Mezi dvěma světy XXX.

Hustým temným lesem bloudí malá třináctiletá dívka, sama, vyděšená, netušíc, kde se nachází. Neví nic, o světě „tam venku“ jen si je vědoma, že překročila bránu, o které ví, kam vede, a že ti lidé tam, jsou „špatní“ ale to vše se má brzy změnit.
Náhle uchopí dívku za ramena mužská dlaň. Dívka polekaně uskočí.

Setkání, které ovlivnilo tolik životů. Vzpomínka, od které se odvíjely veškeré dočasné události, jež se odehrály. Nebýt Seleniny nerozvážnosti a zvědavosti, nejspíš by se s Rollandem nepotkala, nejspíš by Ztracené nikdy nepoznala, a jejich životy by tudíž byly zmařeny, ale osud tomu chtěl jinak. Spojil srdce těch dvou. Pro ně to však znamená prokletí, které neskončí dobře ani pro jednoho z nich. Kéž by ji nikdy nezachránil, nikdy ji nespatřil.
Černá nebesa se stahovala jak plíživý stín. Stačilo málo a deštivé kapky smáčely kamenný chodník a bídné chatrče. Nemocní, špinaví lidé se marně snažili schovat se před deštěm kamkoliv, kde nepršelo. Ulice byly liduprázdné. Jen urostlý muž s černou maskou na obličeji sekal dříví, chtíc zahnat smutné vzpomínky. Rolland byl ponořen do svých myšlenek. Ze všech sil se pokoušel na Selenu nemyslet, nepřipouštět si, že jí je tak nablízku, ale zároveň se mu vzdaluje. Čím usilovněji se snažil zapomenout, tím více se mu minulost spojená s ní, vracela.
Nevnímal déšť, který přidával na intenzitě, nedokázal jen tak sedět a předstírat, že je v pořádku. Nebyl. Nepřál si, aby jej někdo spatřil zlomeného. Sekerou se oháněl prudce a rychle, třísky se rozlétaly do všech stran. Bezhlavě sekal široká polena, jakoby to byly křehké větvičky, až si z nepozornosti sekl do ruky. Na vnější straně předloktí levé ruky se mu objevila dlouhá, naštěstí ne hluboká, řezná rána. Krev začala okamžitě splývat s dešťovou vodou. Chvíli pozoroval tekoucí krev, jež dopadala na zem. Připomínala mu krvavé slzy.
„Sakra,“ zaklel a zaťal pěst. Zavřel oči, snažíc se nevnímat bolest.
Zpoza okna jejich skromného příbytku jej pozorovala Kiminoke. Měla přes sebe přehozený šátek, a vlasy svázané do culíku. Od jejího návratu byla jako vyměněná. Zdálo se, že dospěla a ujasnila si i vztah mezi ní a Rollandem. Ve skrytu duše však pořád byla ypočítavá, a pořád Rollanda milovala, avšak pochopila, že nikdy nebude patřit jí. Jeho srdce patří Seleně, i přesto, že každý, včetně jí, ví, jak jejich vztah skončí. Kimi se však chtěla vrátit, doufala, že po určitém čase ji snad Rolland a ostatní odpustí. Toulala se po lesích a její stav tomu odpovídal. Vrátila se v zuboženém stavu, ale v nejlepším čase, jaký si mohla vybrat.
Jakmile spatřila zraněného Rollanda, ignorovala hustý déšť, a vyběhla mu na pomoc.
„Rollande, jsi zraněný,“ vyhrkla a ochotně mu přidržovala ruku, zatímco společně vcházeli zpět do domu.
„To nic není, nedával jsem pozor,“ odbil ji ledabyle Rolland. Cítil, jako by jej kárala matka, že provedl něco špatného.
Posadil se a čekal, až mu Kimi ošetří zranění. Když se vrátila, donesla nejen lékařské potřeby ale i čisté, suché oblečení. Rolland si sundal košili a usušil se. Otřel si i obličej zpoza masky, otočený ke Kimi zády a poté se usadili na dřevěné židle, čelem k sobě. Na jeho kůži šly rozpoznat stopy husí kůže, kterou pociťoval v dešti, ale to nebylo vše. Kimi se při pohledu na jeho obnaženou hruď zarazila. Šokovaně těkala očima po četných jizvách, způsobených při mučení u Mocných. Jizvy od řezání, pálení, bodání. S rukama připravenýma k ošetření jej nevěřícně sledovala.
„Proboha,“ špitla.
Muž se kousl do rtu, a otáčel hlavu do stran. Její reakce mu nebyla příjemná.
„Kimi, prosím,“ vyzval ji, aby přestala.
Dívka zatřásla hlavou a chystala si obvazy. Jako dezinfekci použila zbytky líhu, které našla. Rolland si opřel ruku o koleno a čekal na ošetření. Při pocitění líhu v čerstvé ráně Rolland zaúpěl bolestí.
„Promiň,“ omluvila se Kimi a zatáhla koutky úst.
„V pořádku, zažil jsem horší bolest,“ zavtipkoval Rolland.
Kimi nedalo, aby se nezeptala. Tušila, že to není nejvhodnější, ale chtěla to vědět.
„To všechno kvůli…,“ zarazila se. Po Rollandové zkoumavém pohledu zapudila původní myšlenku. „Kvůli Seleně?“ Beze slova pokýval.


„Nechápu to,“ pousmála se Kimi, obvazujíc Rollandovi předloktí.
„Já taky ne,“ uchechtl se.
„Musíš ji hodně milovat, když jsi pro ni vytrpěl tohle,“ poukazovala soucitně na jeho jizvy.
„Nebylo to kvůli ní, bylo to kvůli nám,“ ohradil se dotčeně Rolland, nepřipouštějíc si pravdu.
Kimi neodpověděla. Pouze se výmluvně zatvářila. Po její reakci uhnul pohledem. Už i pro tu patnáctiletou dívku je průhledný jako vzduch, ať řekne cokoliv.
„Kimi, já se omlouvám,“ vypověděl pojednou Rolland.
Blondýnka se zarazila. Svraštila obočí a otázala se.
„Omlouváš? Za co?“
„Protože jsem se o tebe měl postarat a nesplnil jsem to.“
„To není pravda, nikdy jsem si přeci nestěžovala, a….,“ dostala se do úzkých, nenapadala ji vhodná slova. Stoupající nejistotu narušil Rolland.
„Chtěl jsem, abys mě brala jako přítele a možná jsem se na ten fakt upnul natolik, že mě nezajímalo, co doopravdy cítíš. Kdyby se jen trochu staral, nestalo by se…to, co se stalo,“ dořekl Rolland a oblékl se.
Kimi sklopila zrak a započala uklízet zdravotnické potřeby, kterých bylo pomálu. Stála zády k Rollandovi a přemýšlela, jak reagovat.
„Omluvit se musím já, tobě a ostatním, a nepřestanu, protože to, co jsem udělala, bylo ohavné. Bylo šílené myslet si, že bys mě miloval. Já byla posedlá, bláznivá, když jsem žárlila. Teď už vím, že jste si se Selenou souzeni, nechtěla jsem vám ublížit. Promiň, Rollande,“ špitla tichounkým hláskem a vrhla se mu kolem krku se slzami v očích.
„Já vím,“ pronesl chápavě a pevně objal to slabé bezmocné štíhlounké tělíčko. „Já, Zara a všichni ostatní jsme ti odpustili, teď ti musí odpustit i princezna,“ pousmál se a nepřímo poukazoval na její řeč se Selenou. Od doby, co se Kiminoke vrátila, se princeznin postoj k němu jistojistě zhoršil.
„Vím, vím…,“vyprostila se z objetí a utřela si slzy, „chtěla jsem za ní jít, jen ji nemůžu sehnat. Nikdo ji dnes celý den neviděl.“
Jakmile její poslední slova uslyšel Rolland, zamračil se.
„Jak ji nikdo neviděl?“
„No,“ popotáhla, „od včerejška nikdo neví, kde je. Nikdo ji prostě neviděl,“ zopakovala a výmluvně pokrčila rameny. Rollandův výraz však nevěstil nic dobrého. Vzápětí popadl Kimi za ruku a společně mířili za Zarou.
Zara a jejich přátelé seděli ve společné velké kruhové místnosti, popíjeli čaj a povídali si. Uprostřed stál podlouhlý oválný stůl, a kolem něj stálo několik židlí. Ozdobou místnosti, byl kamenný krb, v němž plápolal oheň. Na stropě visel lustr o několika svíčkách, které prosvěcovaly celý prostor. Jejich relativní klid narušil právě Rolland, který rozrazil dveře a křikl.
„Kde je Pierot?“ obrátil se na Zaru.
Ta, z náhlého zděšení, málem vyplivla čaj, kterého se právě napila. Nikdo nechápal, co se děje. Zara se zamyslela a odvětila.
„Já nevím, pročpak? Sháníš ho?“
„A kde je Selena?“ pokračoval v otázkách, značně rozladěný.
„Rollande, neviděli jsme ji, určitě je v pořádku, co se děje? Vypadáš znepokojeně,“ vložil se do rozhovoru Don.
„Nepřipadá vám divné, že jsou oba pryč, nikdo je neviděl a nikdo ani neví, kde jsou, nebo kam šli, hm?“
Jeho zvídavá otázka v nich vyvolala pochybnosti. Docházelo jim, kam nejspíš míří. Jako první zareagovala Zara. Prudce odsunula židli a postavila se.
„Naznačuješ snad, že Selena a Pierot….,“obávala se dokončit svou myšlenku a hlavou naznačovala odmítavý postoj.
„Ano, přesně to naznačuju. Obávám se, že Selena už není člověk.“
Po vyslechnutí této možnosti se všichni přítomní v místnosti zděsili. Přítomní těkali pohledy mezi sebou, očekávajíc pozitivní zprávu, která by je uklidnila.
„Musíme je najít. Rozdělíme se a najdeme je. Rychle, pojďte!“
***
„Měli jsme se schovat někde jinde, tady nás brzy objeví,“ strachovala se Selena. Společně s Pierotem se ukryli ve sklepě, pod Rollandovým příbytkem. V rozlehlé chladné, tmavé místnosti se skladovaly zásoby jídla a léků. Jediný zdroj světla byla svíčka, kterou si musel dotyčný donést.
„Bude jim trvat, než si uvědomí, že jsme oba pryč. Máme dost času,“ ubezpečil princeznu Pierot a pro jistotu sáhl na kliku, aby se ubezpečil, že je zamčeno. „Jste připravena poznat pravdu?“ ujišťoval se a zkoumavým pohledem se obrátil k Seleně.
Princezna uhnula pohledem. Pocítila v sobě střípky pochybností, které ale vzápětí zahnala. Bála se, co se dozví, cítila, že to bude něco hrozného. Její domněnce nahrával i Pierotův výraz. Avšak i přes počáteční strach odvětila.
„Jsem. Ať je to cokoliv, ať se stane cokoliv, ať jsem kdokoliv….chci to vědět. Tak, Pierote, čekám,“ a rukou pokynula, aby začal.
„Dobře,“ nadechl se, „osoba, která kdysi dávno vznesla proroctví o narození královské dcery, která nebude pocházet z tohoto světa, a která je zrozená pro záchranu lidstva, což jste vy, byla má sestra, čarodějka Mannu. Pocházím z kouzelnické rodiny a ano, předpovídáte správně, jsem trochu starší, než vypadám. V naši rodině, měly kouzelnickou moc, pouze ženy, a když Vaši předci stvořili tyto dva světy tak má sestra Vaši rodinu proklela. A aby se vyhnula smrti, neboť čarodějky byly bez milosti vražděny, udělala mě nesmrtelným a ona sama sice zemřela, ale jistým způsobem,“ vyprávěl Pierot, ale jakmile spatřil Selenin překvapený, skoro až nechápavý výraz, zakončil své vyprávění následně, „no lepší bude, když Vám to poví sama.“
„Cože?“ vyhrkla Selena a vytřeštila oči.
„Jen se dívejte, a poslouchejte,“ upokojil dívku a postavil se vedle ní. Selena z Pierota nespouštěla zrak.
„Ispecto voia te denecto instelita,“ pronesl s vážným obličejem.
Selena o krok ustoupila. V místnosti se započaly třást všechny věci, police, sudy, vše se uvedlo do pohybu, prach z podlahy a ze stěn se zvedl a před mužem a ženou se začal tvořit vír. Z víru prachu se postupně tvořila neprostupná mlha, ze které se nořila silueta ženy.
Selena hleděla na nenadále události s otevřenou pusou. Srdce jí prudce bušilo rozrušením.
Náhle před sebou spatřila stát ženskou postavu. Průhlednou postavu, skrz kterou bylo vidět. Nebyla bílá, její oblečení hýřilo barvami. Ženiny kaštanové vlasy byly rozpuštěné, jen z pár pramínků měla vytvořený cop. Oblečena byla do dlouhých, modro-červeno-bílých šatů, které odhalovaly ramena. Široký červený pás šatů ji lemoval trup a blankytně modrá sukně sahala až k zemi. Selena naklonila hlavu a pohlédla za ní, aby se ujistila, že opravdu vidí ducha. Šokovaně pohlédla na Pierota, který se výmluvně zatvářil.
„Má sestra, Mannu,“ poukázal na postavu.
Selenin pohled směřoval opět na ducha. Žena se usmála.
„Zdravím, Seleno, tak se konečně setkáváme. A ne, nezdá se ti to, skutečně vidíš ducha,“ ujistila ji Mannu, které připadal směšný Selenin překvapený výraz.
Dívka naprázdno polkla. Čekala cokoliv, ale tohle bylo nad její očekávání. Zatřásla hlavou.
„Dobře,“ špitla Selena, odhrnula si vlasy z čela a snažila se s tím vypořádat. „Já…já nevím, co říct,“ vymluvila se a bezradně střídala pohled mezi Pierota a jeho sestru.
Žena se opět usmála. Rozhlédla se kolem a dala se do kroku.
„Nemusíš říkat nic, myslím, že bych ti něco měla říct já. Chceš vědět, kdo jsi, co se stalo, a co se má stát, viď?“¨
„Až na to, že mě nezajímá, co se stalo. Dala jsem si to dohromady,“ odsekla nedůvěřivě Selena a prstem poukazovala na sourozence. „Ty jsi..byla čarodějka, Pierot tvůj bratr. Oba jste žili v dávné minulosti, ještě před stvořením dvou světů. Ty jsi svět Mocných proklela a Pierotovi umožnila žít tak dlouho, dokud se nenarodí do královské rodiny, dívka, já. Pierot mě měl…nevím co, asi ochraňovat a až nadejde čas, který nastal, jsem se měla dozvědět pravdu. Oprav mě, jestli se pletu,“ vypověděla vážným, uraženým hlasem.
„Na to, že nejsi člověk, jsi bystrá a drzá, to je dobře,“ zesměšňovala ji Mannu.
Selena zvážněla. Ironicky se usmála a zvýšila hlas.
„Kdo jsem?“
„Myslela jsem, že budeš více překvapená,“ odvětila Mannu.
„Byla jsem připravená na vše, nedokáže mě překvapit nic.“
„Takhle jsem si tě představovala. Odvážnou, silnou, drzou, sebevědomou. Dobrá tedy, tak poslouchej. Jak už jistě víš, nejsi člověk, jsi démon. Respektive démonka z dávného rodu Azanyrmuthů. Říká se vám Azanyrmuthky a jste démonky pomsty. V každé generaci je vyvolená jedna Azanyrmuthka, která je seslána na zem, aby se pomstila. Skrýváte se za lidskou podobu, abyste poznaly lidské city, díky kterým dokážete ovládat svou pravou, temnou stránku. Každá Azanyrmuthka má svého poručníka, tvým poručníkem jsem já a Pierot, který byl tvým, řekněme, vychovatelem tady na zemi, a já jsem tvým poručníkem nyní, kdy jsi připravená poznat svou pravou podobu,“ vyprávěla zaujatě Mannu, kterou přerušila Selenina reakce.
„Démonka? To jsem zlá?“ svraštila obočí princezna, bojíc se odpovědi.
„Ne tak docela,“ pousmála se Mannu, „byla jsi vychovávána jako člověk, abys poznal lidský život, aby si potom, co se vyplaví na povrch tvé pravé já, dokázala rozpoznat, koho chránit a komu se pomstít. Démonky nemají city. Nedokážete cítit nic. Bolest, strach, lásku, nenávist, radost, štěstí, nic,“ při těchto slovech Mannu zvážněla. Věděla, že tato slova jsou nejhorší, která mohla vyslovit, měla pravdu. Seleně vytryskly slzy. Její tělo kleslo a ona se posadila na sud. Nedokázala ustát pravdu.
„Jsem…jsem jen nástroj? A tohle…,“poukázala na své tělo, „je pouhým obalem, který skrývá něco strašného?“ špitla tichounce. Pierotovi jí bylo líto. Soucitně ji vzal za ramena.
„Ano, Seleno,“ odpověděla Mannu a napjatě čekala, jak její svěřenkyně zareaguje.
Selena se zamyslela. Zavřela oči, ze kterých se pustil proud slz. Tohle by ji nenapadlo v těch nejčernějších snech. Ona, ona, která miluje, ve skutečnosti nemiluje. Protože toho není schopna. Není schopna ničeho, jen vraždit. Její první myšlenka opět padla na Rollanda. Najednou se ji všechny ty krásné chvíle, i ty, ve kterých jim šlo o život, ty, ve kterých se bála, aby přežili, a ten moment, kdy se poprvé setkali, promítli před očima. Tohle všechno by měla zapomenout, ztratit, zapudit. Chtěla však znát pravdu a cítí, že to není vše.
„Seleno, jestli chcete,“ promluvil náhle Pierot klidným hlasem ale Selena se vytrhla z jeho doteků. Postavila se čelem k sourozencům, utřela si slzy a zeptala se.
„Jak…jak se jí stanu?“
Mannu pohlédla nedůvěřivě na Pierota. Očekávala jakoukoliv reakci, výbušnou, ubrečenou, zuřící ale Selenina otázka ji udivila. Beze slova se opět postavila a pozvedla ruku dlaní nahoru.
„Tento elixír,“ řekla a na ruce se ji zjevila malá křišťálová lahvička s úzkým hrdlem, ve které se třpytila modrá čirá tekutina, „slouží k přeměně. Jakmile ho vypiješ, staneš se démonkou.“
„Seleno,“ oslovil ji starostlivě Pierot. Tušil, že takhle se to stát nemá. Selena s nepřítomným pohledem vzala lahvičku do rukou a zaujatě si ji prohlížela.
„Jak to funguje, má moc?“ vyptávala se, čímž Pierota ještě více utvrzovala v jeho domněnce. Selena se nezajímá o přeměnu, protože je se svou identitou smířena, zajímá se proto, že chce zapomenout.
„Změní se ti podoba. Tvé zelené oči se změní v nepřirozeně černé, kůže ti ještě více zbledne a po celém těle se ti potáhnou tmavé, ošklivě vzhlížející žíly. Ke všem se budeš chovat stejně, to znamená lhostejně. Nebude ti záležet na tom, co komu povíš, co uděláš, co se stane. Budeš mít vzpomínky, co jsi cítila, co jsi zažila, ale bude ti to jedno. Démonické tělo budeš řídit pouze myslí, kterou sis stvořila jako člověk. Budeš pouze ovlivňovat to, kdo zemře a kdo bude žít,“ vypověděla mrzutým hlasem Mannu.
Selena, nepřestávajíc zkoumat lahvičku, kterou držela ve svých rukou, pokračovala v otázkách.
„Je nějaká šance, že se přeměním zpět, do této lidské podoby?“
Mannu se hluboce nadechla. Uhnula pohledem a vyhýbavě odpovídala.
„Taková možnost tu je, ale velmi nepravděpodobná. Slyšela jsem, že je to možné, že lidská stránka dokázala řídit tu démonickou. To znamená, že se přeměňuješ, kdy ty chceš, že přeměnu dokážeš řídit, ale nevím o tom, že by se to kdy stalo. Navíc jako člověk bys musela být velmi silná, abys to zvládla. Přeměna v démonku bývá trvalá.“
„Zvládnu to, ať je to jakkoliv těžké,“ pronesla rozhodně a sundala křišťálovou zátku.
„A když ne? Dokážeš pak zvládnout tu vraždící démonku? Já ti pomohu ale vypořádat se s ní budeš muset sama,“ snažila se ji zastavit Mannu, která byla nadmíru šokovaná Seleninou povahou.
„Tak pak…,“odmlčela se Selena a smutné pohlédla na Pierota, jakoby prosila o odpuštění. „Sbohem Pierote, a vyřiď všem, že je mi to líto, ale musela jsem to udělat.“
„Seleno, počkejte,“ pokoušel se princezně zabránit i Pierot.
Ta však nedala na jejich slova a pomalu si přikládala lahvičku k ústům. Už se málem napila, když náhle zaslechla zvuk hýbající se kliky, naléhavé Rollandovo volání a zoufalé bušení do dveří.
„Ne, Seleno, nedělej to! Nesmíš to udělat!“