmlčela se, „Amara, ta se všech dotkla, nejvíce pak Rollanda. Znal jej téměř odmalička, byli si skoro bratry. Je to pro všechny těžké. Dej mu čas.“
Selena se upokojila. Překřížila ruce na prsa a ochotně vyslechla Zařin proslov. Po chvíli zamyšlení zakývala hlavou a zadívala se do prázdna. Pochopila. Rolland ji viní ze smrti Amara. To je ještě horší, než kdyby ji nenáviděl. Ale co, stačí, že ji nenávidí obyvatelé Ztracených, včetně Zary. Ta je ale příliš hodná, než aby to dávala najevo.
„Chápu,“ zareagovala po chvíli princezna, „ale já ten čas nemám. Nikdo ho nemá,“ odpověděla, a chystala se odejít, aniž by se dotkla snídaně.
„Seleno, kam jdeš? Co se chystáš dělat?“ vyskočila žena a nechápavě očekávala odpověď.
„To, co musím,“ zastavila se u dveří, zády k Zaře. „Zemřít,“ odsekla a vyšla na chodbu.
Zara vyděšeně vyběhla ze dveří, dívajíc se za princeznou, která se zastavila na točivém schodišti.
„Zaro, abych nezapomněla, vzkaž Rollandovi, ať je s ostatními venku před domem, dám jim to, co chtějí. Sebe.“
***

V ulicích mezi domy i před Rollandovým a Zařiným příbytkem se to lidmi jen hemžilo. Vytvořili hlouček a mačkali se, aby co nejlépe slyšeli a viděli. Nervózně přešlapovali, dohadovali se a probírali, co se bude dít, co s nimi bude. Ženy se marně pokoušely utišit neklidné děti, a muži již rozuzleně nadávali. K nedočkavcům se řadil i Rolland a Zara s Pierotem. Stáli na kamenných schodech, které vedly k jejich domu. Byly vyvýšené, takže poskytoval dobrý výhled. Což se hodilo. Netrpělivě vyhlíželi princeznu.
„Co ti říkala?“ vyptával se nervózně Rolland Zary mezitím, co vyhlížel Selenu.
„Rollande, přikázala mi, aby se všichni sešli, nic jiného,“ řekla mu již po několikáté stejnou odpověď. „Ona se objeví!“
„Já vím, ale kde je?“ otázal se sám sebe Rolland, když v tom se opodál ozvalo.
„Tady jsem.“
Ticho. Nastalo nesnesitelné, nepříjemné ticho. Jak na povel lidé směrovali své pohledy na princeznu. Oblečená do hnědých šatů, sahajíc po zem, jejichž černý korzet zdůrazňoval její štíhlý pas a pevná ňadra. Bílý nařasený vršek šatů odhaloval ramena a vlasy vyčesané do drdolu zvýrazňovaly dlouhou šíjí. Odhodlaně stála a vážně hleděla do tváří zvědavců. Svou váhu přenášela na levou stranu, pravou nohu měla nataženou, více dopředu. Takovýto postoj zaujala, když byla k něčemu připravená, když byla stoprocentně odhodlaná. Popošla k lidem, vystoupala po schůdcích a postavila se mezi Rollanda a Zaru. Všichni tři sestoupali mezi dav. Rolland, opět ohromen její krásou, z ní nespustil zrak.
Jakmile Selena pohlédla do očí lidu, který má zachránit, odvaha se vytratila jak pára nad hrncem. Jejich pohledy ji zahrnovaly výčitkami, nenávistí, odporem a nucenou, předstíranou důvěrou. Nejhorší ze všeho, však byl Rollandova reakce. Očima ji probodával. Nemusel nic říkat, nijak se chovat, Selena to vycítila. Její předpověď byla správná. Obviňuje ji ze smrti Amara, on a všichni okolo. Proto se jí vyhýbá a odmítá s ní mluvit. Nevidí v ní naději, vidí v ní smrt a zkázu. A to ona je, a to musí přijmout. Uhnula pohledem a zhluboka se nadechla.
„Poslouchejte, bylo mi řečeno, že bych vám měla něco říct,“ zrakem poukazovala na Rollanda, kterému, jakoby vyčítala, že ji do této situace donutil, „tak jsem zde.“
„Budu upřímná, jelikož nemá cenu nadále něco předstírat. Jak již všichni asi víte, jsem Selena, princezna ze světa Mocných, a taky předpokládám, že všichni znáte proroctví. To se nyní naplňuje. Jak je vám už nejspíš známo, ze světa Mocných toho už moc nezbylo, respektive rozpadl se, když jsem zachraňovala Rollanda s Amarem,“ po těch slovech opět pohlédla na Rollanda. Hleděl na ni s pootevřenými ústy, ohromen její drzostí. Sama princezna se divila, kde se v ní najednou bere tolik odvahy a bezcitnosti, ale nehodlala přestat. Po vyslovení jména Amar, začali přítomní hosté mezi sebou horečně diskutovat.
„Ještě jsem neskončila!“ překřičela je hrubým hlasem Selena. Umlkli. „Amar je mrtvý, měli byste se s tím smířit,“ nepřestávala šokovat. „Mrzí mě to, ale nedalo se mu pomoct. Já za jeho smrt nemůžu, jak si všichni myslíte, a prosím,“ naznačila dlaní odmítavý postoj, „nevymlouvejte mi, že to není pravda. Čtu vám to v očích,“ opět směřovala k Rollandovi. „Teď ale k věci. Svět Mocných už sice neexistuje, ale mí královští rodiče jsou pořád naživu. Jejich cílem je mě jakýmsi, záhadným způsobem zabít, ale především, zničit vás. A neskončí, dokud vás všechny nepozabíjí. To nedovolím. Ať si už o mně myslíte cokoliv, my jim v tom musíme zabránit. Společně. Vaši nejsilnější zbraní jsem já a já vám slibuji, že udělám, co musím. Již zemřelo mnoho lidí, já to viděla, my to viděli,“ mířila na Rollanda. Uhnul pohledem, neodvážil se pohledět té ženě, dívce do očí. Cítil, že mu jasně dáva najevo jeho dluh vůči ní. To odmítal přijmout. Celý svůj proslov, ne přímo, orientovala i na výčitky k Rollandovi, které ji samotné sice ubližovaly, ale na tom už princezně nesešlo.
„…a rozhodně nemám v úmyslu to vidět znovu. Proto vás nyní žádám, nepřikazuji jako princezna, ale žádám jako Selena, jedna z vás, která za vámi stojí, buďte se mnou. Sama to nedokážu. Společně si vybojujeme svobodu a nezávislost. Společně opět získáme to, co nám neprávem vzali. Společně vytvoříme nový lepší svět, náš svět. Kdo jde se mnou?“ křikla a rukou zaťatou v pěst naznačila symbol revoluce. Nejistě očekávala reakci obyvatel. Její slova měla úspěch. Uzřela ženy i muže, pomalu i děti předškolního věku, jak souhlasně pokyvují hlavou, nadšeně pokřikují, a i jejich reakce vůči ní se změnily. Usmála se. „Tak kdo jde se mnou?“ přidala na intenzitě svého pokřiku a divoce gestikulovala.
„Jo! Jo! Má pravdu. Selena nám pomůže. Věříme ti. Jsme s tebou. Získáme svobodu. Dost bylo našeho utlačování. Jo, dost bylo chudoby. Získáme, to co je naše. Oni nás nezničí!“ vykřikovali sebejistě jeden přes druhého a přitom nadšeně Seleně tleskali. Mezi odhodlané revolucionáře se zařadila i Zara s Pierotem, kteří se radostně objali a políbili. Selena se usmívala se a v duchu si zopakovala poslední zaslechnuté bojové výkřiky.
„Oni nás nezničí.“
Mezitím si ale všimla, že Rolland zmizel. Posmutněla. Zároveň se myšlením vracela do minulosti. V duchu si přehrávala události posledních dnů. Sklopila zrak a vytratila se stejně, jako se objevila. Radostný, odhodlaný dav povstalců nechala dále bez povšimnutí.
***
Zbytek dne princeznu nikdo neviděl. Lidé nadšeně probírali její úspěšný proslov i ji samotnou. Jediný, kdo se této diskuzi vyhýbal, byl Rolland. Toho, mimochodem, také nebylo možno sehnat. Oba se vypařili. Naivně si jejich přátelé mysleli, že čas tráví spolu, byli na omylu. Rolland se potuloval po lesích a princezna seděla celý zbytek dne, potmě, zamčena ve své komůrce. Ignorovala jakékoliv klepání, z čehož ostatní usoudili, že je pryč.
Nenápadně sledovala rozvášněný dav venku a přemýšlela. Natolik se ponořila do černých myšlenek, až usnula.

„Kde to jsem? Rollande, jsi tu? Musíme utéct, Rollande, Amare, ozvěte se,“ křičím.
Ocitla jsem se v temné místnosti, v níž jediné světlo vychází z pohasínající svíce.
„Jo jsem tady,“ uchopí mě za ramena Amar. Vystrašeně uskočím. Na jeho rukou je krev, spousta krve. Chci křičet, ale nemůžu. Hlas se mi vytratil hrůzou. Nyní si všímám střelné rány v okolí jeho pasu. Zmateně kroutím hlavou.
„Co je? Čemu se divíš?“ vmetl mi do obličeje. Jeho zlostný, nenávistný pohled budí strach. „Tohle jsi mi způsobila ty, a teď za to zaplatíš!“ vmetl mi do tváře a jako odpad pohodil na zem.
Vyděšeně se plazím po zemi a snažím se utéct, když v tom náhle mě zezadu popadly cizí ruce. Prudce mě kdosi postavil a obrátil proti sobě. Vykřičím hrůzou. Tma nás pohlcuje. Pouhý plamínek osvěcuje zakrváceného Amara a nyní vzhlížím do znetvořeného obličeje Rollandovi. Silně mě drží za ruce a pohazuje mým nebohým tělem. Křičím, ale nikdo mě neslyší.
„Ne, Rollande, co to děláš?!“
„Dívej se, jen se dívej,“ řve a prstem poukazuje na sebe a Amara. „Za tohle jsi zodpovědná ty, všechno je to jen kvůli tobě. Ty jsi smrt. Co? Hnusím se ti?“ zařehtá se. Jeho ďábelský smích mi nahání husí kůži. Popadne mě za obličej a přitiskne si jej ke svému. „Dívej se na mě,“ zdůrazňuje každé písmeno. „Užívám si tvůj strach. Je to odpudivé, že? Má tvář, ano, ale za to, jak vypadám, můžeš jedině ty. Já ti zachránil život a ty mnou pohrdáš. Mrcho! Nejsi zodpovědná nést následky, děsíš se toho, cos udělala? To bys měla. Vrátíme ti to. Pomstíme se ti. Ty jsi nás zabila,“ doslova po mě řve a pevně mi tiskne tvář k té své.
Snažím se kroutit zmateně hlavou. Chvěju se strachy.
„Ne..ne…, prosím, já za to nemůžu,“ koktám. Cítím na těle pot. Točí se mi hlava. „Rollande, tohle nejsi ty, vím, že to nejsi ty, prosím,“ třesoucím hlasem upadnu.
Sedím na studené podlaze a hledím do odpudivé Rollandovi tváře. Nohy mám blízko u těla a pláču. Pláču strachy a úděsem. Krčím se v koutě a střídavě sleduji oba muže, jak ke mně přistupují. Stojí nade mnou a pohrdavě na mě hledí. Zakrvácený Amar a znetvořený Rolland.
„Zaplatíš za to, cos mi udělala. Nechala jsi mě zemřít,“ promluví Amar a náhle zmizí.
„Ne! To není pravda, ty to víš, Amare, není to pravda,“ křičím hystericky.
Pojednou se ke mně sklání Rolland. Uhýbám hlavou, abych se vyhnula jeho démonickému pohledu. Jeho strašlivé jizvy a znetvoření se mi hnusí. Nedokážu na něj hledět. Za to on mě trápí. Užívá si můj strach, mé opovržení.
„Rollande, proč?“ je jediné, na co se zmůžu. Nemohu se hýbat. Celé tělo mám ztuhlé strachem a zděšením. Jsem připravená na vše.
„Nikdy se už mé tváře nezbavíš, bude tě strašit ve snech, budeš ji všude vídat. Bude tvé prokletí, tvůj strach, tvé svědomí, tvůj život. Nikdy nezapomeneš. Budu ti navždy připomínat, cos provedla. Měl jsem tě nechat zemřít. Pamatuj. Jsem tvé prokletí!“¨

***
„Neeeeeeeeeee!“ vykřikla princezna.
Se zpoceným čelem, zvýšenou teplotou a zděšeným výrazem v očích se posadila na postel. Rychle oddechovala, a snažila se uvědomit, kde je a co se stalo. Po zjištění, že to byl pouhý sen, se opřela o stěnu, směrem ke dveřím. Oddechla si. Hlavu si položila do dlaní. Na tváři pocítila ledové slzy. To nebyl sen, byla to noční můra. Noční můra, v níž se odrazovaly její činy. Náhle kdosi zaklepal. Trhla sebou.
„Seleno, to jsem já, Pierot. Slyšel jsem Vás křičet, jste v pořádku?“
Selena šla otevřít. Jakmile vešel Pierot, vrhla se mu kolem krku a dala se do breku.
„Pššt. Už je dobře,“ chlácholil ji. „Co se děje? Nejde přehlédnout, jak se každému vyhýbáte, především s Rollandem se vyhýbáte navzájem.“
„Je toho víc, Pierote, ty jsi tam nebyl,“ poukazovala na svět Mocných. „Nevíš, co se tam stalo. Těžko se mi o tom mluví.“
„Zkuste to. Vždy jste se mnou mluvila o všem. Tedy, skoro o všem,“ poukazoval na její tajný románek s Rollandem. Pousmála se.
Selena jej vyzvala, aby se posadil na postel.
„Slib mi, Pierote, že to, co ti teď povím, neprozradíš Zaře. Všimla jsem si, že jste se dali dohromady, mám z toho radost,“ pokusila se o úsměv, „ale tohle nesmí vědět. Slib mi to.“ Ujišťovala se, že Pierot je stále ten jediný, komu může věřit.
„Princezno, na naší důvěře, se nic nezměnilo. Pořád jsem Vás nejvěrnější přítel, jak tomu bylo vždy. Udělám vše, o co mě požádáte.“
Černovlasá dívka se zhluboka nadechla.
„Spatřil jsi někdy Rollandovu tvář, bez masky?“ Pokýval záporně hlavou. Po této otázce mu zmizel úsměv z tváře. „Já ano, několikrát. Poprvé to byl šok, přiznávám, a doufala jsem, že se můj postoj změní, ale nezměnil.“ Při těch slovech, svraštila obočí. Z očí ji sršel strach a zoufalství. Pierot s očekáváním a zděšením naslouchal. „Pierote,“ oslovila svého důvěrníka, otočila se na něj a třesouc jej uchopila za ruce. „Bylo to strašlivé, odpudivé. Jeho tvář, ty jizvy, ten zdeformovaný obličej, ta kůže….jeho pohled. Myslela jsem, že omdlím. Chtělo se mi zvracet. Byl ohyzdný. To nebyl Rolland, jakého znám, jakého jsem milovala….byla to zrůda. Nemůžu, Pierote. Nemůžu se na něj ani podívat. Víš, jak jsem ho zachránila? Předstírala jsem vše, co by zabralo, aby mě poslechl. Řekl mi, že mě miluje, a já mu pověděla to stejné, ale jen proto, abych ho odtamtud dostala. Lhala jsem mu. Celou dobu, od času, co jsem spatřila tu odpornou tvář, jsem lhala,“ vypověděla. Třesoucími se očima, se dívala do prázdna. Pierot tiše poslouchal. Neřekl ani slovo. Netvářil se překvapeně, naopak, spíše chápavě, jakoby schvaloval její počínání. Objal ji. Selena si položila hlavu na jeho rameno.
„Myslíš si, že jsem pokrytecká, že,“ vysoukala přes koktající hlas. Slzy jí tekly po tváři jako proud ledové vody.
„Ne, rozhodně ne. Chápu to. Snažila jste se ho zachránit. Nesoudím vás, naopak, obdivuji. A co se týče jeho vzhledu, nemyslím si, že jste pokrytecká, ani nikterak povinna se obviňovat. Nemůžete za to, co ve vás ten pohled vyvolal.“
Uklidňoval ji. Po jeho upřímných, milých slovech se princezna trochu uklidnila. Vymanila se z jeho objetí a pohlédla na něj. „Otázkou je, milujete doopravdy i vy jeho?“
Nastalo ticho. Selena se zadívala do země.
„Já nevím, nejsem si jistá, co k němu cítím, Pierote, a myslím, že v tuto chvíli, je to už stejně jedno. Možná, že je to tak dobře, neboť čím méně se uvidíme, tím lépe pro něj. Zapomene na mě, protože já stejně…jak víme….brzy umřu. A smrt Amara mi jen nahrála. Nechce mě vidět, a tak je to pro nás oba lepší.“
„Myslíte si, že je takhle to lepší? Neříct mu pravdu? Nechat ho žít v iluzi?“ zpochybňoval její tezi.
„Ano, Amare, jsem povrchní, pro mě je to tak lepší. Pro lidi se už obětuji dost, myslím si, že mám právo, v tomhle myslet na sebe.“
***
Chvíli po jejich rozhovoru, zaslechli zezdola hlasy a šum. Společně vyšli ze dveří a seběhli schody. Ten, koho spatřili, jim vyrazil dech. Zůstali stát na schodech, a sledovali hosta, se kterým se všichni přítomní vítali. Ve dveřích stála Kiminoke, v bídném stavu. Vrátila se, ale co je ještě více překvapilo, byla Rollandova a Zařina reakce. Jakmile ji spatřili, šťastně se objali a plakali. Seleny s Pierotem si nikdo nevšiml.
„Pořád si myslíš, že na to nemám právo?“ pronesla mezi zuby princezna a rozeběhla se zpět do pokoje.
„Seleno,“ křikl za ní starostlivě Pierot, ale ta jej už neslyšela